Příspěvky
Boj o dominantní roli
Když Bush hostil Putina na americké půdě (šlo o summit v Camp Davidu), stala se jejich prostá chůze ke stolkům s mikrofony přehlídkou dvou alfa-samců. Jednak se oba předháněli v rychlosti chůze (protože chtěli vypadat silně a zdravě) a jednak se snažili působit dominantně. Vladimir Putin to pojal svým "animálním" způsobem - razantní chůzi doplňoval prudkými pohyby rukou a jelikož výšková výhoda nebyla na jeho straně, snažil se vítězit alespoň v šíři prostoru, který si bránil ostrými lokty. Naproti tomu George Bush se soutředil na to, aby vypadal sebejistě, kontrolovaně a neplýtval pohyby.
Setkání politiků vůbec poskytují spoustu skvělého materiálu. Schůzka tří jiných leaderů skončila neuvěřitelným divadlem před vstupem do budovy. Pánové si dávali vzájemně přednost, protože je jejich trenéři naučili, že kdo dává druhému přednost, ten je v aktuální situaci bossem. Nakonec jako první rezignoval Clinton a vstoupil. Následně byl chudák Arafat do budovy vtlačen fyzicky - jen aby průvod nemohl uzavírat. To vše samozřejmě se smíchem, ale...
Podobně se o právo "posledního muže" servali George Bush a Tony Blair v roce 2003. Přestože se setkání konalo v Británii, dokázal americký prezident převzít dominantní roli, Blaira do dveří lehce zatlačil a ještě ho před kamerami novinářů poplácal po zádech - "hodný hoch." :-)
Boj o dominantní ruku
Podobně mnohoznačné může být i prosté podání ruky. Nejde jen o sílu a délku stisku. Ve vysokých kruzích se svádějí boje o to, kdo bude mít "horní ruku", která ruku partnera zakryje.
Většinou vítězí ten, co stojí - z pohledu přímého pozorovatele - vlevo. Taho využil například Putin, který se poměrně často záměrně staví tak, aby k němu ostatní přicházeli z pravé strany a on tak získával dominantní postavení ruky. Radost mu přednedávnem zkazil Tony Blair, který sice musel přijít ze "špatné" strany, ale brzy si to uvědomil a při stisku pravice ještě přidal levou ruku, kterou zakryl i dominantní pravici Vladimira Putina. Navíc šel obličejem velmi blízko k obličeji Putina.
Podobně se to povedlo i prezidentu Bushovi, který Putina vytlačil z dominantní pozice ramenem a ruce tak upozadil. Navíc se mu podařilo, jak je jeho dobrým zvykem, i poplácat ruského exprezidenta po rameni, čímž dal jasně najevo, kdo tady bude šéfovat.
Tři vítězové
Poučně působí i slavné záběry budoucích tří vítězů druhé světové války. Přestože americký prezident Roosevelt trpěl v té době arteriosklerózou, která se mu už v roce 1945, těsně před pádem Německa, stala osudnou, dokázal kompozici dominovat. Usazen ve středu snímku a s pozicí "nemám co skrývat" působí ze tří mužů nejdůvěryhodněji.
Do defenzívy se dostal Stalin. Nejen, že na něj příležitostně směřoval kouř z Rooseveltovy cigarety, ale především se za centrem dění musel neustále otáčet a naklánět - nepodařilo se mu ohnisko přenést ke své osobě (možná zafungovala i jazyková bariéra).
Churchill vlevo na snímku si svou pozici pokazil kloboukem v místě rozkroku. Specialistka v dokumentu to komentovala v tom smyslu, že se cítil být zranitelný. Navíc to prostě vypadá blbě.
Lhát lépe než Nixon
V sedmdesátých letech v USA propukla "aféra Watergate". Prezident Nixon šel čelit nepříjemným otázkám novinářů v přímém přenosu. Bohužel pro něj si ale málo kontroloval spontánní pohyby těla. Často proto působí jako by byl v obranném postoji a křečovitě se drží pultu.
