Dospějeme, když překonáme většinu přirozeného soucitu (?)

Opět jsem si toho všimla letos, když město zaplavily kádě s kapry. Nemám ráda ten pohled, byť většinu ryb jím. Jsem pokrytec. Ale o rybách tenhle příspěvek být nemá.

Zajímavé je zejména pozorovat reakce dětí. Některé, většinou jsou to ty, které mají zkušenosti z loňska, jsou z pohledu do kádí nadšené. Rybičky! Jiné na celý proces koukají s podivem. Třetí skupina dětí se s hrůzou odvrací a schovává obličej v mámině kabátě, a ta jim uděluje přednášku o tom, že v životě to tak chodí a že je třeba impulzivní lítost k polomrtvým a následně doraženým rybám překonat. Jinak se totiž žít nedá. Človíček, dřív nebo později, zatlačí většinu "přehnaného" soucitu někam hluboko do podvědomí. Někteří si na tenhle pocit ještě vzpomenou, jiní už se k němu nikdy nevrátí.

V době, kdy jsem chodila na střední školu - a bylo to mnoho let před příchodem aktuálního "EMO" trendu - propadla jedna z mých spolužaček na čtvrt roku hlubokému smutku. Z premiantky se stala holka, která nedělala ani ty nejdůležitější ze studijních povinností. Připadalo jí to zbytečné. Mluvila o jednonohém vrabci, kterého viděla cestou do školy, o své babičce, která před pěti lety přišla o životního druha a dodnes mu každý den stele postel, ale i o mnohonásobném vrahovi, který měl být popraven. Přemítala, jak se ti lidé cítí. Chtěla brát na svoje ramena všechnu bolest světa.

Pochopitelně ji brzy poslali k psychologovi. Pokud si vzpomínám, tak ten jí tehdy moc nepomohl. Všechno přešlo v průběhu několika měsíců samo od sebe. Často si na ni vzpomenu.
Někdy se mi zdá, jakoby existovaly chvíle (a puberta je jedním z takových období), kdy má člověk blízko k místu, kde jsou uloženy všechny pozemské smutky a bolesti. Někdy se jej dokonce i dotkne a ten mráz pak v sobě dlouhou dobu nosí. A někteří lidé jakoby byli náchylnější než jiní.

Je to jedna z věcí, ve které v souvislosti se změnami, které k nám teď přicházejí, doufám. Doufám, že najdeme ideální postoj k soucitu, který v sobě od dětství potlačujeme. Že stále více z nás objeví v srdci empatii nejen pro své blízké, ale i pro ty, o něž bychom se teoreticky nemuseli zajímat, a v neposlední řadě i pro naše nepřátele - pokud i ti trpí. Věřím, že něco takového by přispělo k vyšší míře vnitřní svobody každého z nás.

Co s egouškem?

Nevím, zda to souvisí se zvláštním obdobím, které teď všichni prožíváme, nebo zda je to jen součást mého vnitřního vývoje, ale opravdu intenzivně v posledních měsících řeším roli vlastního ega. Svého času jsem si tohle centrum osobnosti docela pěstovala. Věřila jsem, že svět má být plný silných osobností s jednoznačnými názory – protože to je to, co jej činí dynamickým a pestrým. Naopak v posledním roce se na mě hrne docela dost informací o tom, že „egouška“ je třeba pohřbít, zahrabat pět metrů hluboko, udusat na něm hlínu a navrch ještě plivnout, aby bylo pohrdání vlastní sebestředností dokončeno.

Celou tuhle problematiku jsem, jak doufám, rozlouskla včera. Měla jsem velice zvláštní „mimo-fyzickou“ zkušenost. Mívám je poslední dobou často a docela si je hýčkám, protože mě dostávají do příjemného spirituálního rozpoložení. Nejdřív se mi podaří odlehčit celou hlavu, pak ucítím brnění v nohách a pár chvil na to zažívám super-intenzivní pocit svobody. Asi je to hodně daleko od všech těch jogínských stavů blízkých osvícení, i od „astrálního cestování,“ které je teď celkem v módě a které tak krásně popisuje třeba Alue (http://karolinaloskotova.blog.cz/rubrika/astralni-cestovani). Je to spíš takový usmolený vyšší stupeň meditace – to nejlepší, čeho jsem v současnosti schopná.

No. Tak jsem si včera lebedila v tomhle krásné stavu – jako mimino v děloze – a najednou se mi začaly do hlavy vkrádat myšlenky na to, že se mi strašně nechce vracet zpátky do fyzického těla s tím zatraceným egouškem. Obvykle mi jakékoliv větší přemýšlení tenhle stav přeruší a nechá mě pěkně natvrdo dopadnout zpátky. Tentokrát to však šlo. A já přemítala, zda bych se neměla, jak to někteří doporučují, o úplné odstranění ega skutečně pokusit. Právě v tu chvíli.

A najednou to přišlo. Hotové osvícení. Viděla jsem (ne očima, spíš jenom hlavou, fantazií) sama sebe, jak v jedné ruce (byla to moje levá) držím zářící spiritualitu a v druhé (pravé) svůj obyčejný život. Nevím teď přesně, jak jsem si jej představovala. Možná to byla hrstka hlíny. Tu úžasnou věc ale představovala sama ta scéna. Jednak jsem okamžitě pochopila, že se mi právě v hlavě objevil rozpor, který jsem řešila – totiž, zda se pokorně uzemnit, nebo zkusit zabojovat a zbavit se vlastní pozemské osobnosti. Ale druhak, a to je daleko důležitější, samotný obrázek v hlavě mi dával odpověď. Ty dvě volby nebyly mou součástí, netrhaly mě na kusy. Ne. Já jsem je držela v rukách. Mohla jsem kdykoliv kteroukoliv z nich pustit. Mohla jsem o nich rozhodovat. Já sama jsem nespočívala uvnitř jedné nebo druhé – já jsem stála jako nástroj volby mezi nimi. Je člověk nástrojem volby a pouze svými rozhodnutími dává sám sobě tvar? Netroufnu si to takhle zobecňovat. Mám ale svou odpověď.

Egouška netřeba rozpouštět. Jen je dobré si uvědomit, že není naší součástí a můžeme se jej v těch pravých chvílích vzdávat. Zbavit se ho ale úplně by bylo stejně bezúčelné, jako vyhazovat šaty, o nichž si nejsme jisti, zda se ještě jednou nebudou hodit.

District 9

Mým prvotním záměrem není zveřejňovat zde recenze na filmy – spíš jen upozornění na zajímavé kusy videa a přínosné informace v nich. Když jsem se ale rozhodla zmínit se tady o filmové novince District 9, už předem jsem věděla, že budu muset začít jednoznačně hodnotící větou. Jde o vynikající film!

District 9 představuje „jiný“ film o invazi mimozemšťanů. Většina z nás, kteří o přímém kontaktu s mimozemskou inteligencí někdy fantazírujeme, si představujeme onu historickou chvíli jako něco, co náš život zcela změní. Očekáváme od našich vesmírných přátel snad i nějaké zásadní informace – o existenci, o vesmíru, o dokonalejších technologiích. Co kdyby ale všechno dopadlo zcela jinak?



Mimozemšťané, nehezcí tvorové, pro něž se mezi pozemšťany brzo ujme označení „kreveťáci,“ na Zemi ztroskotají. Když tým vojáků a sociologů připravených navázat meziplanetární diplomatické vztahy nakoukne do obrovské mateřské lodi, nenajde tam osvícené, polohmotné a přátelské bytosti, ale statisíce vyplašených a zubožených bytostí. Kam s nimi? Do „okrsku číslo 9“ – a tam je oplotit a pokud možno ignorovat.

Diskriminace chudáků kluků mimozemských je do očí bijící a jednotlivé nespravedlnosti se dotknou asi každého diváka. Podle mě je to dáno tím, že režisér Blomkamp vykresluje ve svém filmu konflikt, který v realitě neexistuje, a tudíž na něj divák nemá žádný politický nebo jiný názor. Různí lidé mají různé názory na existenci chudinských slamů, na nepřizpůsobivé občany, různě posuzují protivníky válečných konfliktů a podobně. Ve výsledku se proto vždy rozdělí na alespoň dvě skupiny. Jedna si řekne „chudáci malí“ a druzí zastávají pozici „dobře jim tak“ nebo „neexistuje jiné řešení.“ Když však District 9 zachycuje na utlačované straně entitu, kterou z praktického života neznáme, hledíme na celou situaci objektivně – nikomu nefandíme a k nikomu necítíme nesympatie.

Zda to byl záměr tvůrců, to nevím. Vypočítavost vzájemných krutostí mezi lidmi a kreveťáky, které vyvrcholí, když se úřady rozhodnou mimozemšťany přestěhovat, však vyráží dech. Když člověk slyší výroky „pamatujte, že úsměv je levnější, než kulka“ nebo „vezmi si to jako památku na svůj první provedený potrat,“ asi ho trochu zamrazí. Oběti na obou stranách agrese se zde zkrátka počítají s chladnou samozřejmostí.

Když diváka nechá scénárista dostatečně nasát surovou atmosféru v ultrarealistickém kabátku (značnou část děje vidíme, jako by nám ji zprostředkovávali reportéři televizního zpravodajství), vše obrátí. Do situace trpící oběti uvrhne člověka, kterého už z předchozí části snímku známe. A nechá nás trpět s ním. Teprve pak dostává otupělá krutost příchuť ostré bolesti. Teprve pak máme šanci zkusit si, jaké je to „na druhé straně.“ Jaké je to stát se obětí někoho, kdo nesdílí naše utrpení. Jaké je to, když se uprostřed všeobecné netečnosti odehrává tragedie.

Must see, rozhodně. Jeden z těch filmů, od kterých odcházíte a říkáte si – teď na nikoho alespoň 24 hodin nebudu hnusnej :-).

Díky, lidé

Děkuju všem, kteří tehdy běh věcí popostrčili tím správným směrem.

Děkuju všem, kteří dnes nejsou tak pitomí, aby si mysleli, že demokracie je, slovy Madeleine Albright, dárek s mašličkou, na kterém se nemusí pracovat.

Demokracie je nekončící práce.

Děkuju všem, kteří pracují.

Děkuju.

Citlivý muž duchovního založení?

Nijak zvlášť se nestydím za to, že jsem v mnoha ohledech, dle dnešních měřítek, sto let za opicemi. Věřím na nezastupitelnost rodiny, nehlásím se k žádné odnoži humanistů a dobrovolně jsem se rozhodla udržet si některé předsudky. Je mezi nimi i pár poměrně nepěkných.

