District 9

Mým prvotním záměrem není zveřejňovat zde recenze na filmy – spíš jen upozornění na zajímavé kusy videa a přínosné informace v nich. Když jsem se ale rozhodla zmínit se tady o filmové novince District 9, už předem jsem věděla, že budu muset začít jednoznačně hodnotící větou. Jde o vynikající film!

District 9 představuje „jiný“ film o invazi mimozemšťanů. Většina z nás, kteří o přímém kontaktu s mimozemskou inteligencí někdy fantazírujeme, si představujeme onu historickou chvíli jako něco, co náš život zcela změní. Očekáváme od našich vesmírných přátel snad i nějaké zásadní informace – o existenci, o vesmíru, o dokonalejších technologiích. Co kdyby ale všechno dopadlo zcela jinak?



Mimozemšťané, nehezcí tvorové, pro něž se mezi pozemšťany brzo ujme označení „kreveťáci,“ na Zemi ztroskotají. Když tým vojáků a sociologů připravených navázat meziplanetární diplomatické vztahy nakoukne do obrovské mateřské lodi, nenajde tam osvícené, polohmotné a přátelské bytosti, ale statisíce vyplašených a zubožených bytostí. Kam s nimi? Do „okrsku číslo 9“ – a tam je oplotit a pokud možno ignorovat.

Diskriminace chudáků kluků mimozemských je do očí bijící a jednotlivé nespravedlnosti se dotknou asi každého diváka. Podle mě je to dáno tím, že režisér Blomkamp vykresluje ve svém filmu konflikt, který v realitě neexistuje, a tudíž na něj divák nemá žádný politický nebo jiný názor. Různí lidé mají různé názory na existenci chudinských slamů, na nepřizpůsobivé občany, různě posuzují protivníky válečných konfliktů a podobně. Ve výsledku se proto vždy rozdělí na alespoň dvě skupiny. Jedna si řekne „chudáci malí“ a druzí zastávají pozici „dobře jim tak“ nebo „neexistuje jiné řešení.“ Když však District 9 zachycuje na utlačované straně entitu, kterou z praktického života neznáme, hledíme na celou situaci objektivně – nikomu nefandíme a k nikomu necítíme nesympatie.

Zda to byl záměr tvůrců, to nevím. Vypočítavost vzájemných krutostí mezi lidmi a kreveťáky, které vyvrcholí, když se úřady rozhodnou mimozemšťany přestěhovat, však vyráží dech. Když člověk slyší výroky „pamatujte, že úsměv je levnější, než kulka“ nebo „vezmi si to jako památku na svůj první provedený potrat,“ asi ho trochu zamrazí. Oběti na obou stranách agrese se zde zkrátka počítají s chladnou samozřejmostí.

Když diváka nechá scénárista dostatečně nasát surovou atmosféru v ultrarealistickém kabátku (značnou část děje vidíme, jako by nám ji zprostředkovávali reportéři televizního zpravodajství), vše obrátí. Do situace trpící oběti uvrhne člověka, kterého už z předchozí části snímku známe. A nechá nás trpět s ním. Teprve pak dostává otupělá krutost příchuť ostré bolesti. Teprve pak máme šanci zkusit si, jaké je to „na druhé straně.“ Jaké je to stát se obětí někoho, kdo nesdílí naše utrpení. Jaké je to, když se uprostřed všeobecné netečnosti odehrává tragedie.

Must see, rozhodně. Jeden z těch filmů, od kterých odcházíte a říkáte si – teď na nikoho alespoň 24 hodin nebudu hnusnej :-).