Ve chvíli, kdy mu novinář pokládá další otázku, zaujme sice otevřený postoj typu "nemám co skrývat", ale prozradí ho detailní pohled na jeho ruce za zády. Nejenže si pevně tiskne zápěstí jedné ruky, ale zároveň sám sobě přejíždí prstem po kůži, čímž se podle odborníků snaží uklidnit a povzbudit. Navíc se po zásadním sdělení jednoznačně odtáhne dozadu a skříží ruce na prsou. Při některých slovech, které mají mít pozitivní dopad, dokonce samovolně vrtí hlavou a sám sebe popírá.
Norma a odchylky
Na hodnocení gest neexistuje žádný přesný manuál. Abyste dokázali tuhle "fyzickou řeč" člověka dobře rozluštit, je třeba vycházet z toho, jak se chová normálně - co je pro něj normou. A následně s touto normou porovnávat jeho momentální gesta a usuzovat, co se mu asi zrovna děje v hlavě.
Studium celebrit
Za vděčný objekt je považována například zpěvačka Britney Spears, kterou od puberty snímají kamery takřka na každém kroku a existuje množství fotografií i videí o různých obdobích jejího života - "Britney šťastná", "Britney rozčílená", "Britney u konce sil." Jako většina celebrit, naučila se i ona nosit v kritičtějších situacích velké černé brýle - bez ohledu na množství slunečního světa. Ony samy jsou tedy určitým signálem nepohody.
Z dřívějších otevřených pozic a spontánního jednání (konzultovaného občas s všudypřítomnými poradci) přešla v poslední době do permanentně defenzivních postojů, z nich jí občas jen vykukuje hlava při některém z častých verbálních konfliktů.
Podobně vhodným předmětem studia jsou i ostatní celebřitky. Pěknou ukázku chování po konzultaci s odborníkem představuje například scéna "Paris Hilton opouští vězení". Rovná záda, mírně skloněná hlava, nesmělý úsměv a především pozice rukou jasně vysílá signál: "poučila jsem se a už budu jen hodná holka."
Vztah mezi Angelinou Jolie a Bradem Pittem byl expertům jasný už několik měsíců předtím, než jej přiznali. Angelině totiž na tiskovce k jejich společnému filmu několikrát ulítl Bradovým směrem pohled, který připomínal spíš nesmělou zamilovanou školačku, než sebevědomou sexbombu.
Maléry zvládat po bushovsku
Překvapivě šikovně využívá nejrůznějších gest exprezident George Bush. Z legendárních scének typu "tyhle dveře nejdou otevřít", "teď jsem řekl úplnou blbost" a "to zvíře utíká" se umí vymotat vtipně a celkem efektně. Využívá k tomu právě řeč těla, která situaci zachrání v tom smyslu, že hlavní aktér směšnost okamžiku přizná - byť třeba jen změnou postoje.
Volby jako souboj gest
Neskutečnou přehlídkou vypilovaných postojů a scének jsou volební kampaně, zvlášť od doby televizních debat kandidátů. U nás si zatím jen někteří menší politici dávají pod nohy stoličku, ale na Západě už dotáhli celé akce téměř k dokonalosti.
Na neznalost základních pravidel dojel prezidentský kandidát Nixon při televizní debatě s kandidátem Kennedym. Ačkoliv argumentačně měl i navrch, ublížila mu televize. Coby "mužný" typ odmítl před přenosem make-up - narozdíl od Kennedyho, který si namaskovat obličej dal. Zatímco Nixon vypadal po většinu vysílání zpoceně a leskle, Kennedyho tvář zůstala jako dětská prdelka. Lépe si také nacvičil gesta a postoje a u televizních diváků to tenhle fešák nakonec vyhrál.
