A co když... budou zlí? (recenze k filmu Čtvrtý druh)

Následující text je souhrnem subjektivních postřehů a může obsahovat spoilery.


Asi nejsem sama, kdo si všiml expanze exopolitického tématu v popkultuře posledních let. Jen za posledních několik měsíců jsem zaregistrovala čtyři velké kasovní trháky, jejichž pointa na existenci mimozemšťanů stojí: remake Den, kdy se zastavila Země, District 9, Avatar a Čtvrtý druh. Na Slovensku se film promítá už od 21. ledna, oficiální česká premiéra se koná zítra. Rozhodla jsem se napsat k němu pár slov.





Děj filmu

Doktorka Abigail Tyler nedávno za záhadných okolností ovdověla. Rozhodla se však dokončit manželem započatou studii o podivných událostech v jejich městě – Nome na Aljašce. Brzy se však ukazuje, že dostat se na stopu panáčkům z vesmíru je zatraceně nebezpečný byznys. Pacienti doktorky Tyler, kteří od dětství vídávají na svém okně bílou sovu, jeden po druhém odcházejí za dramatických okolností ze světa a její vlastní rodina se stane terčem agresivních E.T.s.




Čtvrtý duh aspiruje na to, být velkým trhákem. Kromě hororového vzrušení a populárního vesmírného tématu totiž přináší i to, po čem dnešní divák tolik prahne – vzbuzuje dojem, že se opírá o realitu. Na začátku filmu nám to tvrdí krásná, krásná, krásná Milla Jovovich, ubezpečuje nás o tom režisér Olatunde Osunsanmi a v neposlední řadě je snímek vystavěn na sestříhání údajně reálných audio a video záznamů z psychiatrické praxe doktorky Tyler a záběrů s filmařskou licencí. Sama doktorka se ve filmu objeví a kromě toho, že se nápadně podobá tomu, co si většina lidí pod pojmem "mimozemšťan" představuje, má dodat celému snímku na důvěryhodnosti a svou přítomností z něj udělat spíš něco jako pravdivou reportáž o nevysvětlitelných událostech z těch nejmrazivějších částí Spojených států.




Zpět k mimozemské tradici

Mimozemšťané, jak jsou představeni ve Čtvrtém druhu, budou fanouškům scifi dobře známi. Nikdy nejsou vidět celí, ale už „soví animace,“ která je součástí reklam na film, napovídá, že půjde o velkooké bělohlavé příšerky. Mnohokrát ve snímku zazní jejich údajné hlasy – silné a hluboké – které diváka přenesou zpět ke Goaldům, starým dobrým padouchům v seriálu Hvězdná brána. Hovoří sumersky, jedním z nejstarších z pozemských jazyků, a vytvářejí tak ono populární pojítko mezi lidskou kulturou na Zemi a dalekým vesmírem.

Staromódní je i jejich poslání. Umějí sice projít zdí, záhadně odpojit alarmy a vytvářet teleportační tunely, ale přesto nemají nic lepšího na práci, než pozorovat vybrané oběti skrze okno, unášet je, dělat na nich pokusy a ještě jim nechávat jizvy po experimentech. Nic moc. Na frak tak dostává představa o éterických mimozemských bytostech majících pouze světelná poslání zvěstovat nám dobré zprávy o naší vesmírné rodině.

Zajímavou drobností pro numerology je čas, kdy mimozemšťané obvykle vyruší lidi z jejich spánku. Je to 3:33 v noci. Nejsem na tyhle věci odborník, ale vzpomínám si, že jsem mnohokrát slyšela (například v souvislosti s nechvalně proslulým případem Emily Rose), že třetí hodinu v noci si údajně vybírá ke svým nepravostem ďábel, aby se tak vysmál svaté trojici a času tři hodiny odpoledne. Takže se zřejmě mimozemští návštěvníci pokoušejí dotáhnout tuhle symboliku do dokonalosti.

Věřte nevěřte

Předně bych chtěla říct, že považuji pseudodokumenty za legitimní filmový žánr. Celkem se mi líbil Blair Witch Project, snesla jsem i Paranormal Activity. U Čtvrtého druhu ale člověk zaváhá. Přece jen – co ty „reálné záběry“? A copak by nám Milla Jovovich lhala? Je to smutné, ale je to tak. Na základě toho, co vypátrali američtí filmoví fanoušci, kteří snímek mohli zhlédnout už před několika měsíci, je Čtvrtý druh jen nafouknutá bublina. A především – jde o fikci.


Filmaři dotáhli svůj hoax tak daleko, že dokonce dali vzniknout několika internetovým odkazům, na nichž se šlo po vložení klíčových slov progooglovat a které „potvrzovaly“ ve filmu uváděné informace. Rovněž neuváděli do seznamu herců ty osoby, které se objevily v „reálných“ částech snímku a pokusili se tak napodobit průkopníky pseudodokumentu, tvůrce Blair Witch, kteří nechali uvést u všech tří hlavních postav snímku status „pohřešovaný“ i na americké filmové databázi imdb.com.

V listopadu minulého roku, tedy krátce po premiéře filmu, se společnost Universal Pictures dokonce prostřednictvím mimosoudní dohody vyrovnala s Aljašským tiskovým klubem. Ten obdržel 20,000 dolarů jako omluvu za to, že se v rámci propagace filmu zfalšovaly některé zprávy o případu doktorky Tyler a byly vydány jeho jménem.


