O cynismu a bolesti

Málo co se v mé povaze změnilo v životě tolik, jako míra cynismu. Od velmi cynického pohledu na svět jsem se dostala až téměř k odporu vůči tomuhle postoji. A dospěla jsem k následujícímu zjištění: je to otázka hodnot.
Máte-li za to, že veškerá vaše snaha jednou stejně skončí spolu s vašimi rozkládajícími se ostatky někde pod drnem, je cynismus celkem dobrým životním společníkem, který zatočí se všemi těmi hloupými morálními hodnotami, které by vás snad mohly na okamžik ze zatrpklé existence vyrušit. Člověk si to všechno usnadní a dokonce do sebe tak nasaje určitou otupělost a přezíravost nad veškerým bytím, která umí trochu utlumit všechnu tu bolest, které se v životě nevyhneme.

A pak je tu druhý možný postoj. Ten spočívá v uvědomění si, že NENÍ MOŽNÉ, ABY VŠE BYLO NESMYSLNÉ. V podstatě nezáleží na tom, zda vás k víře v hodnoty a geniální plán celého vesmíru přivede církev, alternativní duchovní guru, nebo dlouhá cesta Himalájemi. Od chvíle, kdy si skutečně uvědomíte, že existence má svůj smysl, vám bude cynický pohled na svět připadat velmi dětinský a mimořádně neinformovaný.

Odmítnutím cynismu se člověk sice připraví o jeden nedokonalý nástroj zvládání bolesti, ale naoplátku dostane něco víc. Naučí se bolest nepotlačovat, ale naopak nechat ji projít, nechat se jí pročistit a uvědomit si, že s odchodem každého negativního kousku našich nevyřešených životů, vzniká prostor pro světlo.