Zjistila jsem věc. Možná důležitou. Souvisí s tím, že se poslední dobou hodně ohlížím a zkouším posuzovat svůj vlastní vývoj.
Nejnověji jsem přišla na to, že mám tendenci k perfekcionalismu v těch úplně nejsměšnějších dimenzích. Můj vztah k barvám je úplně ukázkový, protože barvy lze snadno chápat jako metaforu věcí jiných a méně teoretických.
Po celou svou duc-hovní pubertu jsem milovala černou a bílou. Protože jsou absolutní, odezdikezdi a všezahrnující. Bílé světlo se štěpí na barevné spektrum a černá světlo pohltí. V praxi to vypadalo tak, že jsem měla v bytě všechny stěny bílé a ve skříni všechno oblečení černé. U mé maringotky to ani moc nevadilo, neb ji bílé zdi alespoň nezmenšovaly do mikroskopických rozměrů. Zato zcela černý šatník představoval nezanedbatelný společenský problém. Zpětně si musím oddechnout, že v době mého náctiletého mládí nefrčelo EMO. Asi bych představovala ideální cíl pro takovou nálepku.
Člověk musí dospět, aby přestal dělat kraviny a začal své úchylky realizovat smysluplněji. Snahu dotahovat věci ad absurdum jsem dneska povýšila do trochu méně hmotné podoby. Zdi zůstaly bílé, ale alespoň oblečení se trochu vybarvilo. Naučit se chápat jednotlivé části celku jako úplné entity ve světě nekonečných rovin, pod-rovin a nad-rovin je velký krok kupředu. Plácám se po rameni. Dobrá práce.
Možná bych o tom ani nepsala, kdybych nedávno neobjevila jeden klip. Písnička byla jednu dobu všude. Ale video k ní se ke mně dostalo s velkým zpožděním. I v komentářích jsem zahlédla „mám to stejně!“ připomínky k filosofii toho klipu.
Je tak nějak dojemný, že víc lidí na světě řeší ty samé věci a prochází toutéž cestou. (A když u toho člověk vypadá jak Regina Spektor, dá se natočit krásný video.)
Kdo by věřil, že se tu ještě kdy ukážu… Já ne. Existují ale děje, které člověka přimějí k návratům.
Nevěřím v brzkou všeobecnou revoluci vědomí – v dokončení procesu, který by nás naučil používat mozek tím správným způsobem, který by nám pomohl chápat vesmírné principy a vézt se na jejich vlně. Přesto ale pozoruji záchvěvy, které dávají tušit, že naše vlastní změna přichází. Pomalu a klidně se napojuje na vůli lidských bytostí a pomáhá nám volit správně.
Jednu správnou volbu jsem já osobně udělala už před lety. Práskla jsem dveřmi za Osud.cz, který jsem po jistou etapu svého života měla dokonce jako domovskou stránku. Postupem času ale, jak jsem poznávala sama sebe, poznávala jsem i účinky tohohle internetového brlohu špatných zpráv. Měla jsem dny, kdy jsem se sotva vyplazila z postele. Přestala jsem chodit mezi lidi. Na půl roku jsem přerušila školu. Strach mě úplně ochromil a já, blbá a dezorientovaná, jsem čekala „konec“ – aniž bych si pod tím slovem uměla něco konkrétního představit. Zpětně na to období hledím hlavně jako na vlastní nedospělost. Zároveň v sobě ale, přiznávám, nosím naštvání na všechny bludičky, které mi cestu téměř až do blázince osvěcovaly a ještě na tom profitovaly.
Trvalo mi několik měsíců odstřihnout se, překonat vlastní počítačové rituály a namísto internetových žump zamířit ke kvalitním zdrojům informací na internetu i (a především) mimo něj. Prakticky jsem opustila česky psané weby a zjistila, jak brutálně nepůvodní někteří čeští gurus jsou. A jak ohromná prasárna je ukrást někomu text, který zdarma pustil do elektronických vln, neuměle jej přeložit a ověsit klíčem „zaplať a dostaneš trochu světla.“
Při oslavách jara ale není třeba nadávat na zimu.
Ta dobrá zpráva a důvod, proč jsem k počítači dnes zasedla, spočívá v něčem jiném. V pomalém drolení jednoho osudového impéria. Jednoho hnízda bludiček. Hlavní indicií pro mě není ani tak brekot jeho majitele nad nedostatkem platících oveček (ten přichází v pravidelných intervalech už kolik let) či klesající křivky návštěvnosti (ty souvisí spíš s tím, že Osud je moderní asi jako zvonáče a uživatelé dnes jsou naročnější). Tím hlavním znakem pro mě osobně je ukončení předplatného jednoho z mých známých, který patřil mezi nejplamennější obhájce toho pofiderního místa, a také další pokles akčnosti osudové komunity. Nedávno jsem o tom přemýšlela a došla jsem k závěru, že předplatitelé Osudu jsou snad nejpasivnější uzavřená internetová komunita, co znám. Připomínají mi jedno morče, které jsem měla – to vylezlo, když jsem jej dostatečně dlouho a dostatečně intenzivně volala, písklo a zase se zahrabalo.
Osud.cz je pro mě sbírkou mnoha špatných prvků současnosti. Cenzurou počínaje, přes zpoplatňování cizích děl, a jediným správným politickým a duchovním názorem konče. Držel se dlouho. Teď už jen bezmocně kope. Pan majitel vyhrožuje postihy ze strany Systému častěji než ten nejhorší Big Brother. A teď už je to jen k smíchu.
Děkuji všem, kteří jej smetli svou vlastní revolucí vědomí. A vyzývám ostatní – připojte se. Zajdem pak na cukrovou vatu.
Příspěvky