Nome, Alaska

Městečko Nome, které je pro svou polohu skutečně dost odříznuto od civilizace, zaznamenalo krátce po uvedení snímku obrovskou vlnu zájmu. Jako všechny podobné situace, má i tato pro místní lidi svou pozitivní i negativní stránku. Bezpochyby na místě posílil turistický ruch a nechal řadu místních podniků rapidně zvýšit tržby. Na druhou stranu se však z Nome stala celebrita se vším tím nepříjemným, co k tomu patří. Zejména trpí ti majitelé pevných linek v Nome, kteří nechali své číslo uvést ve veřejných telefonních seznamech a kteří jsou od premiéry filmu dnem i nocí obtěžováni hovory od těch, co si chtějí promluvit přímo s někým z „místa činu.“ Filmaři si také Nome zidealizovali k obrazu svému - viz snímky níže. Na prvním je "filmový" a na druhém "skutečný" Nome.

Pokud jde o vysoký počet návštěv FBI, jde pravděpodobně o částečně pravdivou informaci, kterou lze opět vysvětlit specifičností města Nome. Jednak – je to ostrůvek v divočině. Obklopen věčně mrazivými lesy, skálami a vodou. Kromě toho, že není problém si v takových podmínkách způsobit vážné zranění, hlásí všechna malá a odlehlá města tradičně vysoký počet pohřešovaných osob. Druhým problémem podobných míst je malé množství slunečního svitu, které ve všech severských oblastech vede k depresím, nadstandardně rozšířenému alkoholismu a k vyššímu počtu sebevražd.


Úspěšný podvod

Podobně je to nejspíš i s celou tou slávou ohledně „reálných záběrů“ pořízených v rámci psychiatrické praxe doktorky Tyler. Ačkoliv jsem se původně chtěla vyvarovat jednoznačných závěrů, v současnosti lze už na základě dostupných informací téměř s jistotou tvrdit, že byly zfalšovány – tedy pokud jde v souvislosti s filmovou produkcí vůbec o nějakém falšování mluvit. Přesto však v mnoha recenzích narazíme na magickou formulku „vychází ze skutečné události“ či na řeči o „skutečných dokumentárních záběrech.“ Pochybuji, silně pochybuji.

Je ale vidět, že u publika tyhle věci stále bodují. Ačkoliv se těsně před premiérou objevovaly názory, že půjde o propadák, už několik týdnů od uvedení se ukázalo, že se Čtvrtý druh zařadí po bok sérii nedávných kasovních trháků. Celkem reálně podle mě hrozí, že svou bombastickou kampaní zastíní o mnoho lepší „mimozemský“ snímek – před několika měsíci vydaný District 9 (http://ztracene.blogspot.com/2009/11/district-9.html).

Režisér Olatunde Osunsanmi natočil před Čtvrtým druhem jen jeden celovečerní film. Jmenuje se Smrtící temnota a všechno nasvědčuje tomu, že jde o mimořádný brak. Čtvrtý druh je sice docela solidně zvládnutá filmařská práce, ale nebýt masivní kampaně, zřejmě ničím nezaujme.
Úspěch Čtvrtého druhu lze proto chápat jako usvědčení nás, publika, z toho, že prahneme po motivu „nebezpečí z vesmíru“ a s radostí se necháme krmit vším, co o sobě řekne, že se opírá o skutečnost. Dokážu si představit, že mnohé nadšence do mimozemských civilizací (nemluvě o těch, kteří se domnívají, že jsou s nimi v kontaktu) film urazí.

Hodně jsem nad Čtvrtým druhem přemýšlela. Ne ani tak proto, že by samotná projekce ve mně zanechala tak silné dojmy, ale spíš z toho důvodu, že mi stále vrtá hlavou, proč se tak rádi necháváme děsit představou, že se někdo (podle jazyku náš dávný příbuzný) rozhodne překonat vzdálenosti světelných let, jen aby nám mohl koukat do oken, aby nás týral bezúčelnými experimenty a unášel naše blízké. Nemáme pro tyhle konstrukce jiné zdroje informací, než jsou ty v naší hlavě. A asi právě proto jsem z množství nadšených a o reálnosti Čtvrtého druhu přesvědčených fanoušků trochu nervózní.

District 9

Mým prvotním záměrem není zveřejňovat zde recenze na filmy – spíš jen upozornění na zajímavé kusy videa a přínosné informace v nich. Když jsem se ale rozhodla zmínit se tady o filmové novince District 9, už předem jsem věděla, že budu muset začít jednoznačně hodnotící větou. Jde o vynikající film!

District 9 představuje „jiný“ film o invazi mimozemšťanů. Většina z nás, kteří o přímém kontaktu s mimozemskou inteligencí někdy fantazírujeme, si představujeme onu historickou chvíli jako něco, co náš život zcela změní. Očekáváme od našich vesmírných přátel snad i nějaké zásadní informace – o existenci, o vesmíru, o dokonalejších technologiích. Co kdyby ale všechno dopadlo zcela jinak?



Mimozemšťané, nehezcí tvorové, pro něž se mezi pozemšťany brzo ujme označení „kreveťáci,“ na Zemi ztroskotají. Když tým vojáků a sociologů připravených navázat meziplanetární diplomatické vztahy nakoukne do obrovské mateřské lodi, nenajde tam osvícené, polohmotné a přátelské bytosti, ale statisíce vyplašených a zubožených bytostí. Kam s nimi? Do „okrsku číslo 9“ – a tam je oplotit a pokud možno ignorovat.

