A co když... budou zlí? (recenze k filmu Čtvrtý druh)

Následující text je souhrnem subjektivních postřehů a může obsahovat spoilery.


Asi nejsem sama, kdo si všiml expanze exopolitického tématu v popkultuře posledních let. Jen za posledních několik měsíců jsem zaregistrovala čtyři velké kasovní trháky, jejichž pointa na existenci mimozemšťanů stojí: remake Den, kdy se zastavila Země, District 9, Avatar a Čtvrtý druh. Na Slovensku se film promítá už od 21. ledna, oficiální česká premiéra se koná zítra. Rozhodla jsem se napsat k němu pár slov.





Děj filmu

Doktorka Abigail Tyler nedávno za záhadných okolností ovdověla. Rozhodla se však dokončit manželem započatou studii o podivných událostech v jejich městě – Nome na Aljašce. Brzy se však ukazuje, že dostat se na stopu panáčkům z vesmíru je zatraceně nebezpečný byznys. Pacienti doktorky Tyler, kteří od dětství vídávají na svém okně bílou sovu, jeden po druhém odcházejí za dramatických okolností ze světa a její vlastní rodina se stane terčem agresivních E.T.s.




Čtvrtý duh aspiruje na to, být velkým trhákem. Kromě hororového vzrušení a populárního vesmírného tématu totiž přináší i to, po čem dnešní divák tolik prahne – vzbuzuje dojem, že se opírá o realitu. Na začátku filmu nám to tvrdí krásná, krásná, krásná Milla Jovovich, ubezpečuje nás o tom režisér Olatunde Osunsanmi a v neposlední řadě je snímek vystavěn na sestříhání údajně reálných audio a video záznamů z psychiatrické praxe doktorky Tyler a záběrů s filmařskou licencí. Sama doktorka se ve filmu objeví a kromě toho, že se nápadně podobá tomu, co si většina lidí pod pojmem "mimozemšťan" představuje, má dodat celému snímku na důvěryhodnosti a svou přítomností z něj udělat spíš něco jako pravdivou reportáž o nevysvětlitelných událostech z těch nejmrazivějších částí Spojených států.




Zpět k mimozemské tradici

Mimozemšťané, jak jsou představeni ve Čtvrtém druhu, budou fanouškům scifi dobře známi. Nikdy nejsou vidět celí, ale už „soví animace,“ která je součástí reklam na film, napovídá, že půjde o velkooké bělohlavé příšerky. Mnohokrát ve snímku zazní jejich údajné hlasy – silné a hluboké – které diváka přenesou zpět ke Goaldům, starým dobrým padouchům v seriálu Hvězdná brána. Hovoří sumersky, jedním z nejstarších z pozemských jazyků, a vytvářejí tak ono populární pojítko mezi lidskou kulturou na Zemi a dalekým vesmírem.

Staromódní je i jejich poslání. Umějí sice projít zdí, záhadně odpojit alarmy a vytvářet teleportační tunely, ale přesto nemají nic lepšího na práci, než pozorovat vybrané oběti skrze okno, unášet je, dělat na nich pokusy a ještě jim nechávat jizvy po experimentech. Nic moc. Na frak tak dostává představa o éterických mimozemských bytostech majících pouze světelná poslání zvěstovat nám dobré zprávy o naší vesmírné rodině.

Zajímavou drobností pro numerology je čas, kdy mimozemšťané obvykle vyruší lidi z jejich spánku. Je to 3:33 v noci. Nejsem na tyhle věci odborník, ale vzpomínám si, že jsem mnohokrát slyšela (například v souvislosti s nechvalně proslulým případem Emily Rose), že třetí hodinu v noci si údajně vybírá ke svým nepravostem ďábel, aby se tak vysmál svaté trojici a času tři hodiny odpoledne. Takže se zřejmě mimozemští návštěvníci pokoušejí dotáhnout tuhle symboliku do dokonalosti.