Od doby, co mě spiritualita zajímá, se proto potýkám s několika vnitřními konflikty, které plynou z kombinace mé tradicionalistické povahy a progresivního koníčku. Posledním velkým tématem, o němž filozofuji, je téma „citlivého muže.“ Prý jej některé ženy stále vyžadují. A jelikož tu máme už několik let obrovský boom všech oblastí mezi nebem a zemí, patří k žádaným charakteristikám ideálního partnera stále častěji i zájem o oblast spirituality.

Často přemýšlím, zda je to vůbec možné – dlouhodobě udržet vztah, v němž jsou oba partneři velkými a nepraktickými fanoušky duchovna, andílků, channelingu a bezbřehého pozitivního smýšlení. Jak pak vypadá taková společná domácnost? Dva lidé válející se v objemných tunikách po zemi a malující mandaly, zatímco schránka přetéká nezaplacenými složenkami a nejmladší potomek svádí s kočkou boj na život a na smrt o poslední sousto tři dny starého krmiva?

Muži a ženy nejsou rozdílní bezdůvodně. Někdy mám pocit, že je to rozdělené jako obsah (dává žena) a stabilita (zajišťuje muž). Když se sejdou dvě hypersenzitivní bytůstky, nepochybuji o tom, že jejich život přetéká „obsahem“. Ale kdo drží ty živoucí pilíře?

Potřebuji chlapa, který se na ose vnímavosti pohybuje v rozumných mezích. Chlapa jako uzemňovače. Chlapa jako toho racionálního, který mě v pravou chvíli povzbudí a v pravou chvíli mi řekne, že dělám ptákoviny. Prakticky ho takového potřebuji. Ale nemyslím si, že bych z toho byla vnitřně šťastná. Proč bych se asi jinak sama před sebou v tomhle textu omlouvala…

Trojúhelník - aneb "nechte se vytáhnout"

Pixie patří mezi nejzajímavější „duchovní“ postavičky na youtube. Sleduji ji přibližně od začátku letošního roku a jako mnoho dalších jsem k ní celkem přilnula. Publikuje videa – ačkoliv ve skutečnosti jde spíše o audio záznamy s několika sugestivními obrázky – která v sobě spojují channeling, osobní zkušenosti a teoretické i praktické poznatky z neuvěřitelně rychle se rozvíjející oblasti „duchovna.“ Ráda bych se o některé z jejích zpráv podělila, protože podle mě za to stojí. Rozhodla jsem se nedělat k videím titulky, ale spíš je prostřednictvím blogového záznamu interpretovat.




V květnu loňského roku publikovala poselství týkající se trojúhelníku. Jeho praktická využitelnost je něco, co si může vyzkoušet skoro každý, a mohu potvrdit, že práce s trojúhelníkem má celkem dobré odezvy i u skeptičtějších lidí.

Trojúhelník má fungovat doslova jako dopravní prostředek, jako „výtah.“ Je žijící entitou. Nejjednodušším způsobem, jak to využít, je představit si jej při duševní aktivitě, která se k tomu hodí a která je vám blízká (modlitba, meditace, nějaká forma fyzického cvičení nebo zvláštních dechových praktik). Pokud jste to nikdy dřív nezkoušeli, je prvotní zážitek většinou docela překvapující. U mě osobně je ten pohyb vzhůru velice znatelný. Je to jako chytnout se lana, které se nečekaně napne a vznese člověka do vzduchu.

Prakticky lze tuhle věc dobře využít při duševní hygieně. Když jde na člověka depka, brodí se v potížích a potřebuje trochu nakopnout. Napadá mě slovní spojení: „povznést se nad problém.“ To je docela výstižné. Jde o formu očisty. Nedokážu posoudit, zda to s tím nějak souvisí, ale já osobně si svoje meditační trojúhelníky nejčastěji představuji jako lesklé a zářivé tvary – připomínající hladinu moře nebo odlesky skla či křišťálu.

Jako jednu z možností využití trojúhelníku doporučují Pixiini průvodci variantu, kdy si špičku trojúhelníku představíme někde nad hlavou a jeho základnu pod naším tělem. To je způsob, který pomůže navodit stav „trojúhelník coby dopravní prostředek.“ Prostě se necháte vyvézt tam, kam byste rádi. Stejně tak napomáhá k plynulému přijímání různých forem energie a poskytuje ochranu.

Trojúhelník má schopnost aktivovat „třetí oko.“ Znám lidi, kteří celý koncept „třetího oka“ pojímají dost fyzicky – soustřeďují se na místo ve středu čela a očekávají tím aktivaci nějakých mimořádných schopností – nejčastěji jde o vidění aury, silnější intuici a podobně. Moc tomuhle pojetí nefandím. Vždycky jsem měla pocit, že je lidské „třetí oko“ umístěno spíš mimo tělo. Jako jakýsi nástroj, který čerpáme, ačkoliv fyzicky není naší součástí.

Myslím, že to chce trochu času a otevřenou mysl, abychom začali vnímat trojúhelník tak, jak to Pixie doporučuje – jako něco živoucího, jako dopravní prostředek, jako zdroj pozitivních emocí, informací a energie ve všech formách. Docela dobrým způsobem, jak se s jednotlivými geometrickými tvary spřátelit, je fyzicky si je namalovat – a nebát se při tom nejrůznějších kreativních technik. Někoho baví práce s kružítkem a pravítkem, osobně ale spíš doporučuji brát to všechno „baj ruka.“ Když zjistíte, jaká barva a jaký typ se vám v kombinaci s konkrétním tvarem nejvíce líbí, je pak snazší si v mozku vytvořit představu ideálního meditačního společníka. V souvislosti s trojúhelníkem mě ještě napadá téma poměru jeho stran. Myslím, že ve většině případů se pracuje s trojúhelníkem rovnostranným. Možná by stálo za experiment vyzkoušet účinky nějakých méně tradičních verzí :-).

Dnes intimně - taky vám tak divně rostou chlupy? :-)

Začalo to už v lednu letošního roku, kdy se mě kadeřnice zeptala, zda jsem se náhodou nepokoušela sama se ostříhat. Po mé odpovědi, že jsem se od našeho posledního setkání výjimečně o žádné experimenty nepokoušela, mi sdělila, že mi tedy nějak divně roste část vlasů vzadu na hlavě. Moc rychle. A že to tím pádem vytváří pramen dlouhých vlasů, se kterým neví, co má dělat. Nosím vlasy skoro výhradně stažené do culíku, tak jsem nad tím jen mávla rukou.

Událost se mi vybavila o několik týdnů později, kdy jsem zjistila, že mi dva chloupky na jednom z prstů pravé ruky narostly do takřka dvoucentimetrové délky. Vzhledem k tomu, že si depiluji i ruce, mě tohle už trochu zarazilo a svedla jsem to na nějaké buňky degeny.

Poslední kapkou se ale stalo včerejší ráno, kdy jsem ráno při líčení zjistila, že mi jeden z chloupků v pravém obočí narostl za den (!) o skoro dva centimetry. Něco takového jsem naposled viděla před mnoha lety u svého dědy - horala a drsného chlapa :-).

Pomalu ale jistě to přestává být vtipný. Mám přirozeně hodně minimální množství testosteronu – díky čemuž se mi v pubertě téměř úplně vyhnulo akné a proto mi i chloupky rostou v porovnání s některými kolegyněmi jen velmi slabé.

Jediné, co se mi na dané téma podařilo vygooglit, bylo několik článků o tom, že anomálie v růstu vlasů a chlupů bývají způsobeny mitochondriálními onemocněními – respektive mutacemi v DNA. Většinou jde ale o choroby vrozeného charakteru.

Zaúkolovala jsem se zjistit, zda se tahle legrácka týká jenom mě, nebo zda jde o rozšířený jev. Původně jsem měla v plánu odpozorovat to na domácích mazlíčcích. Plány mi pokazil rychlý příchod zimy, kdy se ze všech stávají chlupaté koule.

Svoje momentální naděje směřuji tedy k setkání s dlouholetou kamarádkou, která se příští měsíc vrací z Irska, kde obchoduje s cukrovou depilační hmotou. To je teď celkem trendy záležitost. Kdo jiný, než ona, by měl mít o problému přehled. Podám raport :-). Stále znovu zjišťuji, jak je svět zábavný místo :-).

nebojte se

Šíří se to jako lavina – a je to všude. Každý rozhovor s blízkými lidmi, každý článek, který otevřu, každá kniha, každé video, každé umělecké dílo… ze všeho doslova křičí ta aktuální zpráva – Lidé, nebojte se!

Nikdy jsem takovou smršť ještě nezažila, vlastně jsem dřív ani nevěřila, že nám někdo nebo něco zprávy dává. Teď jsem si ale jistá a naplňuje mě to nebývalou euforií. Neboj se, nebojme se, nebojte se.

Velkou hru se strachem u mě mimo jiné odstartovala hospodářská krize. V té době jsem byla ještě příliš pitomá, než abych si dokázala odříct svou pravidelnou dávku hororových zpráv. Skoro jsem po nich pátrala. To mám vážně kupovat zlato, nahromadit potraviny a čekat na ty celosvětové nepokoje, které někteří čeští guru predikují každého čtvrt roku?

Když na tohle období koukám zpětně, musím se sama sobě smát. A nemůže za to ani tak skutečnost, že krize zřejmě končí, jako spíš fakt, že jsem prostě zas o něco zmoudřela. Strach je pomíjivý a my jsme ještě nikdy ve své historii nebyli na problémy sami. Bolest přijde a odejde. Na konci každého konfliktu je smír.

Naložila jsem si víc dobrovolné práce, než kdykoliv předtím v životě. Potkávám spoustu statečných lidí – na místech, kde bych je nikdy nečekala. Pomalu a nenásilně rozpouštím svého egouška. Přeji vám totéž. Bunkr zatím nestavím, ale koupila jsem si jednu mrňavou zlatou cihličku – představa, že do něčeho tak srandovního někteří lidé schovávají vlastní budoucnost, mě pobavila a rozesmutnila zároveň.

Nebojím se. Nebojte se, Nebojme se.

Můj Bůh je děda na obláčku

„Věříš v Boha?“
„V něco věřím, ale můj Bůh je spíš princip, ne děda na obláčku.“

Nespočítám, kolikrát jsem na takovouto otázku slyšela přesně tuhle odpověď. Většina z nás existenci Boha relativizuje. Ponižujeme či povyšujeme si ho na jakýsi neurčitý princip, stačí nám existence Boha jako veškeré existence, jako něčeho éterického v nás a kolem nás. Snažíme se oprostit od všech předsudků, které nám o Bohu kdy kdo vštípil a hledáme svou nejvyšší bytost prostřednictvím co největšího rozšíření našeho vědomí. Pro veškerou snahu možná opomíjíme nápovědy, které nám byly dány…

Stále častěji se dočteme, jak nesmírně dokonalou konstrukcí naše tělo disponuje. Dokonalejší, než bychom sami sobě uměli dát. V posledních dvou letech se množí i informace o tom, že – pakliže jsme ochotni s konceptem existence mimozemských civilizací souhlasit – jsou nám naši vesmírní přátelé daleko podobnější, než jak by to kdokoliv předpokládal. A proto musím často přemýšlet nad tím, proč má tolik lidí s „polidštěným“ Bohem takový problém, když už víme, že je naše fyzické vzezření výjimečné a když máme pro člověka „stvořeného k Božímu obrazu“ nejednu oporu hned v několika náboženstvích.