Diskriminace chudáků kluků mimozemských je do očí bijící a jednotlivé nespravedlnosti se dotknou asi každého diváka. Podle mě je to dáno tím, že režisér Blomkamp vykresluje ve svém filmu konflikt, který v realitě neexistuje, a tudíž na něj divák nemá žádný politický nebo jiný názor. Různí lidé mají různé názory na existenci chudinských slamů, na nepřizpůsobivé občany, různě posuzují protivníky válečných konfliktů a podobně. Ve výsledku se proto vždy rozdělí na alespoň dvě skupiny. Jedna si řekne „chudáci malí“ a druzí zastávají pozici „dobře jim tak“ nebo „neexistuje jiné řešení.“ Když však District 9 zachycuje na utlačované straně entitu, kterou z praktického života neznáme, hledíme na celou situaci objektivně – nikomu nefandíme a k nikomu necítíme nesympatie.

Zda to byl záměr tvůrců, to nevím. Vypočítavost vzájemných krutostí mezi lidmi a kreveťáky, které vyvrcholí, když se úřady rozhodnou mimozemšťany přestěhovat, však vyráží dech. Když člověk slyší výroky „pamatujte, že úsměv je levnější, než kulka“ nebo „vezmi si to jako památku na svůj první provedený potrat,“ asi ho trochu zamrazí. Oběti na obou stranách agrese se zde zkrátka počítají s chladnou samozřejmostí.

Když diváka nechá scénárista dostatečně nasát surovou atmosféru v ultrarealistickém kabátku (značnou část děje vidíme, jako by nám ji zprostředkovávali reportéři televizního zpravodajství), vše obrátí. Do situace trpící oběti uvrhne člověka, kterého už z předchozí části snímku známe. A nechá nás trpět s ním. Teprve pak dostává otupělá krutost příchuť ostré bolesti. Teprve pak máme šanci zkusit si, jaké je to „na druhé straně.“ Jaké je to stát se obětí někoho, kdo nesdílí naše utrpení. Jaké je to, když se uprostřed všeobecné netečnosti odehrává tragedie.

Must see, rozhodně. Jeden z těch filmů, od kterých odcházíte a říkáte si – teď na nikoho alespoň 24 hodin nebudu hnusnej :-).

Jak jsem hledala sex v Harry Potterovi

Jsou na světě lidé, kteří věnují velkou část svého života hledání drobných a populárních nešvarů, které se denodenně hrnou na veřejnost. Někdo zasvětí život boji proti bankovním poplatkům, jiný vysbírává psí hromádky v parku a jsou i tací, co se specializují na vyhledávání podprahových sdělení v těch médiích, která na sebe lidé nechají denně působit. Koření takovým průzkumům dodává skutečnost, že podprahové zprávy jsou v civilizovaném světě již desítky let zakázané, takže usvědčení nějakého giganta z téhle činnosti bývá záslužné, na druhou stranu se však menší prohřešky obvykle nijak netrestají.


Navzdory tomu, že někteří lidé žijí v představách, že hlavním obsahem podprahových zpráv jsou nabádání, koho volit a koho naopak nenávidět, realita je o mnoho prozaičtější. Do reklam jsou totiž nejčastěji přidávána slova a symboly, které mají posílit její efekt a přitáhnout konzumenta. Nikoho proto nemůže překvapit, že nejčastějším výrazem, který se po celé 20. století zabudovává do reklam, je slovo SEX. Má jednoznačný obsah v mnoha jazycích. Slyšíme, že kde co je "sexy", vidíme vnadné krasavice a vypracované fešáky a někdy naše podvědomí zaznamená i to, čeho si vědomě nevšimneme - slova SEX schovaného v nějakém textu či logu.

Když to hodně zjednoduším - člověk si za to může sám, protože je příliš ovládán pudy. Sex je v našem hodnotovém žebříčku velmi vysoko a necháme se jím snadno zlákat. Už tím, že si to slovo dám do názvu příspěvku, atakuju instinkty potenciálních čtenářů.


Když jsem narazila na jednoho takového experta na podprahové zprávy, kterak ve videu na youtube odhaluje slovo SEX v řadě plakátů k filmům s Harry Potterem, byla jsem nejdřív skeptická. Jednak si myslím, že zájem o něj je už stejně tak extrémní, že zasahuje většinu cílového publika, takže netřeba dalších švindlů, a jednak mám k Harrymu celkem osobní vztah a mám tendenci ho spíš obhajovat.



Zkusmo jsem si zadala pár klíčových slov do googlu a vypadl na mě příspěvek na jednom blogu, kde autor píše: "Tak jsem si stáhl všechny plakáty k HP, které jsem našel, a začal je zkoumat. Výsledek byl ohromující - našel jsem slovo SEX alespoň jednou ve všech plakátech, s výjimkou dvou."


To mě zlákalo a rozhodla jsem se pro vlastní experiment. Stáhla jsem si dvě verze plakátu, který v době vydání videa (srpen 2008) ještě zřejmě nebyl k dispozici - šlo o jeden z nejfrekventovanějších obrázků v reklamách na nejnovější film Harry Potter a princ dvojí krve. Oficiálně se vyskytuje ve dvou verzích, které jsou vůči sobě zrcadlově otočené a jen mírně upravené. Ideál by byl, pokud bych našla SEX v obou z nich - pak by to nemohla být náhoda, protože se jedná o jeden obrázek ze dvou pohledů - takový nápis by tedy musel být účelně vložen do obou verzí. Odkazy na celé plakáty ve vyšším rozlišení najdete pod článkem.