Věřte nevěřte

Předně bych chtěla říct, že považuji pseudodokumenty za legitimní filmový žánr. Celkem se mi líbil Blair Witch Project, snesla jsem i Paranormal Activity. U Čtvrtého druhu ale člověk zaváhá. Přece jen – co ty „reálné záběry“? A copak by nám Milla Jovovich lhala? Je to smutné, ale je to tak. Na základě toho, co vypátrali američtí filmoví fanoušci, kteří snímek mohli zhlédnout už před několika měsíci, je Čtvrtý druh jen nafouknutá bublina. A především – jde o fikci.


Filmaři dotáhli svůj hoax tak daleko, že dokonce dali vzniknout několika internetovým odkazům, na nichž se šlo po vložení klíčových slov progooglovat a které „potvrzovaly“ ve filmu uváděné informace. Rovněž neuváděli do seznamu herců ty osoby, které se objevily v „reálných“ částech snímku a pokusili se tak napodobit průkopníky pseudodokumentu, tvůrce Blair Witch, kteří nechali uvést u všech tří hlavních postav snímku status „pohřešovaný“ i na americké filmové databázi imdb.com.

V listopadu minulého roku, tedy krátce po premiéře filmu, se společnost Universal Pictures dokonce prostřednictvím mimosoudní dohody vyrovnala s Aljašským tiskovým klubem. Ten obdržel 20,000 dolarů jako omluvu za to, že se v rámci propagace filmu zfalšovaly některé zprávy o případu doktorky Tyler a byly vydány jeho jménem.


Nome, Alaska

Městečko Nome, které je pro svou polohu skutečně dost odříznuto od civilizace, zaznamenalo krátce po uvedení snímku obrovskou vlnu zájmu. Jako všechny podobné situace, má i tato pro místní lidi svou pozitivní i negativní stránku. Bezpochyby na místě posílil turistický ruch a nechal řadu místních podniků rapidně zvýšit tržby. Na druhou stranu se však z Nome stala celebrita se vším tím nepříjemným, co k tomu patří. Zejména trpí ti majitelé pevných linek v Nome, kteří nechali své číslo uvést ve veřejných telefonních seznamech a kteří jsou od premiéry filmu dnem i nocí obtěžováni hovory od těch, co si chtějí promluvit přímo s někým z „místa činu.“ Filmaři si také Nome zidealizovali k obrazu svému - viz snímky níže. Na prvním je "filmový" a na druhém "skutečný" Nome.

Pokud jde o vysoký počet návštěv FBI, jde pravděpodobně o částečně pravdivou informaci, kterou lze opět vysvětlit specifičností města Nome. Jednak – je to ostrůvek v divočině. Obklopen věčně mrazivými lesy, skálami a vodou. Kromě toho, že není problém si v takových podmínkách způsobit vážné zranění, hlásí všechna malá a odlehlá města tradičně vysoký počet pohřešovaných osob. Druhým problémem podobných míst je malé množství slunečního svitu, které ve všech severských oblastech vede k depresím, nadstandardně rozšířenému alkoholismu a k vyššímu počtu sebevražd.


Úspěšný podvod

Podobně je to nejspíš i s celou tou slávou ohledně „reálných záběrů“ pořízených v rámci psychiatrické praxe doktorky Tyler. Ačkoliv jsem se původně chtěla vyvarovat jednoznačných závěrů, v současnosti lze už na základě dostupných informací téměř s jistotou tvrdit, že byly zfalšovány – tedy pokud jde v souvislosti s filmovou produkcí vůbec o nějakém falšování mluvit. Přesto však v mnoha recenzích narazíme na magickou formulku „vychází ze skutečné události“ či na řeči o „skutečných dokumentárních záběrech.“ Pochybuji, silně pochybuji.

Je ale vidět, že u publika tyhle věci stále bodují. Ačkoliv se těsně před premiérou objevovaly názory, že půjde o propadák, už několik týdnů od uvedení se ukázalo, že se Čtvrtý druh zařadí po bok sérii nedávných kasovních trháků. Celkem reálně podle mě hrozí, že svou bombastickou kampaní zastíní o mnoho lepší „mimozemský“ snímek – před několika měsíci vydaný District 9 (http://ztracene.blogspot.com/2009/11/district-9.html).