Propagátoři nekonkrétního Boha nejčastěji považují Vesmír za striktně spravedlivý, fungující zcela na principu akce a reakce. Ale stejně jako mají ty nejlepší pozemské právní řády institut „zmírnění tvrdosti zákona“, stejně tak podle mě existuje jakási kosmická pomocná ruka pro ty, kteří o ni požádají.

Věřím, že za vznikem světa nestojí objektivní a odosobněná nezbytnost, ale jedno jediné subjektivní přání, rozhodnutí o existenci světla.

Věřím, že naše životy nehodnotí nesmlouvavé váhy dobrých a špatných činů, ale že je posuzuje někdo, kdo zná naše duše a má s námi soucit.

Věřím, že nad námi drží ochrannou ruku někdo, kdo má osobní zájem na našem dobru a prospěchu.

Věřím, že Bůh, stejně jako člověk, je schopen subjektivního jednání (že bychom se tady dotýkali kvantové fyziky?) a má pochopení i pro ty, kteří by na pekelných vahách neobstáli, pro polepšené hříšníky. Mám s tím své zkušenosti.

Můj Bůh je jistý děda na obláčku. A oběma nám to tak náramně vyhovuje.

Dnešní barevný zážitek

Sbírám zvláštní minizkušenosti. Jakože drobnosti, které jsou nějakým způsobem zajímavé, ale ne tak moc, aby o nich člověk psal kamkoliv jinam než na blog. Za posledních několik let se mi takových krásných podivností sešlo mnoho, protože svět je jiný než býval a kdo chodí s očima otevřenýma, žasne mnohokrát denně. Tu dnešní zkušenost jsem si nazvala: Modrá voda.

S naším dřezem se znám poměrně důvěrně. V době, kdy jsme neměli myčku, jsem s ním klábosila klidně i víc jak hodinu denně, od zakoupení paní myčky už se sice setkáváme méně, ale stále víc než s některými příbuznými. Znám ho proto poměrně dobře a vím, že na jeho serióznost je docela spoleh.

Proto mě překvapilo, že se v něm dnes večer každá voda zbarvila do tmavě modra. Všimla jsem si toho při mytí hrnků od kafe. Pustím vodu - teče průhledná, v dřezu získává místy indigo barvu. Zanadávám, kdo tam zas co vylil, nechám vodu odtéct a hledím do krásně čistého a zcela nemodrého dřezu. Koukám, jaké barvy je náš saponát - žluté a má i ve vodě celkem standardní barevné odlesky. Vezmu sklenici a naleju do ní z kohoutku vodu - je zcela bezbarvá. Zkusím tedy opět napustit vodu do dřezu a ejhle - znovu se zaskví modrými pramínky, které vyvěrají odnikud a končí v jímce.



V tu chvíli už mám radost. Další malá záhada. Zítra si s ní zkusím trochu pokecat.

Jak jsem hledala sex v Harry Potterovi

Jsou na světě lidé, kteří věnují velkou část svého života hledání drobných a populárních nešvarů, které se denodenně hrnou na veřejnost. Někdo zasvětí život boji proti bankovním poplatkům, jiný vysbírává psí hromádky v parku a jsou i tací, co se specializují na vyhledávání podprahových sdělení v těch médiích, která na sebe lidé nechají denně působit. Koření takovým průzkumům dodává skutečnost, že podprahové zprávy jsou v civilizovaném světě již desítky let zakázané, takže usvědčení nějakého giganta z téhle činnosti bývá záslužné, na druhou stranu se však menší prohřešky obvykle nijak netrestají.


Navzdory tomu, že někteří lidé žijí v představách, že hlavním obsahem podprahových zpráv jsou nabádání, koho volit a koho naopak nenávidět, realita je o mnoho prozaičtější. Do reklam jsou totiž nejčastěji přidávána slova a symboly, které mají posílit její efekt a přitáhnout konzumenta. Nikoho proto nemůže překvapit, že nejčastějším výrazem, který se po celé 20. století zabudovává do reklam, je slovo SEX. Má jednoznačný obsah v mnoha jazycích. Slyšíme, že kde co je "sexy", vidíme vnadné krasavice a vypracované fešáky a někdy naše podvědomí zaznamená i to, čeho si vědomě nevšimneme - slova SEX schovaného v nějakém textu či logu.

Když to hodně zjednoduším - člověk si za to může sám, protože je příliš ovládán pudy. Sex je v našem hodnotovém žebříčku velmi vysoko a necháme se jím snadno zlákat. Už tím, že si to slovo dám do názvu příspěvku, atakuju instinkty potenciálních čtenářů.


Když jsem narazila na jednoho takového experta na podprahové zprávy, kterak ve videu na youtube odhaluje slovo SEX v řadě plakátů k filmům s Harry Potterem, byla jsem nejdřív skeptická. Jednak si myslím, že zájem o něj je už stejně tak extrémní, že zasahuje většinu cílového publika, takže netřeba dalších švindlů, a jednak mám k Harrymu celkem osobní vztah a mám tendenci ho spíš obhajovat.



Zkusmo jsem si zadala pár klíčových slov do googlu a vypadl na mě příspěvek na jednom blogu, kde autor píše: "Tak jsem si stáhl všechny plakáty k HP, které jsem našel, a začal je zkoumat. Výsledek byl ohromující - našel jsem slovo SEX alespoň jednou ve všech plakátech, s výjimkou dvou."


To mě zlákalo a rozhodla jsem se pro vlastní experiment. Stáhla jsem si dvě verze plakátu, který v době vydání videa (srpen 2008) ještě zřejmě nebyl k dispozici - šlo o jeden z nejfrekventovanějších obrázků v reklamách na nejnovější film Harry Potter a princ dvojí krve. Oficiálně se vyskytuje ve dvou verzích, které jsou vůči sobě zrcadlově otočené a jen mírně upravené. Ideál by byl, pokud bych našla SEX v obou z nich - pak by to nemohla být náhoda, protože se jedná o jeden obrázek ze dvou pohledů - takový nápis by tedy musel být účelně vložen do obou verzí. Odkazy na celé plakáty ve vyšším rozlišení najdete pod článkem.

A já to tam fakt našla - v Harryho brýlích :-). Na prvním plakátu je naprosto zřetelný, na druhém už méně, přesto je tam.

Jaký z toho vyvozuji závěr? V podstatě žádný. Na maximalizaci reklamy jsme si asi už všichni celkem zvykli. Jediné, co mě trochu mrzí, je snaha o navyšování zisku i u projektu, který nejenže je cílen na mladší lidi, ale který především je veleúspěšný sám o sobě a oblbování potenciálních diváků je prostě tak nějak nedůstojné.

Zajímavé odkazy:

http://sub-lim.blogspot.com/http://inpursuitofhappiness.wordpress.com/2008/09/23/harry-potters-sex-666-subliminals-video/

http://karolinaloskotova.blog.cz/0906/zijete-ve-svete-podprahovych-dat-videa

Odkazy na obrázky:

http://www.mannythemovieguy.com/images/harry_potter_and_the_half_blood_prince_new_poster.jpg

http://www.harry-potter-movie-buzz.com/wp-content/uploads/2009/05/harry_potter_and_the_half-blood_prince-french-poster.jpg

V naší Sluneční soustavě se zřejmě něco děje

Asi jsem trochu naivní. Coby laik jsem se donedávna domnívala, že vzhledem k tomu, že dnes už s pomocí teleskopů koukáme i do nitra vzdálených galaxií, nemůže dění v něčem tak směšně malém, jako je naše Sluneční soustava, už nikoho překvapit. A hle - jen v posledních dnech se na veřejnost dostaly tři velké záhady, které usvědčují náš solární systém z neklidu a mnoha skrytých tajemství. Zajímavé navíc je, že v prvních dvou případech učinili objev amatérští astrologové (Australan a Američan).

Koncem července se velké věci děly na Jupiteru, který utrpěl zásah nějakým opravdu velkým předmětem - viz obrázek. Pro představu přidávám i porovnání velikosti Země a Jupiteru, aby bylo zřejmé, že to, co do nedalekého obra vrazilo, mohlo mít rozměry menší planety.

Zdaleka nejzajímavější na celé události se mi zdá dění okolo ní - totiž jednak, že nebyla předpovězena, ale pouze zdokumentována. A za druhé, že kolem ní neustále panuje nejistota - v tom smyslu, že podle oficiálních astro-webů nedokáže nikdo s určitostí říct, zda za srážkou stála potulující se kometa, planetka nebo asteroid. Fakt, že se naší Sluneční soustavou prohánějí tak velké objekty "bez dozoru" docela otřásl mou vírou v bezpečnost Země.Před necelým týdnem se podobný objev konal v případě Venuše, na níž se objevila rozsáhlá světlá skvrna. V tomto případě panuje nejistoty ještě více. Barva skvrny je totiž narozdíl od té na Jupiterovi světlá, takže je nepravděpodobné, že by šlo o pozůstatek nějaké nedávné srážky. Teorií je několik, vysvětlení zatím žádné.


A do třetice - zcela čerstvá záležitost ze Saturnu, která má už dokonce i své umělecké jméno - "pěst zuřícího Boha". Jde o zvláštní úkaz, který se objevil na Saturnově prstenci označovaném písmenem F. Astronom, expert na Hubbleův teleskop, Phil Plait, se k tomu vyjádřil na svém blogu slovy: "Tak vážně - co se to tam sakra stalo?". Vysvětlení jsou zatím chabá, respektive žádná pořádná. Je možné, že prstencem něco prolétlo, jenže podle Plaitových slov jsou tyhle pruhy neuvěřitelně tenké, v řádu metrů (!), takže je celkem s podivem, kde se vzalo dost materiálu na takovou úžasnou podívanou.

Zdá se, že pro záhady vesmíru se nemusíme natahovat příliš daleko. Něco zvláštního se děje přímo v naší Sluneční soustavě. Lze jen doufat, že všechny ty krásné komety, záhadné planetky a rychlé asteroidy se stihnou zastavit u sousedů. V teleskopech jsou totiž přece jen krásnější, než na vlastním dvorku.