A já to tam fakt našla - v Harryho brýlích :-). Na prvním plakátu je naprosto zřetelný, na druhém už méně, přesto je tam.

Jaký z toho vyvozuji závěr? V podstatě žádný. Na maximalizaci reklamy jsme si asi už všichni celkem zvykli. Jediné, co mě trochu mrzí, je snaha o navyšování zisku i u projektu, který nejenže je cílen na mladší lidi, ale který především je veleúspěšný sám o sobě a oblbování potenciálních diváků je prostě tak nějak nedůstojné.

Zajímavé odkazy:

http://sub-lim.blogspot.com/http://inpursuitofhappiness.wordpress.com/2008/09/23/harry-potters-sex-666-subliminals-video/

http://karolinaloskotova.blog.cz/0906/zijete-ve-svete-podprahovych-dat-videa

Odkazy na obrázky:

http://www.mannythemovieguy.com/images/harry_potter_and_the_half_blood_prince_new_poster.jpg

http://www.harry-potter-movie-buzz.com/wp-content/uploads/2009/05/harry_potter_and_the_half-blood_prince-french-poster.jpg

Tajemství řeči našeho těla

Věřte nevěřte, 93% komunikace je neverbálního charakteru. Pro efektivní společenské vystupování je pro každého člověka zcela zásadní naučit se ovládat základní pravidla řeči těla - jak působit důvěryhodně, jak neprozradit lež, či jak na sebe přitáhnout pozornost okolí. Velmi dobrým průvodcem po těchto úskalích mezilidských vztahů může být dokument z produkce History TV - Secrets of Body Language (Tajemství řeči těla). Ráda bych vám část těchto zajímavých informací zprostředkovala.

Boj o dominantní roli
Když Bush hostil Putina na americké půdě (šlo o summit v Camp Davidu), stala se jejich prostá chůze ke stolkům s mikrofony přehlídkou dvou alfa-samců. Jednak se oba předháněli v rychlosti chůze (protože chtěli vypadat silně a zdravě) a jednak se snažili působit dominantně. Vladimir Putin to pojal svým "animálním" způsobem - razantní chůzi doplňoval prudkými pohyby rukou a jelikož výšková výhoda nebyla na jeho straně, snažil se vítězit alespoň v šíři prostoru, který si bránil ostrými lokty. Naproti tomu George Bush se soutředil na to, aby vypadal sebejistě, kontrolovaně a neplýtval pohyby.





Setkání politiků vůbec poskytují spoustu skvělého materiálu. Schůzka tří jiných leaderů skončila neuvěřitelným divadlem před vstupem do budovy. Pánové si dávali vzájemně přednost, protože je jejich trenéři naučili, že kdo dává druhému přednost, ten je v aktuální situaci bossem. Nakonec jako první rezignoval Clinton a vstoupil. Následně byl chudák Arafat do budovy vtlačen fyzicky - jen aby průvod nemohl uzavírat. To vše samozřejmě se smíchem, ale...



Podobně se o právo "posledního muže" servali George Bush a Tony Blair v roce 2003. Přestože se setkání konalo v Británii, dokázal americký prezident převzít dominantní roli, Blaira do dveří lehce zatlačil a ještě ho před kamerami novinářů poplácal po zádech - "hodný hoch." :-)





Boj o dominantní ruku
Podobně mnohoznačné může být i prosté podání ruky. Nejde jen o sílu a délku stisku. Ve vysokých kruzích se svádějí boje o to, kdo bude mít "horní ruku", která ruku partnera zakryje.



Většinou vítězí ten, co stojí - z pohledu přímého pozorovatele - vlevo. Taho využil například Putin, který se poměrně často záměrně staví tak, aby k němu ostatní přicházeli z pravé strany a on tak získával dominantní postavení ruky. Radost mu přednedávnem zkazil Tony Blair, který sice musel přijít ze "špatné" strany, ale brzy si to uvědomil a při stisku pravice ještě přidal levou ruku, kterou zakryl i dominantní pravici Vladimira Putina. Navíc šel obličejem velmi blízko k obličeji Putina.

Podobně se to povedlo i prezidentu Bushovi, který Putina vytlačil z dominantní pozice ramenem a ruce tak upozadil. Navíc se mu podařilo, jak je jeho dobrým zvykem, i poplácat ruského exprezidenta po rameni, čímž dal jasně najevo, kdo tady bude šéfovat.

Tři vítězové
Poučně působí i slavné záběry budoucích tří vítězů druhé světové války. Přestože americký prezident Roosevelt trpěl v té době arteriosklerózou, která se mu už v roce 1945, těsně před pádem Německa, stala osudnou, dokázal kompozici dominovat. Usazen ve středu snímku a s pozicí "nemám co skrývat" působí ze tří mužů nejdůvěryhodněji.

Do defenzívy se dostal Stalin. Nejen, že na něj příležitostně směřoval kouř z Rooseveltovy cigarety, ale především se za centrem dění musel neustále otáčet a naklánět - nepodařilo se mu ohnisko přenést ke své osobě (možná zafungovala i jazyková bariéra).