Režisér Olatunde Osunsanmi natočil před Čtvrtým druhem jen jeden celovečerní film. Jmenuje se Smrtící temnota a všechno nasvědčuje tomu, že jde o mimořádný brak. Čtvrtý druh je sice docela solidně zvládnutá filmařská práce, ale nebýt masivní kampaně, zřejmě ničím nezaujme.
Úspěch Čtvrtého druhu lze proto chápat jako usvědčení nás, publika, z toho, že prahneme po motivu „nebezpečí z vesmíru“ a s radostí se necháme krmit vším, co o sobě řekne, že se opírá o skutečnost. Dokážu si představit, že mnohé nadšence do mimozemských civilizací (nemluvě o těch, kteří se domnívají, že jsou s nimi v kontaktu) film urazí.

Hodně jsem nad Čtvrtým druhem přemýšlela. Ne ani tak proto, že by samotná projekce ve mně zanechala tak silné dojmy, ale spíš z toho důvodu, že mi stále vrtá hlavou, proč se tak rádi necháváme děsit představou, že se někdo (podle jazyku náš dávný příbuzný) rozhodne překonat vzdálenosti světelných let, jen aby nám mohl koukat do oken, aby nás týral bezúčelnými experimenty a unášel naše blízké. Nemáme pro tyhle konstrukce jiné zdroje informací, než jsou ty v naší hlavě. A asi právě proto jsem z množství nadšených a o reálnosti Čtvrtého druhu přesvědčených fanoušků trochu nervózní.

Víly trochu jinak (James Jean)

Někdy si musím trochu oddechnout od velkých témat a vydat se do světa přízemností. Přesně to jsem udělala včera. Dopadlo to tak, že při prohlížení nových krásností z oblasti high fashion jsem narazila na překrásnou řadu (nejen) kabelek s originálními vílími motivy. Jemnohmota zřejmě dobývá i přehlídková mola :-). Autorem je James Jean (nar. 1979) - americký ilustrátor taiwanského původu, který kromě toho, že kreslí komixy, zdobí zdi postmoderním graffiti a sbírá ocenění za svou práci, se v nedávné době pustil i do módního byznysu.

Paráda, ne? :-)

Uvěřit opět v lidi… Haiti jako filtr

Jako mnoha jiných, i mě se dotkly události na Haiti posledních dní. Na rozdíl od většiny ostatních jsem celou událost pojala i jako menší sociologický průzkum. Stačí Google a několik klíčových slov. Bráno čistě statisticky – reakce lidí je ohromná!

Kromě několika tradičních blbů, které tu raději ani nebudu linkovat, abych se nepřipojila na jejich energii, se meditací / modliteb / myšlenek za Haiti účastní neuvěřitelné množství lidí. Přichází to pro mě navíc v době, kdy jsem se lépe naučila cítit energetické toky, a když se připojím (a to nejen v domluvené časy), málem mě ta záplava smete. Proudí to ze všech stran, je to krásné a nesmírně povzbudivé. Vřele doporučuji všem začínajícím. Té čtyřproudové dálnice světla si nejde nevšimnout.

Přiznám se, že jsem to dneska ukázkově obulela. Zvlášť poté, co se na internetu začaly od zkušených zahraničních i českých lightworkerů šířit informace o tom, že co je posláno, to je na místě určení přijato.

Nevím a nemůžu vědět, jak to všechno dopadne. Nevím, zda se postižené místo má šanci zvednout po takové zkušenosti. Vím ale, že to, co se stalo (a stále děje) dodává nejen mně novou víru v člověka.

Díky všem.

Ilustrace: M. Henson.

Rok 2010 dle aktuálního channelingu

Už jsem tady několikrát psala, že vnímám "kanálování" jako kontroverzní a nedokonale důvěryhodný zdroj informací. Dnes jsem ale narazila (na webu, na který vede ten žlutý banner co mám po levé liště blogu) na krásné povídání, se kterým vzácně souzním a ze kterého mám radost. O několik částí z něj se podělím. Pochází od vzácné dámy, která si říká Shala Mata.