Odkazy a zdroje obrázků: blogs.discovermagazine.com/badastronomy, ciclops.org, astro.cz, emailspotting.files.wordpress.com, defenseoftherepublic.com, nasa.gov, newscientist.com, physorg.com, esa.int, astrovm.cz.

Dušičky moje nejvíc nejúžasnější! Aneb: Je duchovno infantilní?

Musím přiznat, že nejsem v rámci tématu úplně objektivní. Nesu si s sebou řadu vzpomínek z akcí, na něž se sjížděly spirituální kapacity 80. let, a kterých jsem se coby dítě čas od času účastnila. Někdy i jako předmět zájmu - malovala jsem abstraktně a měla spoustu imaginárních přátel.

Bylo to vždy stejné. Poté, co mě jako nejmladší holčičku ocucaly všechny přítomné dámy, a uvrhly mě tak na několik týdnů do odéru těžkých sladkých parfémů, přišlo obvykle na řadu předávání "pozorností", které by nejspíš přivedly k úžasu každého odborníka na populární kulturu. Z tašek se vyhrnula záplava hrnků se zdrobnělinami jmen obdarovávaných, malých slonů z porcelánu - "pro štěstí" - kterých se nám svého času sešlo snad deset, ošklivých zlatovlasých andílků a umělých květin se stuhami. Obvykle nechybělo ani pár sladkostí pro děti - nejčastěji to bylo tvrdé a s růžovou polevou. Dobře pamatuju jen na polské karamely, které vozila blonďatá dáma z Varšavy, a které trochu zpříjemnily následné hodiny.

Úvodní dvě fáze ("kdo si dá kafíčko" a "co je u vás nového") se brzy proměnily v neuvěřitelně hlasitou zábavu, při níž každý mluvil na každého a zdálo se, že nikdo neposlouchá, protože u stolu bez problémů procházely i dvakrát vykládané historky. Také se vyměňovaly knížky - v osmdesátých letech často jen xeroxy, a vymýšlely se trapné výmluvy, proč někdo ještě nedonesl literaturu, kterou má od někoho jiného půjčenou už dvanáctým rokem. Zajímavé knihy byly tehdy dost vzácné a jejich ztráta často znamenala ztrátu přátelství. Nejvíc frčel Tomáš, později i Osho.Vzpomínám si na naivky, které si dovolily během seance někam odskočit. Takový neprozřetelný jedinec byl okamžitě šťavnatě pomluven, a to i v případě, že byly v okolí přítomny jeho děti, které už teoreticky mohly mít rozum na to, něco si zapamatovat.Dominantní roli obvykle plnila některá z přítomných dam. Nejhlasitější, nejřečnější a nejzákeřnější. Většinou také s nejsilnější vrstvou rtěnky a nejbetonovější trvalou. Naoko vždy plná lásky a pochopení, schopná citovat kdejakého duchovního mistra, ale když se hostitel zrovna nedíval, klidně zhodnotila předkládané občerstvení nenápadným gestem naznačujícím zvracení.



Už tehdy jsem se zařekla, že nikdy, nikdy, nikdy, ani kdybych v budoucnu zešílela a stal se ze mě duchovně založený člověk (od osmi do šestnácti jsem byla tím nejzarytějším anti-teistou ve střední Evropě), nebudu pořádat mítinky, na kterých by se mluvilo ve zdrobnělinách a kam by vstupenkou byla kabelka nacpaná hnusným růžovým kýčem.Své slovo jsem dodržela, což nebylo nijak obtížné, protože jsem z vlastní vůle něco mezi introvertem a asociálem. S přáteli si popovídám maximálně v tříčlenné skupince, víc lidí mě unavuje, protože jsem nikdy nevynikala v tom zvláštním umění - vyrazit ze sebe informaci v tu pravou chvíli, aby zapadla do vzácného ticha, které se u stolu zrovna rozhostilo.Přesto jsem se připomínkám svých dětských traumat tak úplně nevyhnula. Lidé, které spiritualita láká a sdružují se pod její záštitou nejen v reálnu, ale i ve virtuálnu, mají z nějakého důvodu velkou zálibu ve zdrobnělinách, blonďatých andílcích, křiklavých barvách a spoustě lesku. Netýká se to jen českého prostředí, stejné je to i kdekoliv jinde. Slovo "láska" je nadužíváno tak strašným způsobem, že by to snad mělo být trestné - podobně je na tom i většina jiných velkých pojmů. Když jsem nedávno viděla větu "Tak, miláčku, já jdu teďka na sluníčko ke kafíčku.", nechtělo se mi věřit vlastním očím.

Pointa, ke které se snažím dospět, nemá nic společného s odsuzováním nějaké typické formy vyjadřování. Vlastně nejde ani o ty hrozné obrázky, které, uznávám, se mohou někomu líbit. Pointou je naopak otázka: "Jak to lze vydržet?" Jak je možné zachovat si duševní zdraví v prostředí, kde každý každého rádoby-miluje, v prostředí křiklavých barev, permanentně zneužívaných nelidských bytostí (ať už jde o víly, anděly, skřítky, ale třeba i jednorožce - co ti už si s člověkem užili) a nikdy nekončících debat o tom, jak je třeba být pozitivní. A je vůbec v takové atmosféře místo i pro nás, milovníky Pabla Picassa, pravé kávy bez cukru a občasných depresí, nelásek, ba i nenávistí?

Obrázky: myspacehumor.com, images.paraorkut.com, dicraft.co.za, media.photobucket.com.

Stále kontroverzní očkování

Témata spojená s lékařskou etikou způsobí konflikt skoro vždy. Názoroví oponenti si obvykle nemohou přijít na jméno a při vzájemných konfrontacích často přijdou na řadu i emotivní výlevy. Žádný div - jde přece o zdraví a životy.

Diskuze na téma očkování nejenže neutichá, ale s množícími se zákeřnými nákazami (a teď zkusme pominout, zda nás ohrožují reálně, nebo zda jde jen o mediální hysterii) naopak nabírá na intenzitě. Odborná literatura i internet jsou zaplaveny závažnými argumenty z té i oné strany, přesto však můžeme odpůrce očkování označit za ty utlačovanější. Narozdíl od zdravotnické propagandy nemají reklamy ve velkých médiích a nestojí za nimi žádní velcí hráči. Česko navíc, narozdíl od mnoha zemí na západ od nás, patří k těm státům, kde se rizika vakcinace příliš veřejně nediskutují a kde je velké množství očkování už v raném věku povinné. Když jsem viděla, jak Češi bleskově vykoupili Tamiflu, ačkoliv i oficiální místa hlásala, že zatím se celkem nic neděje, pomyslela jsem si, jak by to u nás asi vypadalo, kdyby někdo z papalášů prohlásil, že přišel čas pro panikaření...

A přitom je v souvislosti s očkováním a farmaceutickým průmyslem obecně ještě tolik neuzavřených témat. Když jsem před několika dny googlovala nějaké informace k vakcínám, zarazilo mě, jak dramaticky se liší grafy znázorňující efektivitu očkování na stránkách zastánců a odpůrců očkování. Je to dobře vidět třeba na příkladu spalniček.

První graf pochází z oficiálního vládního portálu cdc.gov - amerického centra pro monitoring nemocnosti a prevenci. Na svislé ose je počet případů v tisícovkách, vodorovná osa má na sobě vyznačeny letopočty. Šipka ukazuje na místo, kdy bylo povoleno a nasazeno očkování proti spalničkám. Zdá se, že za tímto bodem už křivka pěkně padá a až na nějaké excesy se drží velmi nízko. Uf... takže ono to funguje. Nebo že by...?

Druhý graf znázorňuje tentýž problém. Se třemi rozdíly. Jednak jsem ho nenašla na oficiálních stránkách, ale na webu nějakého nadšence, který se snaží na manipulace při posuzování efektivity očkování upozorňovat, za druhé zahrnuje o půl století delší časové období, než ten předchozí a za třetí sleduje úmrtí na spalničky, nikoliv ohlášené případy. Nasazení očkování je opět označeno šipkou a vypadá vyloženě směšně. Z grafu je patrné, že k prudkému snížení výskytu spalniček docházelo v průběhu první poloviny 20. století zřejmě relativně přirozenou cestou a kdyby nestrannému pozorovateli nikdo neřekl, že se v roce 1968 začalo očkovat, nemá šanci to z chování křivky vyčíst.

Aby bylo zřejmé, že nejde o náhodu, vkládám sem ještě jeden graf. Namísto Spojených států se tento věnuje historickým zemím Anglii a Walesu. Znázorňuje dramatické snížení úmrtnosti na spalničky především v prvních dvou desetiletích 20. století. Stále klesající křivku už nasazení očkování v roce 1968 takřka neovlivnilo.

Aby bylo jasno - věřím, že očkování velké množství lidí zachránilo a stále zachraňuje. To je také hlavním argumentem jeho propagátorů, kteří se jím snaží rozehnat všechny stížnosti ohledně vedlejších účinků, které mají příležitostně i fatální důsledky.

Jestliže však do zvažování efektivity očkování zařadíme i fakta, která jasně vypovídají o tom, že ve srovnání s tím, jak prudce se úmrtnost na řadu chorob snížila přirozeně od poloviny 19. do poloviny 20. století, vypadají už následná snížení vlivem vakcinace jako kapka v moři. Nemluvě o tom, že počty osob, které na sobě pocítily vedlejší účinky mladé vakcíny do vložených grafů také nikdo nezaznamenal.

Zásadní otázka tedy zní: lze obhájit to, že je nejen českým rodičům upírána svoboda volby ohledně povinných očkování jejich dětí, tváří v tvář výše uvedeným informacím?




Poznámka: Přiznávám, že obor mého vzdělání neviděl medicínu ani z rychlíku. Výše publikuji své poznámky k veřejně přístupným informacím. Budu ráda, když článek někdo doplní či opraví.

Obrázky: cdc.gov, whale.to, topnews.in.

Je alkohol obětí člověka?

Já vím, vybrala jsem si bolavý téma. Stavět se do role obhájce ethanolu, když tisíce žen dostanou i dnes večer pár ran od partnerů vracejících se domů v alkoholovém opojení, když tisíce řidičů i dnes způsobí vlivem alkoholu závažnou dopravní nehodu a když se i dnes rozpadnou díky alkoholové lehkomyslnosti tisíce lidských vztahů, je téměř zločin.