Churchill vlevo na snímku si svou pozici pokazil kloboukem v místě rozkroku. Specialistka v dokumentu to komentovala v tom smyslu, že se cítil být zranitelný. Navíc to prostě vypadá blbě.

Lhát lépe než Nixon
V sedmdesátých letech v USA propukla "aféra Watergate". Prezident Nixon šel čelit nepříjemným otázkám novinářů v přímém přenosu. Bohužel pro něj si ale málo kontroloval spontánní pohyby těla. Často proto působí jako by byl v obranném postoji a křečovitě se drží pultu.
Ve chvíli, kdy mu novinář pokládá další otázku, zaujme sice otevřený postoj typu "nemám co skrývat", ale prozradí ho detailní pohled na jeho ruce za zády. Nejenže si pevně tiskne zápěstí jedné ruky, ale zároveň sám sobě přejíždí prstem po kůži, čímž se podle odborníků snaží uklidnit a povzbudit. Navíc se po zásadním sdělení jednoznačně odtáhne dozadu a skříží ruce na prsou. Při některých slovech, které mají mít pozitivní dopad, dokonce samovolně vrtí hlavou a sám sebe popírá.



Norma a odchylky
Na hodnocení gest neexistuje žádný přesný manuál. Abyste dokázali tuhle "fyzickou řeč" člověka dobře rozluštit, je třeba vycházet z toho, jak se chová normálně - co je pro něj normou. A následně s touto normou porovnávat jeho momentální gesta a usuzovat, co se mu asi zrovna děje v hlavě.



Studium celebrit
Za vděčný objekt je považována například zpěvačka Britney Spears, kterou od puberty snímají kamery takřka na každém kroku a existuje množství fotografií i videí o různých obdobích jejího života - "Britney šťastná", "Britney rozčílená", "Britney u konce sil." Jako většina celebrit, naučila se i ona nosit v kritičtějších situacích velké černé brýle - bez ohledu na množství slunečního světa. Ony samy jsou tedy určitým signálem nepohody.



Z dřívějších otevřených pozic a spontánního jednání (konzultovaného občas s všudypřítomnými poradci) přešla v poslední době do permanentně defenzivních postojů, z nich jí občas jen vykukuje hlava při některém z častých verbálních konfliktů.



Podobně vhodným předmětem studia jsou i ostatní celebřitky. Pěknou ukázku chování po konzultaci s odborníkem představuje například scéna "Paris Hilton opouští vězení". Rovná záda, mírně skloněná hlava, nesmělý úsměv a především pozice rukou jasně vysílá signál: "poučila jsem se a už budu jen hodná holka."



Vztah mezi Angelinou Jolie a Bradem Pittem byl expertům jasný už několik měsíců předtím, než jej přiznali. Angelině totiž na tiskovce k jejich společnému filmu několikrát ulítl Bradovým směrem pohled, který připomínal spíš nesmělou zamilovanou školačku, než sebevědomou sexbombu.



Maléry zvládat po bushovsku
Překvapivě šikovně využívá nejrůznějších gest exprezident George Bush. Z legendárních scének typu "tyhle dveře nejdou otevřít", "teď jsem řekl úplnou blbost" a "to zvíře utíká" se umí vymotat vtipně a celkem efektně. Využívá k tomu právě řeč těla, která situaci zachrání v tom smyslu, že hlavní aktér směšnost okamžiku přizná - byť třeba jen změnou postoje.



Volby jako souboj gest
Neskutečnou přehlídkou vypilovaných postojů a scének jsou volební kampaně, zvlášť od doby televizních debat kandidátů. U nás si zatím jen někteří menší politici dávají pod nohy stoličku, ale na Západě už dotáhli celé akce téměř k dokonalosti.
Na neznalost základních pravidel dojel prezidentský kandidát Nixon při televizní debatě s kandidátem Kennedym. Ačkoliv argumentačně měl i navrch, ublížila mu televize. Coby "mužný" typ odmítl před přenosem make-up - narozdíl od Kennedyho, který si namaskovat obličej dal. Zatímco Nixon vypadal po většinu vysílání zpoceně a leskle, Kennedyho tvář zůstala jako dětská prdelka. Lépe si také nacvičil gesta a postoje a u televizních diváků to tenhle fešák nakonec vyhrál.



V politice lze rovněž sledovat vývoj profilu jednotlivých osobností - jak se na nich podepisují "trenéři" a zkušenosti. Dobrým příkladem může být Hillary Clinton, která se z role "já jsem jen manželka prezidenta" postupem několika let proměnila na (snad až příliš) cílevědomou kandidátku na post prezidenta.



Velkým otazníkem pro v dokumentu vystupující odborníky byla scéna, kdy Hillary vysvětlovala v průběhu své kampaně význam nadcházejících voleb a kdy se jí zlomil hlas. Ženská odbornice scénu vyhodnotila jako autentickou, odborník muž ale představení nevěřil.
Když už jsme u americké politiky - v dokumentu zmiňují jeden moment, kterého jsem si všimla jak v případě kampaně Baracka Obamy, tak u Hillary Clinton. Povídáte něco svým fanouškům v tom typickém "kotli", kde jsou všichni nadšení a mávají transparenty, a pak několik lidí jakoby pozdravíte do publika, zamáváte, ukážete na někoho, něco někam do hlubin davu vykřiknete. Jak se dozvíme od experta, jsou to takové malé podvůdky politiků. Obvykle nikoho z té masy občanů neznají. Ukazují na anonymní lidi, mávají jim, jen aby vzbudili dojem, že tolik lidí znají, s tolika se zdraví, tolika mají co sdělit.