Vstoupili jsme do roku 2010 a znovu za sebou zanechali to staré, jak jsme již učinili tolikrát předtím. Ale z nějakého důvodu jsme to jako nové nevnímali, nebo ano? Více než v jakékoliv jiné době v naší historii kráčíme mezi dvěma energetickými světy – světy 3D a 5D. Mezi energií neexistuje oddělení, žádný začátek a konec. Jsme frekvenční bytosti. Frekvencemi vnímáme, slyšíme, chutnáme, milujeme. Naše emoce jsou klíči nebo kódy odemykajícími poklid v našich frekvencích, což zase uvádí naše srdce mnohem více do souladu s naším harmonickým podpisem či modrotiskem.

Jako pracovníci světla a hvězdná setba hledáme harmonii a rovnováhu ve svých srdcích. Naše posvátné srdce udržuje energii poklidu jako maják, jenž nás zve, abychom vstoupili do větší části svého světla. Jsme obrovské světelné bytosti, a když jsme se rozhodly zažít tuto podivuhodnou 3D zkušenost, promítly jsme do svého fyzického těla pouze malou část onoho světla. Průběžně jsme školeni touto větší částí sebe sama, prostřednictvím svých 5D učitelů a hvězdných rodin, abychom rozvíjeli své telepatické komunikační dovednosti a vytvořily most mezi naší 3Da 5D energií.

Během měsíce ledna pocítíme, že se tento poklid postupně rozevírá, aby obklopil naši emocionální pohodu. Největším darem bude porozumění, že každý den je novým začátkem v našich životech i životě planety. Nové začátky a příležitosti existují v okamžicích mezi našimi plánovanými cíly a diáři. V tichu každého rána je ukryt nový začátek stejně jako v každém večeru. Každý náš nádech vytváří nový život v našich buňkách. Každý okamžik je nový a to, jak emocionálně vnímáme, je naším metrem při zjišťování, jestli lpíme na minulosti nebo promítáme do budoucnosti.

Rok 2010 nás výmluvným způsobem naučí, že si sami vybíráme, jak se budeme cítit, naše myšlenky se budou projevovat v realitě mnohem rychleji než kdy dříve. Naše slova budou mít větší sílu a naše schopnost opravdu průzračné komunikace ve všech našich vztazích bude výzvou a inspirací našemu budoucímu mistrovství. Naše přesvědčení jsou pouze myšlenkami, které si opakovaně myslíme, až se stanou vzorcem. Mnoho z nich spočívá na úrovni podvědomí a naše ego může často pravdu překroutit. Rok 2010 se vypořádá s našimi přesvědčeními z hlubin ega a je jasnou a nezbytnou součástí procesu našeho vývoje.

NUMEROLOGIE
Numerologický rozbor čísla 2010 nám nabízí velký náhled do nadcházejícího roku. 2010 = 3. Rok čísla 3 je chápán v zásadě jako rok optimismu a větší tvořivosti. Již přítomné vyšší frekvence podpoří naši intuici a vizi, a zesílený optimismus nám pomůže, až budeme čelit výzvám změny – což bude taktéž hlavní významná součást roku 2010. Naše představivost ve 3D je mostem k našim 5D myšlenkám. Využití tvůrčí představivosti k projevení pozitivních emocí velice napomůže vytvoření mostu mezi dvěma světy, mezi nimiž přecházíme. Též nám to pomůže si uchovat odstup od dramat kolektivu, až se k povrchu vyvalí husté vibrace.

PODPORA NEBES
Jako to už bývá, nebeská vyrovnání roku 2010 se ukáží být schopnými a posílí spouštěče specifických numerických dat a bran.

15. leden – novoluní v kombinaci se slibným zatměním slunce – nabízí hlubší ponor do energie poklidu, kde nám pocit odhození starých záležitostí bude připadat příjemný a náhlý. Vše ucítí, že dochází k pohybu.