Důvodem, proč jsem se k tomuto příspěvku vůbec odhodlala, je můj blízký a musím říct i velmi přínosný vztah k tomuhle téměř odvěkému souputníkovi lidstva. Domnívám se navíc, že špatnou pověst alkoholu vytváří člověk sám - tím, že jeho funkci nechápe a zneužívá.Pohleďmě pravdě do očí - většina z nás se příležitostně napije, chce-li si zlepšit náladu. Netřeba si to nijak idealizovat. Nicméně existuje i málo diskutovaná funkce téhle sloučeniny, která svému konzumentovi pomáhá s otevíráním vlastního vnímání. Věřím totiž, že není náhoda, že je lidská mysl celou řadou látek ovlivnitelná. Ať už jde o léky, alkohol, nebo třeba nejrůznější exotickou flóru, kterou nadšenci vaří, šňupou i kouří. Zkušenosti po odstranění některých konvenčních bariér totiž mohou člověku napomoci chápat svět v širších dimenzích a méně bazírovat na tom, co se mu v kterou chvíli zdá jako realita.Duchovně založení lidé jsou ve věci tzv. návykových látek velmi rozděleni. Od naprostého odmítání k naprostému přijímání. Najdete zdroje, které alkohol považují za téměř největší zlo vesmíru, najdete i zdroje, které v podstatě doporučují užívání některých "oblbováků" při meditacích. Jsou dokonce i tací, kteří radikálně odmítají jeden typ návykové látky a zároveň velmi plamenně obhajují nějaký jiný.

Jak tedy na alkohol a jemu podobné věci pohlížet? Moralisticky řečeno: s rozumem a střídmostí. V úzké rodině ani mezi jinými mně blízkými lidmi se nikdy žádný alkoholik nevyskytoval. Nejčastěji tak s těmihle nešťastníky přicházím do styku v pozdně nočním a raně ranním městě a v prostředcích hromadné dopravy. Člověk je nemusí nijak zvlášť studovat, aby mu bylo jasné, že tihle lidé nepijí, aby načerpali nové spirituální zážitky, ba ani proto, aby si trochu zlepšili náladu (tím spíš, že většina opilců nemá dobrou náladu nikdy), ale aby se ztřískali do němoty a zabili tak další den svých neuspokojujících životů.Osobně mám s rozumnou konzumací alkoholu jen ty nejlepší zkušenosti. Zároveň jsem nikdy neměla problém nepřičichnout k němu třeba měsíc. Abych demonstrovala zvláštnost některých svých zážitků, ráda bych se o dva z nich podělila - a to pro zajímavost, nikoliv jako návod pro jiné experimentátory.

První se udál letos na jaře. Vůbec jsem v noci nespala, protože mě trápily jisté starosti. Když těžká hlava a rozlámané tělo odmítlo odpočinek i po několika hodinách převalování na posteli, zvedla jsem se, přetáhla přes hlavu velké triko, do ruky vzala půllitrovou sklenici s vínem a vydala jsem se courat do naší malé, ale o to divočejší zahrádky. Mohlo být tak půl páté ráno, obloha už začínala blednout. Až po několika krocích po mokré trávě jsem si uvědomila, že v ní stojím naboso. A že mi to docela vyhovuje. Chlazení od nohou pomalu přecházelo v příjemné teplo, které se mi rozlévalo po celém těle. Sedla jsem si na pařez, upíjela ze sklenice a v tu chvíli mi bylo fajn. Jenže, jak se mi to tak často stává, náhle jsem se zarazila s podivem, jak se můžu cítít tak dobře, když mám tolik starostí. Oba pocity se ve mně začaly bít a já pevně zavřela oči a snažila jsem se jim přikázat, ať zmlknou a dají mi chvíli klid. Mezitím jsem dopila víno a pomalu na mě přicházela příjemná malátnost (nezaměňovat s opilostí). Stále se zavřenýma očima jsem měla pocit jakéhosi odhmotnění - jak se to někdy popisuje v návodem pro meditaci. Cítíla jsem, jak se zbavují tíhy nohou, rukou, trupu... poslední se uvolnila hlava. A zůstalo jen vědomí. Vnitřně mi bylo jasné, že kdybych teď otevřela oči, zážitek skončí. Tak jsem tam tak seděla ještě další přibližně půlhodinu a užívala si ten slastný pocit - totiž že já jsem vesmír. Když se mi zdálo, že už jsem se toho nabažila, a že bych snad byla schopná teď ještě pár hodin spát, vstala jsem a zároveň s tím i otevřela oči. Okamžitě jsem skončila zpátky na pařezu. Pohled, který se mi naskytl, mě doslova usadil. Nejvíce to všechno připomínalo ten strojek pro děti, do kterého se vloží pásek s obrázky a zábava spočívá v tom, koukat se dovnitř, proklikávat mezi jednotlivými malůvkami a bavit se tím, jak jsou pěkně 3D. Nebo jako ty obrázky, do kterých musíte chvíli civět, než vám před očima vytane 3D tvar, který je v nich schovaný. Tohle bylo podobné. Jakoby všechny objekty v mém zorném úhlu jen předstíraly trojrozměrnost... a ve skutečnosti jsem je měla všechny neuvěřitelně blízko. Viděla jsem je, ale zároveň jakoby byly se mnou ve stejné rovině. Tenhle úžasný zážitek trval několik minut. A věřím, že kdybych si nelokla, nestal by se.Je zajímavé, že tahle zkušenost jakoby prolomila nějakou bariéru, protože od té doby jsem měla podobných zážitků (a bez alkoholu) několik a troufám si říct, že po každém z nich jsem se cítila tak nějak... jakože už vím víc.

Druhý příběh se váže k době před více než měsícem, kdy jsme poprvé vyrazili zkoušet koupání v přírodní vodě. Vím dobře, že alkohol ve vodě je podobně nebezpečný, jako alkohol na silnici. S tím rozdílem, že ve vodě člověk obvykle ohrožuje jen sám sebe. Přesto jsem neodolala a dala si v horku dvě malá piva. Jednak proto, že voda byla mělká a jednak z toho důvodu, že v oblasti pití znám dobře svoje možnosti a po pivu jsem se cítila jen mírně v náladě, bez problémů s koordinací. Poměrně brzo po několika prvních tempech se mi o nohu otřelo cosi, co jsem v hlavě okamžitě označila za latimérii podivnou, tudíž z mé strany padlo rozhodnutí, že to by už celkem stačilo. Břeh byl tak třicet metrů daleko. Protože mi sluníčko nepříjemně opalovalo hlavu, usoudila jsem, že prvních pár temp směrem ke břehu bude s hlavou pod vodou a na své oblíbené plácání s hlavou nezdravě vystrčenou nad hladinu přejdu ve chvíli, kdy mi dojde vzduch. Zapíchla jsem tedy pod hladinu plytkou šipku a velmi pomalu udělala pod vodou tři pomalá, táhlá tempa. V tu chvíli už obvykle vynořím hlavu nad hladinu. Necítila jsem ale potřebu, tak jsem přidala další dvě, tři... pět temp. Všechna byla velice pečlivá a mě se začínal zmocňovat zvláštní pocit, že bych takhle bez dalšího kyslíku klidně plavala ještě pár minut. Naprosto jsem nepociťovala nutkání vynořit se k nádechu. Když jsem začala mít podezření, že se blížím ke břehu, změnila jsem mírně směr, protože jsem tuhle podivnou návštěvu v zemi ticha nechtěla přerušovat. Hlavou se mi honilo všelicos - od počáteční hrdosti, jak už jsem si častým potápěním vytrénovala plíce, až po následnou obavu, zda jsem se, já ožrala, náhodou už neutopila, a nebudu brázdit zdejší vody jako duch až do konce všech věků. No, vynořila jsem se. Asi po minutě pohybu ve vodě. Jen velmi málo zadýchaná, zato však chvíli dezorientovaná, protože se mi podařilo uplavat víc, než jsem pod vodou odhadovala.I tuhle zvláštní zkušenost přičítám bezstarostnosti způsobené trochou alkoholu. Zapomněla jsem, že potřebuju dýchat a snažila jsem se celé té situaci příliš nedivit, abych ji nezabila hned na začátku.

Poselstvím mého příspěvku není: konzumujte alko, budete pak děsně duchovní. Naopak. Pokud zažíváte překračování známé reality i bez takových berliček, tím lépe pro vás. Určitě je to levnější, zdravější a tak nějak poctivější. Snažím se jen vydobýt respekt i pro nás, příležitostné pijáky, kteří se nebrání zážitkům, k nimž jim občas nějaký ten mok pomůže.Alkohol totiž není to zlo, které ničí rodiny, dělá z jater kusy betonu a zabíjí účastníky silničního provozu. Alkohol je jen prostředníkem lidí, kteří se vlastní nestřídmostí rozhodnou některé z jmenovaných zel páchat.

Obrázky: graphicshunt.com, wallpapers.free-review.net.

Mezi medúzou a bednou

Existují fenomény, které člověka donutí k hlubokému zamyšlení. Jeden z nich, který jsem si pracovně nazvala "mezi medúzou a bednou", nepochybně patří k těm vůbec nejstarším společenským jevům, které provázejí lidstvo po celou dobu jeho existence.

Vždy existovali velcí snílci, velcí skeptikové, a lidé někde mezi oběma extrémy. Často se nesprávně udává, že za většinou velkých pokroků stáli snílci, zatímco skeptici, ti zlí, jim jen házeli klacky pod nohy. S tím tak docela nesouhlasím, kategorizace velkých osobností totiž není takhle jednoduchá. Čím byl Galileo Galilei? Snílkem - kvůli novátorství jeho vizí? Nebo skeptikem - kritickým k dobovému chápání vesmíru a odmítajícím jiné než vědecké metody? Skepticismus není synonymem pro zkostnatělost, může dopomoci k pokroku. A naopak, samozřejmě.

I v dnešním světě lze tenhle fenomén snadno vypozorovat, zvláště pak na serverech označujících se jako "duchovní". Někteří lidé, říkám jim medúzy, jsou vůči veškerým informacím obdivuhodně důvěřiví. Jejich vlastní názory se v moři dat stávají neviditelnými jako tělíčka medúz. Oni sebe často považují za "citlivé a vnímavé", rádi demonstrují svou ochotu uvěřit takřka čemukoliv, již pokládají za jakýsi další stupeň duchovna. Pokud něčemu nevěříte, obvykle si od této skupiny lidí vysloužíte kritiku, že nejste dostatečně otevřen revolučním názorům.

Jsou to snadno zapomenutelní lidé. Medúzovitě si plují širým světem, filtrují vodu, a jakmile vám zmizí z dohledu, většinou se vám víckrát nevybaví.

A pak jsou tu bedny - lidé účelově zabednění, extrémně skeptičtí a ve svém odstupu prakticky nedotknutelní. Podobně jako medúzy, jsou i bedny apatičtí vůči jakýmkoliv opozičním argumentům. Tlučte do nich zajímavými informacemi - vždy vyjde jen dutý zvuk. Jsou o něco zapamatovatelnější než medúzy, protože mají většinou určitou životní filosofii. Bývají to čistokrevní vyznavači aktuálního stupně vědy, ale i jakéhokoliv náboženství, či třeba životního stylu. Hodně jsem jich potkala mezi makrobioticky se stravujícími lidmi.