V politice lze rovněž sledovat vývoj profilu jednotlivých osobností - jak se na nich podepisují "trenéři" a zkušenosti. Dobrým příkladem může být Hillary Clinton, která se z role "já jsem jen manželka prezidenta" postupem několika let proměnila na (snad až příliš) cílevědomou kandidátku na post prezidenta.
Velkým otazníkem pro v dokumentu vystupující odborníky byla scéna, kdy Hillary vysvětlovala v průběhu své kampaně význam nadcházejících voleb a kdy se jí zlomil hlas. Ženská odbornice scénu vyhodnotila jako autentickou, odborník muž ale představení nevěřil.
Když už jsme u americké politiky - v dokumentu zmiňují jeden moment, kterého jsem si všimla jak v případě kampaně Baracka Obamy, tak u Hillary Clinton. Povídáte něco svým fanouškům v tom typickém "kotli", kde jsou všichni nadšení a mávají transparenty, a pak několik lidí jakoby pozdravíte do publika, zamáváte, ukážete na někoho, něco někam do hlubin davu vykřiknete. Jak se dozvíme od experta, jsou to takové malé podvůdky politiků. Obvykle nikoho z té masy občanů neznají. Ukazují na anonymní lidi, mávají jim, jen aby vzbudili dojem, že tolik lidí znají, s tolika se zdraví, tolika mají co sdělit.
Clintonovy výše a níže
Za jednoho z nejlépe studovaných ve věci gestikulace považují experti Billa Clintona, který má svůj "jazyk těla" poměrně dobře pod kontrolou a umí jej využívat. Ruka na srdci, uvolněný obličej, otevřená gesta směrem k publiku - to všechno má nacvičené.
Přesto i mistr tesař se utne. Několikrát si neuhlídal okamžitou reakci svého obličeje na položenou otázku - a kdo sledoval pozorně, pochopil, že tahle mu tedy radost rozhodně neudělala.
Podobně tomu bylo i při tiskovce, na které popíral svůj vztah k Monice Lewinski. Při každé negaci v řeči důrazně kroutil hlavou. Jen v případě prohlášení "s tou ženou jsem neměl sexuální vztah" na to zapomněl.
Když se snaha zvrtne v divadlo
Ukázkový trapas v gestikulaci se povedl britskému premiérovi Tony Blairovi. Ten po svém zvolení nejenže za sebou manželku vlekl jako nezbytnou přítěž, ale při jejím pokusu políbit ho ji od sebe nešetrně odstrčil. Následný polibek do vlasů už trapnost situace nezastavil.
Všední užitečnost znalosti gest
Řeč těla ale není disciplínou jen pro politiky a celebrity. Využívají ji i lidé v běžných profesích. Prodejce, který vám chce prodat auto, policista, který se snaží odhadnout příští reakci zadrženého člověka. Takový případ, kdy nerespektování nestandardních gest způsobilo tragédii, popisuje i dokument. Zástupce jednoho amerického šerifa zastavil auto - to zajelo ke krajnici. Jeho řidič se však záhy začal chovat jinak, než jak je to při takových situacích normální. Nezůstal v autě, ale vystoupil a začal se chovat jak šašek - rádoby vtipně poskakoval. Už to, že se snaží dostat dál od vlastního auta, má být pro policistu znamením, že něco skrývá. Navíc muž vzápětí tleskne rukama - což je pro člověka přirozené gesto typu "tak si to pojď rozdat". Zkrátka blížící se konflikt. Policista se stále snaží vyřešit kontrolu nějak smířlivě a uklidňuje ho. Ve skutečnosti měl ale už v tuhle chvíli zareagovat autoritativněji a razantněji. Vzápětí totiž muž přiskočí ke svému autu a vytáhne pušku. Zazní výstřely a policista umírá.