Clintonovy výše a níže
Za jednoho z nejlépe studovaných ve věci gestikulace považují experti Billa Clintona, který má svůj "jazyk těla" poměrně dobře pod kontrolou a umí jej využívat. Ruka na srdci, uvolněný obličej, otevřená gesta směrem k publiku - to všechno má nacvičené.



Přesto i mistr tesař se utne. Několikrát si neuhlídal okamžitou reakci svého obličeje na položenou otázku - a kdo sledoval pozorně, pochopil, že tahle mu tedy radost rozhodně neudělala.



Podobně tomu bylo i při tiskovce, na které popíral svůj vztah k Monice Lewinski. Při každé negaci v řeči důrazně kroutil hlavou. Jen v případě prohlášení "s tou ženou jsem neměl sexuální vztah" na to zapomněl.




Když se snaha zvrtne v divadlo
Ukázkový trapas v gestikulaci se povedl britskému premiérovi Tony Blairovi. Ten po svém zvolení nejenže za sebou manželku vlekl jako nezbytnou přítěž, ale při jejím pokusu políbit ho ji od sebe nešetrně odstrčil. Následný polibek do vlasů už trapnost situace nezastavil.





Všední užitečnost znalosti gest
Řeč těla ale není disciplínou jen pro politiky a celebrity. Využívají ji i lidé v běžných profesích. Prodejce, který vám chce prodat auto, policista, který se snaží odhadnout příští reakci zadrženého člověka. Takový případ, kdy nerespektování nestandardních gest způsobilo tragédii, popisuje i dokument. Zástupce jednoho amerického šerifa zastavil auto - to zajelo ke krajnici. Jeho řidič se však záhy začal chovat jinak, než jak je to při takových situacích normální. Nezůstal v autě, ale vystoupil a začal se chovat jak šašek - rádoby vtipně poskakoval. Už to, že se snaží dostat dál od vlastního auta, má být pro policistu znamením, že něco skrývá. Navíc muž vzápětí tleskne rukama - což je pro člověka přirozené gesto typu "tak si to pojď rozdat". Zkrátka blížící se konflikt. Policista se stále snaží vyřešit kontrolu nějak smířlivě a uklidňuje ho. Ve skutečnosti měl ale už v tuhle chvíli zareagovat autoritativněji a razantněji. Vzápětí totiž muž přiskočí ke svému autu a vytáhne pušku. Zazní výstřely a policista umírá.



Univerzální jazyk
Ačkoliv gestikulační zvyklosti bývají v různých kulturách různé, existuje sedm univerzálních výrazů obličeje, které jsou společné pro všechny. Smutek, radost, vztek, strach, překvapení, pohrdání a znechucení. Ve skutečnosti však dokážeme pohyby svalů v obličeji vytvořit několik tisíc výrazů. Existují dokonce počítačové programy, které vyhodnotí z kamery přijímané pohyby obličeje a dokáží určit, jak se dotyčný cítí. To je užitečné například pro reklamní průmysl, v němž se studují reakce lidí na různé typy podnětů.



A to mě přivádí k dalšímu zajímavému experimentu, který ve filmu proběhl. Skupině studentů ukazovali na počítači sérii dvojicí obličejů. Studenti měli říkat, který z dvojice se jim zdá sebevědomější. Aniž by o tom tito dobrovolníci věděli, posuzovali dvojice kandidátů do amerického senátu pro volby v roce 2002. Zdá se to být neuvěřitelné, ale ze 70% označovali studenti toho kandidáta, který nakonec ve volbách uspěl. Jako hlavní pozitivní znaky vnímali přímost pohledu člověka na fotografii a také jeho úsměv.




Síla audia
Zdaleka nejsilnější ze všech částí výrazu je náš hlas. Téměř lze tvrdit, že nezáleží na tom, co říkáte, pokud to umíte dobře podat. Obecně platí, že čím hlubší hlas, tím důvěryhodněji člověk působí. Toto zjistila při počátcích své kariéry Margaret Thatcher. Z pípající mladé ženy se postupem času propracovala k profesionálnímu vystupování - a to včetně hlubšího hlasu, o který se po celou svou kariéru snažila.




V pozdějších letech jí její přirozený vyšší hlas přemohl jen v emociálně vypjatých situacích. Ženy jsou tedy znevýhodněny - a to i proto, že ženský hlas působí na emociální části mužského mozku. Pokud tedy muž naslouchá ženě, může se stát, že se mu bude zdát příliš emociální, i když ve skutečnosti mluví normálně.
Jako politici, kteří svého hlasového projevu využívali takřka dokonale, jsou ve filmu zmíněni dva muži. Ronald Reagan - již zemřelý americký exprezident.



A také Barack Obama, nad jehož projevem se i experti rozplývají. Údajně má dokonale propracované všechny tři hlavní složky vokálního vystupování. Tón, rychlost a rytmus. Právě to je možná důvod, proč jeho řeč často strhne tolik lidí, byť mu jeho kritici občas vyčítají povrchnost některých frází.



