Citlivý muž duchovního založení?

Nijak zvlášť se nestydím za to, že jsem v mnoha ohledech, dle dnešních měřítek, sto let za opicemi. Věřím na nezastupitelnost rodiny, nehlásím se k žádné odnoži humanistů a dobrovolně jsem se rozhodla udržet si některé předsudky. Je mezi nimi i pár poměrně nepěkných.

Od doby, co mě spiritualita zajímá, se proto potýkám s několika vnitřními konflikty, které plynou z kombinace mé tradicionalistické povahy a progresivního koníčku. Posledním velkým tématem, o němž filozofuji, je téma „citlivého muže.“ Prý jej některé ženy stále vyžadují. A jelikož tu máme už několik let obrovský boom všech oblastí mezi nebem a zemí, patří k žádaným charakteristikám ideálního partnera stále častěji i zájem o oblast spirituality.

Často přemýšlím, zda je to vůbec možné – dlouhodobě udržet vztah, v němž jsou oba partneři velkými a nepraktickými fanoušky duchovna, andílků, channelingu a bezbřehého pozitivního smýšlení. Jak pak vypadá taková společná domácnost? Dva lidé válející se v objemných tunikách po zemi a malující mandaly, zatímco schránka přetéká nezaplacenými složenkami a nejmladší potomek svádí s kočkou boj na život a na smrt o poslední sousto tři dny starého krmiva?

Muži a ženy nejsou rozdílní bezdůvodně. Někdy mám pocit, že je to rozdělené jako obsah (dává žena) a stabilita (zajišťuje muž). Když se sejdou dvě hypersenzitivní bytůstky, nepochybuji o tom, že jejich život přetéká „obsahem“. Ale kdo drží ty živoucí pilíře?

Potřebuji chlapa, který se na ose vnímavosti pohybuje v rozumných mezích. Chlapa jako uzemňovače. Chlapa jako toho racionálního, který mě v pravou chvíli povzbudí a v pravou chvíli mi řekne, že dělám ptákoviny. Prakticky ho takového potřebuji. Ale nemyslím si, že bych z toho byla vnitřně šťastná. Proč bych se asi jinak sama před sebou v tomhle textu omlouvala…