30. ledna – úplněk – tento první úplněk roku 2010 zdůrazní náš emocionální stav a nabídne bezstarostný pocit.

V tom, co je známo jako naše budoucnost, existuje mnoho vláken teoretických možností. Čas není lineární, nýbrž kruhovitý – naše minulost, přítomnost a budoucnost se točí v soustředných kruzích cyklem či iluzí času. Jsou odhaleny nové formáty a posloupnosti událostí, které se teprve zrodí. Na počátku každého roku existuje mnoho předpovědí založených na potenciálu energie v daném okamžiku. To, co emocionálně pociťujeme, zabarvuje naše myšlenky, slova, činy, a to zase přikrmuje potenciální energii manifestace. Rok 2010 zdokonalí otázku – co skutečně chcete a jaký z toho máte pocit?

Během měsíce ledna, zatímco se náš harmonický podpis vylaďuje na novou frekvenci roku 2010, odhalí náš kosmický modrotisk více světla vyšších dimenzí a vědění tam uloženého. Nebuďte nešťastní, pokud vnímáte staré pocity nebo myšlenky, rodíme se či vynořujeme na hlubší úrovni svého hologramu. Naše fyzické, mentální, emocionální a duchovní tělo budou potřebovat čas na integraci a rekalibraci. Jestliže se cítíte přetíženi, vzpomeňte si, že ve vašem posvátném srdci existuje nekonečné jezero klidu, jež vám nabízí onu bezpečnou, láskyplnou energii, jíž vás vaše Já z vyšších dimenzí omývá s každým úderem srdce.

Zdroj: http://www.lightworker.com/shala/
Sekundární zdroj: http://channeling.wbs.cz/Shala-Mata.html
Pro http://www.reiki-centrumpraha.cz/ přeložila Lucka K.

Iluze o klidu

Mám v posledních dnech nevinnou, ale každým dnem objevnější zábavu. Narušuji svou smyslovou iluzi. Funguje to asi takhle: pozdě v noci, kdy je všude kolem klid a ticho podkresluje jen tlumené vrnění myčky, zaujmu pohodlnou polohu a dělám revizi smyslů. Opírám se přitom o známou věc, že náš mozek informace, které mu zasílají smysly, ohromným a nikdy neustávajícím způsobem filtruje. Pouští nám do vědomí jenom ty výrazné. Jednoduše proto, abychom se z toho přehršle informací nezbláznili. Kromě toho má ale prostředí mozku ještě jednu tendenci – rádo si hoví v statutu quo. V praxi to znamená, že když se zrovna v naší blízkosti nestane něco zásadního, tvrdí nám mozek, že se neděje vůbec nic. Usvědčit ze zapírání jej lze docela snadno i s pomocí takového nedokonalého nástroje, jakým jsou jednotlivé naše smysly.

Chuť většinou nepřinese nic moc zajímavého, o něco pozoruhodnější je až čich. V duchu se ho na rovinu zeptám – nechceš mi sdělit něco, co mi mozek zatajuje? A soustředím se na to, co nos cítí. Nedávno jsem takhle vyčichala intenzivní vůni dřeva v místnosti, kde nebylo nic dřevěného. Mozku to připadalo nelogické, tak mě na to raději neupozornil, aby to pak, chudák přepracovaná, nemusel ještě nějak řešit.

Velice intenzivní umí být hmat. Nejen pokud jde o čidla ve dlaních rukou, ale celá kůže je neuvěřitelně aktivní. Už před časem jsem zjistila, že mi skoro neustále přebíhá mráz po zádech – takový ten zvláštní, rychlý pocit, jakoby člověku někdo přejel ledovou rukou po páteři. Mozek mě na to upozorní jen při nadstandardní intenzitě, ale s pomocí svého nového koníčka jsem přišla na to, že je tenhle pocit mým skoro permanentním fyzickým zážitkem. Abych byla upřímná, tak radost z toho moc nemám.