Univerzální jazyk
Ačkoliv gestikulační zvyklosti bývají v různých kulturách různé, existuje sedm univerzálních výrazů obličeje, které jsou společné pro všechny. Smutek, radost, vztek, strach, překvapení, pohrdání a znechucení. Ve skutečnosti však dokážeme pohyby svalů v obličeji vytvořit několik tisíc výrazů. Existují dokonce počítačové programy, které vyhodnotí z kamery přijímané pohyby obličeje a dokáží určit, jak se dotyčný cítí. To je užitečné například pro reklamní průmysl, v němž se studují reakce lidí na různé typy podnětů.
A to mě přivádí k dalšímu zajímavému experimentu, který ve filmu proběhl. Skupině studentů ukazovali na počítači sérii dvojicí obličejů. Studenti měli říkat, který z dvojice se jim zdá sebevědomější. Aniž by o tom tito dobrovolníci věděli, posuzovali dvojice kandidátů do amerického senátu pro volby v roce 2002. Zdá se to být neuvěřitelné, ale ze 70% označovali studenti toho kandidáta, který nakonec ve volbách uspěl. Jako hlavní pozitivní znaky vnímali přímost pohledu člověka na fotografii a také jeho úsměv.
Síla audia
Zdaleka nejsilnější ze všech částí výrazu je náš hlas. Téměř lze tvrdit, že nezáleží na tom, co říkáte, pokud to umíte dobře podat. Obecně platí, že čím hlubší hlas, tím důvěryhodněji člověk působí. Toto zjistila při počátcích své kariéry Margaret Thatcher. Z pípající mladé ženy se postupem času propracovala k profesionálnímu vystupování - a to včetně hlubšího hlasu, o který se po celou svou kariéru snažila.
V pozdějších letech jí její přirozený vyšší hlas přemohl jen v emociálně vypjatých situacích. Ženy jsou tedy znevýhodněny - a to i proto, že ženský hlas působí na emociální části mužského mozku. Pokud tedy muž naslouchá ženě, může se stát, že se mu bude zdát příliš emociální, i když ve skutečnosti mluví normálně.
Jako politici, kteří svého hlasového projevu využívali takřka dokonale, jsou ve filmu zmíněni dva muži. Ronald Reagan - již zemřelý americký exprezident.
A také Barack Obama, nad jehož projevem se i experti rozplývají. Údajně má dokonale propracované všechny tři hlavní složky vokálního vystupování. Tón, rychlost a rytmus. Právě to je možná důvod, proč jeho řeč často strhne tolik lidí, byť mu jeho kritici občas vyčítají povrchnost některých frází.
Naopak mírně odstrašujícím příkladem je opět Tony Blair. Do dokumentu vybrali jeho projev k novinářům poté, co Británii obletěla zpráva, že zemřela princezna Diana. Smutek, kterým svá slova pečlivě prokládal, musel připadat příliš teatrální i člověku, který se na hodnocení jeho výstupu nijak nezaměřil. Dramatické polykání a příliš pomalá řeč udělala z jeho tiskovky spíše pokryteckou frašku. Někdy je ta hranice totiž zatraceně tenká...
Hodnocení: Mohu zodpovědně prohlásit, že výše popisovaný dokument mě obohatil o informace, ke kterým bych se skrze odbornou literaturu asi jen těžko prokousávala. Hodina a půl je sice dost dlouhá doba, nicméně vzhledem k zajímavosti obsahu jsem ji u filmu vydržela bez jakéhokoliv přemáhání. Vedlejší efekty naší řeči těla určitě nelze brát jako stoprocentní vodítko - ostatně i proto není detektor lži uznán za zákonný prostředek potvrzování či vyvracení výpovědí. Nicméně nepochybuji o tom, že ti, co se naučí základní pravidla sebekontroly ovládat i pozorovat u ostatních, jsou v rámci společenských vztahů zvýhodněni. Někdy prostě člověk opravdu ale opravdu potřebuje, aby mu něco prošlo bez zbytečné nedůvěry okolí... :-)
Anglická verze k dispozici na youtube.
0 komentářů:
Okomentovat