Naopak mírně odstrašujícím příkladem je opět Tony Blair. Do dokumentu vybrali jeho projev k novinářům poté, co Británii obletěla zpráva, že zemřela princezna Diana. Smutek, kterým svá slova pečlivě prokládal, musel připadat příliš teatrální i člověku, který se na hodnocení jeho výstupu nijak nezaměřil. Dramatické polykání a příliš pomalá řeč udělala z jeho tiskovky spíše pokryteckou frašku. Někdy je ta hranice totiž zatraceně tenká...



Hodnocení: Mohu zodpovědně prohlásit, že výše popisovaný dokument mě obohatil o informace, ke kterým bych se skrze odbornou literaturu asi jen těžko prokousávala. Hodina a půl je sice dost dlouhá doba, nicméně vzhledem k zajímavosti obsahu jsem ji u filmu vydržela bez jakéhokoliv přemáhání. Vedlejší efekty naší řeči těla určitě nelze brát jako stoprocentní vodítko - ostatně i proto není detektor lži uznán za zákonný prostředek potvrzování či vyvracení výpovědí. Nicméně nepochybuji o tom, že ti, co se naučí základní pravidla sebekontroly ovládat i pozorovat u ostatních, jsou v rámci společenských vztahů zvýhodněni. Někdy prostě člověk opravdu ale opravdu potřebuje, aby mu něco prošlo bez zbytečné nedůvěry okolí... :-)
Anglická verze k dispozici na youtube.

Tajný život tělesných hodin

Většina z nás žije v domnění, že má svůj denní režim víceméně ve svých rukou. Vedle nečekaných okolností nám do rozvrhu promlouvá i náš nezbytný společník - naše tělo. To silně ovlivňuje nejen akce, jakými jsou snězení pokrmu či únava uprostřed dne, ale také decentnější záležitosti, jakými je nálada, riziko infarktu nebo chuť na sex. Naučit se svým vnitřním hodinám rozumět znamená těžit z výhod, kterými nás obdařila evoluce a nejít sám proti sobě... Pokud máte informace o denních rytmech těla jen z ženských časopisů, mohl by i pro vás být dokument "The Secret Life of Your Bodyclock" (Tajný život vašich tělesných hodin) z produkce BBC příjemným překvapením.




Náctileté zombie
Máte v rodině lenošného dospívajícího, kterého takřka není možné dostat po ránu z postele bez záplavy bručení a nadávek? Ano, možná je i líný. Rozhodně se ale nachází v období života, kdy má všechny předpoklady stát se "noční sovou" neschopnou brzkého vstávání. Mohou za to tělesné hodiny. Podobně špatné je to s ním i ve škole. Proto dnes už existují vědci, kteří se vážně zabývají myšlenkou na přesunutí doby vyučování na později, kdy by mohla existovat větší naděje, že adolescent ve výuce občas i vstřebá nějakou tu informaci. Při testech paměti totiž dosahují studenti až o 10% lepších výsledků odpoledne než dopoledne. A to už stojí za zamyšlení.
Pro většinu lidí nebude překvapením, že naše špánkové návyky se během života mění. Děti jsou ranní ptáčata, mladí dospělí noční sovy a nakonec, s přibývajícím věkem, se člověk opět vrací k brzkému usínání i vstávání.

Pozor na infarkt
Náš krevní tlak není po celý den konstatní. Záleží jednak na momentálních okolnostech, ale i na denní době. Pokud se běžně budíte ráno, je vaším nejrizikovější částí dne dopoledne.
V těle v té době probíhají změny, které nejen že ženou krevní tlak nahoru, ale také mění průtok krve tepnami a mohou tak ohrozit i srdeční rytmus. Pravděpodobnost infarktu se ráno a dopoledne zvyšuje v průměru třikrát. Chcete-li se rozčilovat, nechte to raději na odpoledne.

Výše a níže
Jste-li dospělý pracující člověk, nejspíš se vám jako i jiným vyplatí soustředit nejsložitější duševní činnost do období mezi desátou dopoledne a polednem. V tu dobu totiž máte nejlepší šanci splnit ji efektivně. Naopak útlum přichází u většiny lidí těsně po poledni (a většinou také po obědě). Jak jsem se z filmu dozvěděla, jsme totiž naprogramování k tomu, pospat si denně dvakrát.
Plyne z toho jedno velké nebezpečí - mikrospánek. Ten může nadělat nejvíc paseky za volantem. Podle statistik je třikrát pravděpodobnější usnout při řízení ve dvě odpoledne než během večera. Pokud se v kritickou dobu musíte někam dopravovat, rada je prostá - dejte si kafe.

V průběhu dne
Během odpoledne se řádně aktivují vaše centrální tělesné hodiny - ty máme všechny v mozku a tvoří je shluk buněk menší než zrnko rýže. Fascinovalo mě, že tohle místo skutečně tepe - udržuje rytmus. Jeden z vědců v dokumentu ho přirovnal k dirigentovi, který udává takt ostatním orgánům v těle. Dílčí hodiny mají všechny naše orgány.





Tento lidský biorytmus má tak zásadní vliv, že jeho nerespektování může člověku i nabourat zdraví. V dokumentu vystupuje pacientka s rakovinou, kterou běžná chemoterapie pokaždé psychicky i fyzicky odrovnala, ale přitom jí v boji s nemocí příliš nepomohla a rakovina se rozšiřovala. Následně zkusila kliniku, která si na souladu procedur s biorytmy zakládá. Zde jí aplikovali ty stejné jedovaté chemikálie právě v době, kdy jsou běžné tělesné buňky nejméně aktivní, čímž snížili jejich ztrátu a účinněji s nemocí bojovali. Pro pacientku to mělo lepší psychický i fyzický efekt.



