Barvy (protože kolor-purismus nefunguje!)

Zjistila jsem věc. Možná důležitou. Souvisí s tím, že se poslední dobou hodně ohlížím a zkouším posuzovat svůj vlastní vývoj.

Nejnověji jsem přišla na to, že mám tendenci k perfekcionalismu v těch úplně nejsměšnějších dimenzích. Můj vztah k barvám je úplně ukázkový, protože barvy lze snadno chápat jako metaforu věcí jiných a méně teoretických.

Po celou svou duc-hovní pubertu jsem milovala černou a bílou. Protože jsou absolutní, odezdikezdi a všezahrnující. Bílé světlo se štěpí na barevné spektrum a černá světlo pohltí. V praxi to vypadalo tak, že jsem měla v bytě všechny stěny bílé a ve skříni všechno oblečení černé. U mé maringotky to ani moc nevadilo, neb ji bílé zdi alespoň nezmenšovaly do mikroskopických rozměrů. Zato zcela černý šatník představoval nezanedbatelný společenský problém. Zpětně si musím oddechnout, že v době mého náctiletého mládí nefrčelo EMO. Asi bych představovala ideální cíl pro takovou nálepku.

Člověk musí dospět, aby přestal dělat kraviny a začal své úchylky realizovat smysluplněji. Snahu dotahovat věci ad absurdum jsem dneska povýšila do trochu méně hmotné podoby. Zdi zůstaly bílé, ale alespoň oblečení se trochu vybarvilo. Naučit se chápat jednotlivé části celku jako úplné entity ve světě nekonečných rovin, pod-rovin a nad-rovin je velký krok kupředu. Plácám se po rameni. Dobrá práce.

Možná bych o tom ani nepsala, kdybych nedávno neobjevila jeden klip. Písnička byla jednu dobu všude. Ale video k ní se ke mně dostalo s velkým zpožděním. I v komentářích jsem zahlédla „mám to stejně!“ připomínky k filosofii toho klipu.

Je tak nějak dojemný, že víc lidí na světě řeší ty samé věci a prochází toutéž cestou. (A když u toho člověk vypadá jak Regina Spektor, dá se natočit krásný video.)

http://www.youtube.com/watch?v=wigqKfLWjvM