Být bednou má své výhody. Váš svět je - alespoň z pohledu ostatních - relativně jasně vymezený, často jste cílevědomý a úspěšný člověk, protože svůj čas využíváte v určitém směru velmi produktivně. Neztrácíte čas s vedlejšími uličkami, váš život je jen hlavní třída.



Medúzy i bedny mají minimálně jeden společný znak. Svým postojem ke světu vyjadřují své pohrdání Stvořitelem (či přírodou,... dosaďte si případně, co je libo). Jakoby udělal něco zbytečného, jakoby jim přidal vlastnost, která je jen zdržuje. Medúzám je obvykle na obtíž kritický mozek, bednám zas neuspořádané emoce. Medúzy i bedny tak své pojetí světa staví na vlastní lidskou podstatu - nad lidskou dokonalost, kterou "opravují" tím, že nepotřebné bonusy své existence prostě eliminují.


Lidská bytost je komplexní. Nic jí nechybí, nic nepřebývá. Člověk, který se snaží přechytračit vlastní dokonalost, se na cestě k úplnému procitnutí jen zpomaluje. Je to jako amputace nohy před během na sto metrů. Vím to, já bývala zarputilá bedna. Až po letech jsem zjistila, že člověku nebyl dán mozek i srdce do jednoho těla proto, aby je proti sobě štval a stavěl do opozice, ale aby je spojil a dostal tak do ruky ten nejdokonalejší nástroj, kterým se snadno proklestí matrixovou džunglí na své cestě domů.



Obrázky z: clker.com, freakrevolution.com.

Naučte se upnout k "bude líp"

Nemyslím si, že by každý měl stejné problémy s náladami, jako mám já. Rozhodně je každý nemá tak pěkně diagnostikované. :-) Ale snad právě proto jsem vynalezla způsob, jak bolestivá i jinak nepříjemná rozpoložení alespoň zmírnit - v lepším případě i překonat.

Postup spočívá v uvědomění si dvou skutečností. 1) Teď je mi špatně. 2) Brzo mi bude lépe.

Jak známo, čas je relativní - a to nejen v einsteinovském pojetí a ve vztahu ke světlu, ale rovněž pro nás, subjektivní lidské bytosti. Zkuste tedy bod 1) smrsknout do malého bezvýznamného bodu, který nic neznamená pro vás a je směšně nicotný pro vesmír. Pak si představte bod 2) (tj. - bude zase líp) jako velký krásný ráj, který nastane po téhle nepříjemné chvíli. Je jedno, zda si jen vybavíte pocit dobré nálady, nebo si to budoucí veselé naladění představíte jako nějaké pro vás atraktivní místo. Je třeba chtít se tam dostat. Co nejrychleji.

Udržte si tuhle představu v intenzivní podobě alespoň jednu minutu. Pak se z ní probuďte a zkuste být skálopevně přesvědčení, že chmury už jsou pryč - prostě proto, že jste příliš chytří na to, abyste se s něčím tak pomíjívým zabývali. Někdy to vyjde zcela, někdy ne. Ale i pokud se vám nepodaří vylézt ze svého motivačního zasnění zcela očištěni od deprese, obvykle ji to alespoň podstatě zkrátí. Protože všichni chceme ze svých pomíjivých pekel do ráje.

Post-orgastická prázdnota u žen - existuje a může i povznášet

Těžko psát o něčem tak subjektivním, jako jsou pocity a myšlenky ženy po orgasmu. Z odborné literatury se dá vyčíst, že v zásadě se tyto emoce pohybují v široké škále mezi "pocitem získání množství nové energie" až po stavy depresivní. Přesto však věřím, že jednoho společného jmenovatele tyto zážitky mají - dostaví se při nich určitý pocit prázdnoty plynoucí z uvolnění napětí a z prudké změny motivací... nebo méně učeně - plynoucí z prudké změny z "chci, chci, chci" na "už mám." :-) Mise byla splněna a teď bude chvíli trvat, než si ego najde jinou věc, po níž se začne momentálně pídit.


A právě ten moment prázdnoty (do kterého někdo následně nalije pozitivní či negativní energii) mě zajímá. Ne nadarmo už Buddha říkával, že když se člověk dokáže na chvíli oprostit od všech chtíčů a jiných pomíjivostí, zažije Pravdu. Pravdu, která "leží za myslí a hmotou, za prostorem a časem, za podmíněným polem relativity".




Post-orgastický člověk sice není zcela prost všech tužeb, rozhodně k tomu má ale blíže než v drtivé většině jiných situací. Je třeba toho proto využít. Částečně se tématu pravděpodobně dotýká i notně zprofanovaná tantra, ale nechci moudra přejímat, když je už už mám na jazyku sama... :-)

Proč ale v nadpisu zmiňuji pouze ženy? Odpověď se ukrývá v následujícím grafu.

Tahle "křivka ženského orgasmu" popisuje tři základní typy vývoje vzrušení. C - rychlé vzrušení a prakticky žádná dohra, A - (údajně) standardní křivka s jedním či více orgasmy zakončená o něco delší dohrou, B - křivka prakticky bez vyvrcholení - napětí se neuvolní, následuje tedy dlouhá dohra.

Asi netřeba zdůrazňovat, že většina mužů by se jistojistě vešla do kategorie A. Odtud zřejmě stereotypy "pak se otočil a usnul". Stejně tak se většina mužů shodne, že spánek po orgasmu je podstatně hlubší a kvalitnější. Někteří si tenhle postup oblíbili natolik, že ani nemohou jinak :-). Domnívám se, že post-orgastický spánek navozuje určitý klid podobný meditaci, v němž se člověk oprostí od všech starostí dne a jde odpočívat s tím, že do druhého dne vstane jako fénix ze stereotypního popílku.

Naproti tomu řada žen něco takového snad v celém životě nepozná. U typu A a B vyzní vzrušení více do ztracena a následuje tak nejspíš převalování na posteli a rozutíkané myšlenky.

"Věnuj se partnerce po sexu," nabádá snad každý manuál pro pány, který ještě nesklouzl k dokonalému cynismu. Já bych dodala - raději si nejdřív zjisti, zda je á, bé nebo cé :-). Protože stejně jako každý jiný předsudek, může i tenhle přinést nepohodlí těm ženám, které, jako hrdá áčka, chtějí prožít post-orgastický stav v meditativním duchovním rozpoložení, které je buďto přiblíží k oné Buddhově Pravdě, nebo skončí v sladké dřímotě. Obojí je osvěžující.

Detailně o využití skončeného orgasmu zas někdy příště...

O cynismu a bolesti

Málo co se v mé povaze změnilo v životě tolik, jako míra cynismu. Od velmi cynického pohledu na svět jsem se dostala až téměř k odporu vůči tomuhle postoji. A dospěla jsem k následujícímu zjištění: je to otázka hodnot.
Máte-li za to, že veškerá vaše snaha jednou stejně skončí spolu s vašimi rozkládajícími se ostatky někde pod drnem, je cynismus celkem dobrým životním společníkem, který zatočí se všemi těmi hloupými morálními hodnotami, které by vás snad mohly na okamžik ze zatrpklé existence vyrušit. Člověk si to všechno usnadní a dokonce do sebe tak nasaje určitou otupělost a přezíravost nad veškerým bytím, která umí trochu utlumit všechnu tu bolest, které se v životě nevyhneme.

A pak je tu druhý možný postoj. Ten spočívá v uvědomění si, že NENÍ MOŽNÉ, ABY VŠE BYLO NESMYSLNÉ. V podstatě nezáleží na tom, zda vás k víře v hodnoty a geniální plán celého vesmíru přivede církev, alternativní duchovní guru, nebo dlouhá cesta Himalájemi. Od chvíle, kdy si skutečně uvědomíte, že existence má svůj smysl, vám bude cynický pohled na svět připadat velmi dětinský a mimořádně neinformovaný.

Odmítnutím cynismu se člověk sice připraví o jeden nedokonalý nástroj zvládání bolesti, ale naoplátku dostane něco víc. Naučí se bolest nepotlačovat, ale naopak nechat ji projít, nechat se jí pročistit a uvědomit si, že s odchodem každého negativního kousku našich nevyřešených životů, vzniká prostor pro světlo.

Nekonečno nabízí všechny možnosti

Asi nebudu první s tímhle nápadem, ale ta myšlenka mě v průběhu dne zastavila a nechala mě žasnout. Tak poslouchejte.


Premisy: 1) vesmír je nekonečný, 2) život v něm je možný (my jsme důkazem).
Závěr: Je-li vesmír nekonečný a je-li v něm život možný, znamená to, že ve vesmíru je nekonečně mnoho ohnisek života.


No není to fascinující?






Existuje ale ještě jeden pohled na věc. Takový, který zohledňuje Stvořitele a může fungovat i pro případ, že je Země jediným centrem živých organismů.. Totiž že vesmír byl stvořen jako domov pro planetu Zemi a planeta Země existuje jako láskyplné útočiště pro člověka, zvířata a rostliny, vzniklé z vyšší vůle a z výjimečného rozhodnutí.


Na tomhle zamyšlení se mi moc líbí krása obou možností vycházejících z premisy o nekonečnosti vesmíru. Příště vymyslím ještě nějaké tetelivé scénáře pro možnost "vesmír je konečný", abych se z nich zase mohla radovat. :-)

Odpuštění jako osvobození

Mám v posledních týdnech zvláštní pocity. Částečně jako by se mi připomínaly chyby, které jsem udělala - zvlášť coby hodně mladá a hloupá holka. Ale nejsou to jen výčitky. Střídají se s nimi - vždy alespoň jednou týdně - vlny úlevy a štěstí. Je to jako by mi někdo šeptal: vím o tobě vše a odpouštím ti.
Chápu to jako výzvu. Možná nastal čas nechat křivdy navěky usnout. Hodně se omlouvám a hodně odpouštím. Snažím se vyrovnat se svou horší stránkou. Je to boj a často skřípu zuby. Kéž by za bolestí čekala vyrovnanost a nekonečné odpuštění.
Nikdy v životě jsem neměla silnější pocit, že pro to nastal ten pravý čas.

Ken Robinson - Ničí školy kreativitu?

Ještě před půl rokem jsem toho muže neznala a tohle byla první jeho přednáška, kterou jsem, byť jen zprostředkovaně, viděla. Komik nebo vědec? Spasitel nebo jen glosátor? Těžko se rozhodnout, jak Kena Robinsona zařadit, je však velice snadné si ho zamilovat.

