Dospějeme, když překonáme většinu přirozeného soucitu (?)

Opět jsem si toho všimla letos, když město zaplavily kádě s kapry. Nemám ráda ten pohled, byť většinu ryb jím. Jsem pokrytec. Ale o rybách tenhle příspěvek být nemá.

Zajímavé je zejména pozorovat reakce dětí. Některé, většinou jsou to ty, které mají zkušenosti z loňska, jsou z pohledu do kádí nadšené. Rybičky! Jiné na celý proces koukají s podivem. Třetí skupina dětí se s hrůzou odvrací a schovává obličej v mámině kabátě, a ta jim uděluje přednášku o tom, že v životě to tak chodí a že je třeba impulzivní lítost k polomrtvým a následně doraženým rybám překonat. Jinak se totiž žít nedá. Človíček, dřív nebo později, zatlačí většinu "přehnaného" soucitu někam hluboko do podvědomí. Někteří si na tenhle pocit ještě vzpomenou, jiní už se k němu nikdy nevrátí.

V době, kdy jsem chodila na střední školu - a bylo to mnoho let před příchodem aktuálního "EMO" trendu - propadla jedna z mých spolužaček na čtvrt roku hlubokému smutku. Z premiantky se stala holka, která nedělala ani ty nejdůležitější ze studijních povinností. Připadalo jí to zbytečné. Mluvila o jednonohém vrabci, kterého viděla cestou do školy, o své babičce, která před pěti lety přišla o životního druha a dodnes mu každý den stele postel, ale i o mnohonásobném vrahovi, který měl být popraven. Přemítala, jak se ti lidé cítí. Chtěla brát na svoje ramena všechnu bolest světa.

Pochopitelně ji brzy poslali k psychologovi. Pokud si vzpomínám, tak ten jí tehdy moc nepomohl. Všechno přešlo v průběhu několika měsíců samo od sebe. Často si na ni vzpomenu.
Někdy se mi zdá, jakoby existovaly chvíle (a puberta je jedním z takových období), kdy má člověk blízko k místu, kde jsou uloženy všechny pozemské smutky a bolesti. Někdy se jej dokonce i dotkne a ten mráz pak v sobě dlouhou dobu nosí. A někteří lidé jakoby byli náchylnější než jiní.

Je to jedna z věcí, ve které v souvislosti se změnami, které k nám teď přicházejí, doufám. Doufám, že najdeme ideální postoj k soucitu, který v sobě od dětství potlačujeme. Že stále více z nás objeví v srdci empatii nejen pro své blízké, ale i pro ty, o něž bychom se teoreticky nemuseli zajímat, a v neposlední řadě i pro naše nepřátele - pokud i ti trpí. Věřím, že něco takového by přispělo k vyšší míře vnitřní svobody každého z nás.