Manuál pro sportovce
Je statisticky prokázáno, že nejlepších výsledků dosahují profesionální sportovci odpoledne a večer. Teplota i adrenalin jdou nahoru, případná bolest je lépe tlumena (nejhorší je to s ní ráno). Situace se komplikuje, klade-li onen konkrétní sport nároky na rovnováhu. Ta je totiž naopak nejlepší po ránu.



Užít si alkohol
Většina z nás pije z prostého důvodu - chceme si občas zlepšit náladu. Ideální doba pro takovou akci je podle studií brzo večer. V tu dobu má totiž alkohol nejsilnější požadovaný efekt na mozek. V podstatě tedy bude průměrnému člověk stačit méně než třeba dopoledne, aby se dostal do požadovaného stavu. Tím si šetří nejen peněženku, ale především tělo.
Trochu jinak je to s jídlem. Ještě před sto lety se jedlo jinak - největší byla snídaně, v poledne následoval středně kalorický oběd a něco málo se případně snědlo ještě navečer. Dnes to máme přesně naopak. Proti velkým večeřím existuje jeden velmi silný argument - a tím je nebezpečí cukrovky. Zatímco ráno zpracovává tělo glukózu poměrně obstojně, po večerním jídle obvykle zůstává její hladina v krvi na vysokém stupni. Máme-li ve zvyku se před spaním cpát, kolegujeme se tedy nejen o noční můry a nedopnutí kalhot, ale také o diabetes.

Světlo v hlavní roli
Ačkoliv si tělo udržuje své rytmy i v případě izolace od slunečního svitu, neznamená to, že ten na nás nemá vliv. Slunce ovlivňuje naše tělesné hodiny prostým pronikáním skrze oči do mozku. Úsvit nám pomáhá vstávat, západ slunce usnadňuje usínání. Lze toho ale využít i jinak. Jste-li přespříliš noční sova, noste sluneční brýle od poledne až do večera - v tu dobu byste se měli snažit posbírat na sebe co nejméně světla. A naopak - pokud patříte mezi příliš ranní ptáčata, dobrou službu vám sluneční brýle udělají poránu, naopak odpoledne se sluníčku nevyhýbejte.

Pro klidný spánek seniorů
Zatímco většina lidí se večer zahrabe a spí, jak dlouho to jen jde, existují i tací, co by si rádi přispali, ale samovolně se budí příliš brzy. Tento problém se týká zejména seniorů - celá třetina z nich trpí nespavostí a časným probouzením. S člověkem totiž stárnou i jeho tělesné hodiny, které jsou ve vyšším věku méně aktivní a méně funkční. V neposlední řadě také starší lidé přijímají méně světla skrze oči. Fragmentovaný spánek může přinést příznaky deprese i zhoršování některých nemocí.
Posílit funkci tělesných hodin u starších lidí je přitom poměrně snadné. Z testu, při němž se obytné místnosti v domově pro seniory prosvětlily a celodenně se do nich pouštělo více světla vyplynulo, jak velkou pomocí může být takové vylepšení pro zdravý spánek důchodců. Více světla nejenže zlepšilo sledovaným osobám spánek, ale také u nich potlačilo depresivní stavy, posílilo paměť a u pacientů s Alzheimerovou chorobou se zlepšila i schopnost zvládat běžné denní činnosti.



Sexy noc
Pokud toho nemáte večer po celém dni dost, můžete se případně ještě pokoušet o sex. Z průzkumů vyplývá, že nejčastější dobou pro postelové radovánky je hluboká noc - zhruba od jedenácti do jedné. Velkou otázkou zůstává, zda si lidé toto období vybírají dobrovolně, nebo zda je to prostě ta chvíle, kdy se oba sejdou v ložnici, pustí z hlavy práci a dětem popřejí dobrou noc. Jak je to tedy s chutí na sex?
Vědci si nejsou zcela jisti. Jednoznačně se ví, že nejvyšší hladina testosteronu u mužů bývá až ráno, po probuzení. Naopak nejpravděpodobnější dosažení orgasmu u žen se odhaduje právě na dobu pozdního večera. Paradoxy. Fyzická výkonnost i citlivost kůže bývají nejlepší v druhé části dne.


Co se děje, když o sobě už nevíme...
Po půlnoci se naše tělo dostává do stavu přirozené relaxace. Procesy se zpomalují, teplota i tlak klesají. Tělo vyžaduje odpočinek. Bohužel, existují i profese, které se neobejdou bez nočních směn. Ty se na lidech zásadním způsobem podepisují. A nejsou to jen psychické problémy, jimž čelí. Například u zdravotních sester pracujících na noční směny se zvyšuje riziko rakoviny prsu.
Ale dějí se i lepší věci. Právě za hlubokých nocí, kdy se tělesné svaly nejlépe uvolňují, přichází na svět nejvíce dětí.


Skoro se mi zdá, že všechny tyhle informace by byla škoda nezúročit v praxi :-).

Doporučeníhodnost dokumentu: 80%.
Klady: užitečné informace ve stravitelném obalu.
Zápory: dost "omáčky", šlo by to nadupat do kratší stopáže.
V anglické verzi je dokument dostupný na youtube.