Konference se nevedou jen od pultíků. Ken přijde, pošle obecenstvu trochu svého charisma a gagů, a zase odejde. Zůstane po něm dojem. Rozhodně patří mezi ty profesionály, kteří jsou tak profesionální, až působí neprofesionálně. Jako hodně fajn chlápek z ulice, který vám poví něco o životě. Jenže Ken není chlápek z ulice. Má doktorát, byl pasován na rytíře, spolupracoval jako poradce s několika národními vládami a svými studiemi na téma dětí a pedagogiky si získal pozornost odborné i laické veřejnosti.

Přednáška na téma "Ničí školy kreativitu?" nespočívá v poplivání tradičních, často "biflovacích" metod, ale spíše v pozitivních příkladech přirozené dětské geniality a kreativity, kterou by snad stálo za to rozvíjet. Celkem mě jeho mikro-historky zahřály u srdce.

Perličky:
"Moje hlavní sdělení je, že kreativita je ve vzdělání stejně důležitý cíl jako gramotnost a měla by jí být věnována stejná pozornost."
"Učitelka (...) šla k holčičce a ptá se jí, co že to kreslí. A holčička říká - kreslím obrázek Boha. Učitelka na to - ale vždyť nikdo neví, jak Bůh vypadá. A dívka odpoví - tak za chvíli to zjistí."
"Děti se nebojí zkusit něco, čím si nejsou jisté. Když neví, tak to prostě zkusí. Nebojí se chyb."
"Pokud se bojíme chyb, nemůžeme být nikdy originální."
"Picasso jednou prohlásil, že všechny děti se rodí jako umělci. Problémem je zůstat tím umělcem, i když dospíváme."

Anglicky, s českými titulky:

http://video.google.com/videoplay?docid=4592566690262079944&hl=cs

Alžběta Šorfová - Merkabah

Na webu cestyksobe.cz jsem našla hned několik přednášek na transformační témata. I recenzovaná přednášející jich tam má více. Nakonec jsem vybrala tuto z toho důvodu, že ačkoliv některé z ostatních působí formálně dokonaleji, tato mě jako jediná dojala a donutila mě se k ní vrátit.


Shrnutí obsahu přednášky: Podle autorky vstupujeme do "období transformace", kdy se utkají světlo s temnotou. Abychom mohli vstoupit do méně hmotné fáze existence, která nás za pár let čeká, musíme se pročistit od karmických i aktuálních traumat. To bolí. Procesu můžeme pomoci tím, že si jej uvědomíme, otevřeme se přicházejícímu světlu a nenecháme se strhnout zpátky do temnoty, která po nás natahuje ruce.

Stručné hodnocení: Po prvních minutách jsem si myslela, že u toho nevydržím. Nejistý, chaotický "ee-ee" výklad přenášený nedokonalým audiem mě od zhlédnutí celého videa trochu zrazoval. Věci nepomáhal ani místy trochu infantilně laděný výklad ("To zní moc hezky, že jo?"). S následnými fázemi přednášky jsem ale do jejího obsahu postupně pronikala a v závěru jsem byla skutečně ráda, že jsem se k ní proklikala.

Absenci vizuálních pomůcek typu tabule či slideshow zaplnila přednášející mocnou gestikulací, která místy hraničila s tlumočením přednášky do znakové řeči. Mně osobně to tak ale bylo příjemné.

Jen těžko se však smiřuji s přílišnou fascinací filmem Matrix (asi právě proto, že ho mám ráda a vím, že to opravdu není dokument) a také okázalé ignorování jakýchkoli hmatatelnějších důkazů. Jsem otevřená všem možnostem, ale to, že mi to někdo řekne a že se mi často motá hlava, mi prostě k uvěření v transformaci nestačí. A nemělo by to stačit nikomu. Ať nejsme manipulovatelné stádo.

Sympatická dáma, která do mě asi definitivně naočkovala super pojem "egoušek", evidentně přebujelým egouškem netrpí, působila na mě velice pokorně, sympaticky a důvěryhodně. Velmi oceňuji, že se vyhnula přehnaným bububu teoriím.

Perličky:
"Všechno, co se děje okolo nás, je vevnitř nás."
"Jak se nám začne pročišťovat vědomí, začne se nám pročišťovat i ego. A to bolí. A bolí to proto, že ten náš egoušek je to, co si myslíme, že jsme. My vlastně vědomě máme nějakou představu o sobě. A teď si představte, že toto všecko se začne rozpadat."
"Začíná se probouzet spousta nových strachů, o kterých už jsme si mysleli, že jsou zapomenutý."
"Přichází doba, kdy je lidstvu přáno a dáno pracovat s vlastní podstatou."
"... nevinit ostatní za svou vlastní bolest."
"Kdybychom to jako děti, čistý a nezakalený, začali odevzdávat - toho egouška... a nechali to proudit a přijímali to tak, jak to je, tak to jde mnohem rychleji..."
"Vlastní láskou rozpustit vlastní bolest."

Otázky, které mě k věci napadají:
1) Pokud má někdo komplexů a traumat příliš, je pro něj vůbec ta "čištící" bolest přežitelná?
2) Má celý ten proces nějaké vlastnosti typu soucit s trpícími, kteří všechny ty děje prožívají?
3) Co je cílem toho našeho budoucího "světelnějšího" života? Proč se vše děje?
4) Potřebuji pravdivou odpověď o tom, jak to je. Má smysl ji zkoušet hledat objektivně, nebo je to vše jen otázkou víry?

Video: http://www.cestyksobe.cz/video-reportaze/alzbeta-sorfova/alzbeta-sorfova/90.html. Určitě doporučuji.

Tajemství řeči našeho těla

Věřte nevěřte, 93% komunikace je neverbálního charakteru. Pro efektivní společenské vystupování je pro každého člověka zcela zásadní naučit se ovládat základní pravidla řeči těla - jak působit důvěryhodně, jak neprozradit lež, či jak na sebe přitáhnout pozornost okolí. Velmi dobrým průvodcem po těchto úskalích mezilidských vztahů může být dokument z produkce History TV - Secrets of Body Language (Tajemství řeči těla). Ráda bych vám část těchto zajímavých informací zprostředkovala.

Boj o dominantní roli
Když Bush hostil Putina na americké půdě (šlo o summit v Camp Davidu), stala se jejich prostá chůze ke stolkům s mikrofony přehlídkou dvou alfa-samců. Jednak se oba předháněli v rychlosti chůze (protože chtěli vypadat silně a zdravě) a jednak se snažili působit dominantně. Vladimir Putin to pojal svým "animálním" způsobem - razantní chůzi doplňoval prudkými pohyby rukou a jelikož výšková výhoda nebyla na jeho straně, snažil se vítězit alespoň v šíři prostoru, který si bránil ostrými lokty. Naproti tomu George Bush se soutředil na to, aby vypadal sebejistě, kontrolovaně a neplýtval pohyby.





Setkání politiků vůbec poskytují spoustu skvělého materiálu. Schůzka tří jiných leaderů skončila neuvěřitelným divadlem před vstupem do budovy. Pánové si dávali vzájemně přednost, protože je jejich trenéři naučili, že kdo dává druhému přednost, ten je v aktuální situaci bossem. Nakonec jako první rezignoval Clinton a vstoupil. Následně byl chudák Arafat do budovy vtlačen fyzicky - jen aby průvod nemohl uzavírat. To vše samozřejmě se smíchem, ale...



Podobně se o právo "posledního muže" servali George Bush a Tony Blair v roce 2003. Přestože se setkání konalo v Británii, dokázal americký prezident převzít dominantní roli, Blaira do dveří lehce zatlačil a ještě ho před kamerami novinářů poplácal po zádech - "hodný hoch." :-)





Boj o dominantní ruku
Podobně mnohoznačné může být i prosté podání ruky. Nejde jen o sílu a délku stisku. Ve vysokých kruzích se svádějí boje o to, kdo bude mít "horní ruku", která ruku partnera zakryje.



Většinou vítězí ten, co stojí - z pohledu přímého pozorovatele - vlevo. Taho využil například Putin, který se poměrně často záměrně staví tak, aby k němu ostatní přicházeli z pravé strany a on tak získával dominantní postavení ruky. Radost mu přednedávnem zkazil Tony Blair, který sice musel přijít ze "špatné" strany, ale brzy si to uvědomil a při stisku pravice ještě přidal levou ruku, kterou zakryl i dominantní pravici Vladimira Putina. Navíc šel obličejem velmi blízko k obličeji Putina.

Podobně se to povedlo i prezidentu Bushovi, který Putina vytlačil z dominantní pozice ramenem a ruce tak upozadil. Navíc se mu podařilo, jak je jeho dobrým zvykem, i poplácat ruského exprezidenta po rameni, čímž dal jasně najevo, kdo tady bude šéfovat.

Tři vítězové
Poučně působí i slavné záběry budoucích tří vítězů druhé světové války. Přestože americký prezident Roosevelt trpěl v té době arteriosklerózou, která se mu už v roce 1945, těsně před pádem Německa, stala osudnou, dokázal kompozici dominovat. Usazen ve středu snímku a s pozicí "nemám co skrývat" působí ze tří mužů nejdůvěryhodněji.

Do defenzívy se dostal Stalin. Nejen, že na něj příležitostně směřoval kouř z Rooseveltovy cigarety, ale především se za centrem dění musel neustále otáčet a naklánět - nepodařilo se mu ohnisko přenést ke své osobě (možná zafungovala i jazyková bariéra).




Churchill vlevo na snímku si svou pozici pokazil kloboukem v místě rozkroku. Specialistka v dokumentu to komentovala v tom smyslu, že se cítil být zranitelný. Navíc to prostě vypadá blbě.

Lhát lépe než Nixon
V sedmdesátých letech v USA propukla "aféra Watergate". Prezident Nixon šel čelit nepříjemným otázkám novinářů v přímém přenosu. Bohužel pro něj si ale málo kontroloval spontánní pohyby těla. Často proto působí jako by byl v obranném postoji a křečovitě se drží pultu.
Ve chvíli, kdy mu novinář pokládá další otázku, zaujme sice otevřený postoj typu "nemám co skrývat", ale prozradí ho detailní pohled na jeho ruce za zády. Nejenže si pevně tiskne zápěstí jedné ruky, ale zároveň sám sobě přejíždí prstem po kůži, čímž se podle odborníků snaží uklidnit a povzbudit. Navíc se po zásadním sdělení jednoznačně odtáhne dozadu a skříží ruce na prsou. Při některých slovech, které mají mít pozitivní dopad, dokonce samovolně vrtí hlavou a sám sebe popírá.