Při revizi sluchu se obvykle dostávám už do velice zvláštního rozpoložení. Těch zvuků v relativním tichu je tolik! Od jednorázových, pro něž často nemám vysvětlení, až po dlouhé zvuky na vysoké frekvenci (za to často může elektronika, ale už jsem narazila i na teorii, podle níž takhle „piští“ rostliny). V mladším věku člověk slyší i hodně vysoké zvuky. Často mi to lezlo na nervy. Teď už jich zachytávám míň – stárnutí je zřejmě na postupu. Velice zvláštní jsou situace, kdy člověk vysleduje v okolních zvucích nějakou melodii.

No a zrak, ten mě pravidelně slušně nejen překvapí, ale bohužel často i vyděsí (asi s tím ještě správně neumím naložit). Prostor okolo člověka se z vizuálního pohledu mění daleko víc, než jak si to asi většina z nás uvědomuje. Zvlášť v rozostřeném a periferním vidění se dají zahlédnout deformace prostoru, barev i světla. Je to trochu jako snažit se prokouknout takový ten obrázek, v němž je schován i 3D. Už několikrát se mi stalo, že jsem zahlédla vyloženě „někoho“. Často mi tahle praxe docela posílí i můj odvěký problém – pocit, že mi někdo stojí za zády. Už jsem se párkrát dostala i do stavu, kdy jsem se prostě rozhodla neotočit. Věděla jsem, že tam něco je. A zdálo se mi nejlepší počkat, až to odejde.

Dost dobrým způsobem, jak se o okolním „cvrkotu“ přesvědčit, je jednotvárné prostředí. Je to možná důvod, proč se tolik lidí bojí tmy. Lze to ale třeba i v jednobarevném pokoji (bílé stěny) s minimem rušivých předmětů. Okolí není nikdy klidné.

Ačkoliv bych teď už mohla svůj výčet intenzivních smyslových zkušeností skončit, neodpustím si ještě jednu položku – šestý smysl. Většina z nás zná pořekadlo „Intuice říká ženě, že má pravdu, i když ji nemá.“ Je na tom dost pravdy a nejde jenom o ženy. Ovšem to, že máme někdy pocit, že někoho v naše okolí, nebo i nás samotné intuice mate, plyne hlavně z toho, že ji mnoho z nás neumí odlišit od nejrůznějších dalších vlivů. Někdy je to prostě jen zkušenost (určitě nám bude na dovolené pršet, loni taky pršelo), jindy zbožné přání (cítím v kostech, že dnes budu mít štěstí), nebo třeba předsudek. Pokud odlišíme šestý smysl od vlastních myšlenek a ega, lze z jeho zintenzivnění vydolovat fantastické zážitky. Na rozdíl od pěti tradičních smyslů je to ale o poznání obtížnější.

Mnozí lidé si stěžují, že jsme neustále kýmsi (zlými lidmi, zlými mimozemšťany, či obecně zlými silami) uvrhováni do matrixu a že nebýt těchto zloduchů, vnímali bychom svět plnými doušky. Nesouhlasím s nimi. Matrix si vytváříme sami – proto jej má každý jiný, proto jsme schopni se pohádat o věcech, které bychom podle objektivních měřítek měli vidět zcela shodně. Nevím, zda je filtrace nutná pro přežití člověka. Kdyby plně vnímal všechny podněty, pravděpodobně by se brzy zbláznil – stresem, nevyspáním a pocitem, že na něj okolní vjemy pořádají hon. Skutečnost, že za normálních okolností sice filtrujeme, ale umíme se z tohoto stavu vymanit a přejít do jiného, je fascinující. A je jedno, zda filtraci ještě posílíme a uvedeme se tak třeba do meditace, nebo zda se ji pokusíme oslabit a budeme žasnout nad tím, kolik se toho děje. Rozhodně si tak rozšiřujeme duševní obzory. Já zatím nemám vyšší ambice :-).

Všechno živé je k zešílení krásné...

... jen občas nestíháme všechnu tu krásu zachytit.
Takže alespoň projednou pomaličku :-).

2010

Toužím pro inspirujícím roce 2010 pro nás pro všechny.

love from abeni