Norma a odchylky
Na hodnocení gest neexistuje žádný přesný manuál. Abyste dokázali tuhle "fyzickou řeč" člověka dobře rozluštit, je třeba vycházet z toho, jak se chová normálně - co je pro něj normou. A následně s touto normou porovnávat jeho momentální gesta a usuzovat, co se mu asi zrovna děje v hlavě.



Studium celebrit
Za vděčný objekt je považována například zpěvačka Britney Spears, kterou od puberty snímají kamery takřka na každém kroku a existuje množství fotografií i videí o různých obdobích jejího života - "Britney šťastná", "Britney rozčílená", "Britney u konce sil." Jako většina celebrit, naučila se i ona nosit v kritičtějších situacích velké černé brýle - bez ohledu na množství slunečního světa. Ony samy jsou tedy určitým signálem nepohody.



Z dřívějších otevřených pozic a spontánního jednání (konzultovaného občas s všudypřítomnými poradci) přešla v poslední době do permanentně defenzivních postojů, z nich jí občas jen vykukuje hlava při některém z častých verbálních konfliktů.



Podobně vhodným předmětem studia jsou i ostatní celebřitky. Pěknou ukázku chování po konzultaci s odborníkem představuje například scéna "Paris Hilton opouští vězení". Rovná záda, mírně skloněná hlava, nesmělý úsměv a především pozice rukou jasně vysílá signál: "poučila jsem se a už budu jen hodná holka."



Vztah mezi Angelinou Jolie a Bradem Pittem byl expertům jasný už několik měsíců předtím, než jej přiznali. Angelině totiž na tiskovce k jejich společnému filmu několikrát ulítl Bradovým směrem pohled, který připomínal spíš nesmělou zamilovanou školačku, než sebevědomou sexbombu.



Maléry zvládat po bushovsku
Překvapivě šikovně využívá nejrůznějších gest exprezident George Bush. Z legendárních scének typu "tyhle dveře nejdou otevřít", "teď jsem řekl úplnou blbost" a "to zvíře utíká" se umí vymotat vtipně a celkem efektně. Využívá k tomu právě řeč těla, která situaci zachrání v tom smyslu, že hlavní aktér směšnost okamžiku přizná - byť třeba jen změnou postoje.



Volby jako souboj gest
Neskutečnou přehlídkou vypilovaných postojů a scének jsou volební kampaně, zvlášť od doby televizních debat kandidátů. U nás si zatím jen někteří menší politici dávají pod nohy stoličku, ale na Západě už dotáhli celé akce téměř k dokonalosti.
Na neznalost základních pravidel dojel prezidentský kandidát Nixon při televizní debatě s kandidátem Kennedym. Ačkoliv argumentačně měl i navrch, ublížila mu televize. Coby "mužný" typ odmítl před přenosem make-up - narozdíl od Kennedyho, který si namaskovat obličej dal. Zatímco Nixon vypadal po většinu vysílání zpoceně a leskle, Kennedyho tvář zůstala jako dětská prdelka. Lépe si také nacvičil gesta a postoje a u televizních diváků to tenhle fešák nakonec vyhrál.



V politice lze rovněž sledovat vývoj profilu jednotlivých osobností - jak se na nich podepisují "trenéři" a zkušenosti. Dobrým příkladem může být Hillary Clinton, která se z role "já jsem jen manželka prezidenta" postupem několika let proměnila na (snad až příliš) cílevědomou kandidátku na post prezidenta.



Velkým otazníkem pro v dokumentu vystupující odborníky byla scéna, kdy Hillary vysvětlovala v průběhu své kampaně význam nadcházejících voleb a kdy se jí zlomil hlas. Ženská odbornice scénu vyhodnotila jako autentickou, odborník muž ale představení nevěřil.
Když už jsme u americké politiky - v dokumentu zmiňují jeden moment, kterého jsem si všimla jak v případě kampaně Baracka Obamy, tak u Hillary Clinton. Povídáte něco svým fanouškům v tom typickém "kotli", kde jsou všichni nadšení a mávají transparenty, a pak několik lidí jakoby pozdravíte do publika, zamáváte, ukážete na někoho, něco někam do hlubin davu vykřiknete. Jak se dozvíme od experta, jsou to takové malé podvůdky politiků. Obvykle nikoho z té masy občanů neznají. Ukazují na anonymní lidi, mávají jim, jen aby vzbudili dojem, že tolik lidí znají, s tolika se zdraví, tolika mají co sdělit.



Clintonovy výše a níže
Za jednoho z nejlépe studovaných ve věci gestikulace považují experti Billa Clintona, který má svůj "jazyk těla" poměrně dobře pod kontrolou a umí jej využívat. Ruka na srdci, uvolněný obličej, otevřená gesta směrem k publiku - to všechno má nacvičené.



Přesto i mistr tesař se utne. Několikrát si neuhlídal okamžitou reakci svého obličeje na položenou otázku - a kdo sledoval pozorně, pochopil, že tahle mu tedy radost rozhodně neudělala.



Podobně tomu bylo i při tiskovce, na které popíral svůj vztah k Monice Lewinski. Při každé negaci v řeči důrazně kroutil hlavou. Jen v případě prohlášení "s tou ženou jsem neměl sexuální vztah" na to zapomněl.




Když se snaha zvrtne v divadlo
Ukázkový trapas v gestikulaci se povedl britskému premiérovi Tony Blairovi. Ten po svém zvolení nejenže za sebou manželku vlekl jako nezbytnou přítěž, ale při jejím pokusu políbit ho ji od sebe nešetrně odstrčil. Následný polibek do vlasů už trapnost situace nezastavil.





Všední užitečnost znalosti gest
Řeč těla ale není disciplínou jen pro politiky a celebrity. Využívají ji i lidé v běžných profesích. Prodejce, který vám chce prodat auto, policista, který se snaží odhadnout příští reakci zadrženého člověka. Takový případ, kdy nerespektování nestandardních gest způsobilo tragédii, popisuje i dokument. Zástupce jednoho amerického šerifa zastavil auto - to zajelo ke krajnici. Jeho řidič se však záhy začal chovat jinak, než jak je to při takových situacích normální. Nezůstal v autě, ale vystoupil a začal se chovat jak šašek - rádoby vtipně poskakoval. Už to, že se snaží dostat dál od vlastního auta, má být pro policistu znamením, že něco skrývá. Navíc muž vzápětí tleskne rukama - což je pro člověka přirozené gesto typu "tak si to pojď rozdat". Zkrátka blížící se konflikt. Policista se stále snaží vyřešit kontrolu nějak smířlivě a uklidňuje ho. Ve skutečnosti měl ale už v tuhle chvíli zareagovat autoritativněji a razantněji. Vzápětí totiž muž přiskočí ke svému autu a vytáhne pušku. Zazní výstřely a policista umírá.



Univerzální jazyk
Ačkoliv gestikulační zvyklosti bývají v různých kulturách různé, existuje sedm univerzálních výrazů obličeje, které jsou společné pro všechny. Smutek, radost, vztek, strach, překvapení, pohrdání a znechucení. Ve skutečnosti však dokážeme pohyby svalů v obličeji vytvořit několik tisíc výrazů. Existují dokonce počítačové programy, které vyhodnotí z kamery přijímané pohyby obličeje a dokáží určit, jak se dotyčný cítí. To je užitečné například pro reklamní průmysl, v němž se studují reakce lidí na různé typy podnětů.



A to mě přivádí k dalšímu zajímavému experimentu, který ve filmu proběhl. Skupině studentů ukazovali na počítači sérii dvojicí obličejů. Studenti měli říkat, který z dvojice se jim zdá sebevědomější. Aniž by o tom tito dobrovolníci věděli, posuzovali dvojice kandidátů do amerického senátu pro volby v roce 2002. Zdá se to být neuvěřitelné, ale ze 70% označovali studenti toho kandidáta, který nakonec ve volbách uspěl. Jako hlavní pozitivní znaky vnímali přímost pohledu člověka na fotografii a také jeho úsměv.




Síla audia
Zdaleka nejsilnější ze všech částí výrazu je náš hlas. Téměř lze tvrdit, že nezáleží na tom, co říkáte, pokud to umíte dobře podat. Obecně platí, že čím hlubší hlas, tím důvěryhodněji člověk působí. Toto zjistila při počátcích své kariéry Margaret Thatcher. Z pípající mladé ženy se postupem času propracovala k profesionálnímu vystupování - a to včetně hlubšího hlasu, o který se po celou svou kariéru snažila.




V pozdějších letech jí její přirozený vyšší hlas přemohl jen v emociálně vypjatých situacích. Ženy jsou tedy znevýhodněny - a to i proto, že ženský hlas působí na emociální části mužského mozku. Pokud tedy muž naslouchá ženě, může se stát, že se mu bude zdát příliš emociální, i když ve skutečnosti mluví normálně.
Jako politici, kteří svého hlasového projevu využívali takřka dokonale, jsou ve filmu zmíněni dva muži. Ronald Reagan - již zemřelý americký exprezident.



A také Barack Obama, nad jehož projevem se i experti rozplývají. Údajně má dokonale propracované všechny tři hlavní složky vokálního vystupování. Tón, rychlost a rytmus. Právě to je možná důvod, proč jeho řeč často strhne tolik lidí, byť mu jeho kritici občas vyčítají povrchnost některých frází.



Naopak mírně odstrašujícím příkladem je opět Tony Blair. Do dokumentu vybrali jeho projev k novinářům poté, co Británii obletěla zpráva, že zemřela princezna Diana. Smutek, kterým svá slova pečlivě prokládal, musel připadat příliš teatrální i člověku, který se na hodnocení jeho výstupu nijak nezaměřil. Dramatické polykání a příliš pomalá řeč udělala z jeho tiskovky spíše pokryteckou frašku. Někdy je ta hranice totiž zatraceně tenká...



Hodnocení: Mohu zodpovědně prohlásit, že výše popisovaný dokument mě obohatil o informace, ke kterým bych se skrze odbornou literaturu asi jen těžko prokousávala. Hodina a půl je sice dost dlouhá doba, nicméně vzhledem k zajímavosti obsahu jsem ji u filmu vydržela bez jakéhokoliv přemáhání. Vedlejší efekty naší řeči těla určitě nelze brát jako stoprocentní vodítko - ostatně i proto není detektor lži uznán za zákonný prostředek potvrzování či vyvracení výpovědí. Nicméně nepochybuji o tom, že ti, co se naučí základní pravidla sebekontroly ovládat i pozorovat u ostatních, jsou v rámci společenských vztahů zvýhodněni. Někdy prostě člověk opravdu ale opravdu potřebuje, aby mu něco prošlo bez zbytečné nedůvěry okolí... :-)
Anglická verze k dispozici na youtube.