1m - 10 cm = ?

Věděla jsem, že k tomu musí na jaře dojít. Oddalovala jsem to, jak jen to šlo. Ale ta chvíle včera přišla a byla neodbytná. Vzala jsem kadeřnické nůžky, vylezla ven do vichřice a zbavila se několika centimetrů vzpomínek. Nechat rozfoukat svou vlastní historii po lukách a hájích je opojnější, než se zdá. Doporučuji :-).

2010

Toužím pro inspirujícím roce 2010 pro nás pro všechny.

love from abeni

Díky, lidé

Děkuju všem, kteří tehdy běh věcí popostrčili tím správným směrem.

Děkuju všem, kteří dnes nejsou tak pitomí, aby si mysleli, že demokracie je, slovy Madeleine Albright, dárek s mašličkou, na kterém se nemusí pracovat.

Demokracie je nekončící práce.

Děkuju všem, kteří pracují.

Děkuju.

nebojte se

Šíří se to jako lavina – a je to všude. Každý rozhovor s blízkými lidmi, každý článek, který otevřu, každá kniha, každé video, každé umělecké dílo… ze všeho doslova křičí ta aktuální zpráva – Lidé, nebojte se!

Nikdy jsem takovou smršť ještě nezažila, vlastně jsem dřív ani nevěřila, že nám někdo nebo něco zprávy dává. Teď jsem si ale jistá a naplňuje mě to nebývalou euforií. Neboj se, nebojme se, nebojte se.

Velkou hru se strachem u mě mimo jiné odstartovala hospodářská krize. V té době jsem byla ještě příliš pitomá, než abych si dokázala odříct svou pravidelnou dávku hororových zpráv. Skoro jsem po nich pátrala. To mám vážně kupovat zlato, nahromadit potraviny a čekat na ty celosvětové nepokoje, které někteří čeští guru predikují každého čtvrt roku?

Když na tohle období koukám zpětně, musím se sama sobě smát. A nemůže za to ani tak skutečnost, že krize zřejmě končí, jako spíš fakt, že jsem prostě zas o něco zmoudřela. Strach je pomíjivý a my jsme ještě nikdy ve své historii nebyli na problémy sami. Bolest přijde a odejde. Na konci každého konfliktu je smír.

Naložila jsem si víc dobrovolné práce, než kdykoliv předtím v životě. Potkávám spoustu statečných lidí – na místech, kde bych je nikdy nečekala. Pomalu a nenásilně rozpouštím svého egouška. Přeji vám totéž. Bunkr zatím nestavím, ale koupila jsem si jednu mrňavou zlatou cihličku – představa, že do něčeho tak srandovního někteří lidé schovávají vlastní budoucnost, mě pobavila a rozesmutnila zároveň.

Nebojím se. Nebojte se, Nebojme se.

Dnešní barevný zážitek

Sbírám zvláštní minizkušenosti. Jakože drobnosti, které jsou nějakým způsobem zajímavé, ale ne tak moc, aby o nich člověk psal kamkoliv jinam než na blog. Za posledních několik let se mi takových krásných podivností sešlo mnoho, protože svět je jiný než býval a kdo chodí s očima otevřenýma, žasne mnohokrát denně. Tu dnešní zkušenost jsem si nazvala: Modrá voda.

S naším dřezem se znám poměrně důvěrně. V době, kdy jsme neměli myčku, jsem s ním klábosila klidně i víc jak hodinu denně, od zakoupení paní myčky už se sice setkáváme méně, ale stále víc než s některými příbuznými. Znám ho proto poměrně dobře a vím, že na jeho serióznost je docela spoleh.

Proto mě překvapilo, že se v něm dnes večer každá voda zbarvila do tmavě modra. Všimla jsem si toho při mytí hrnků od kafe. Pustím vodu - teče průhledná, v dřezu získává místy indigo barvu. Zanadávám, kdo tam zas co vylil, nechám vodu odtéct a hledím do krásně čistého a zcela nemodrého dřezu. Koukám, jaké barvy je náš saponát - žluté a má i ve vodě celkem standardní barevné odlesky. Vezmu sklenici a naleju do ní z kohoutku vodu - je zcela bezbarvá. Zkusím tedy opět napustit vodu do dřezu a ejhle - znovu se zaskví modrými pramínky, které vyvěrají odnikud a končí v jímce.



V tu chvíli už mám radost. Další malá záhada. Zítra si s ní zkusím trochu pokecat.

Dušičky moje nejvíc nejúžasnější! Aneb: Je duchovno infantilní?

Musím přiznat, že nejsem v rámci tématu úplně objektivní. Nesu si s sebou řadu vzpomínek z akcí, na něž se sjížděly spirituální kapacity 80. let, a kterých jsem se coby dítě čas od času účastnila. Někdy i jako předmět zájmu - malovala jsem abstraktně a měla spoustu imaginárních přátel.

Bylo to vždy stejné. Poté, co mě jako nejmladší holčičku ocucaly všechny přítomné dámy, a uvrhly mě tak na několik týdnů do odéru těžkých sladkých parfémů, přišlo obvykle na řadu předávání "pozorností", které by nejspíš přivedly k úžasu každého odborníka na populární kulturu. Z tašek se vyhrnula záplava hrnků se zdrobnělinami jmen obdarovávaných, malých slonů z porcelánu - "pro štěstí" - kterých se nám svého času sešlo snad deset, ošklivých zlatovlasých andílků a umělých květin se stuhami. Obvykle nechybělo ani pár sladkostí pro děti - nejčastěji to bylo tvrdé a s růžovou polevou. Dobře pamatuju jen na polské karamely, které vozila blonďatá dáma z Varšavy, a které trochu zpříjemnily následné hodiny.

Úvodní dvě fáze ("kdo si dá kafíčko" a "co je u vás nového") se brzy proměnily v neuvěřitelně hlasitou zábavu, při níž každý mluvil na každého a zdálo se, že nikdo neposlouchá, protože u stolu bez problémů procházely i dvakrát vykládané historky. Také se vyměňovaly knížky - v osmdesátých letech často jen xeroxy, a vymýšlely se trapné výmluvy, proč někdo ještě nedonesl literaturu, kterou má od někoho jiného půjčenou už dvanáctým rokem. Zajímavé knihy byly tehdy dost vzácné a jejich ztráta často znamenala ztrátu přátelství. Nejvíc frčel Tomáš, později i Osho.Vzpomínám si na naivky, které si dovolily během seance někam odskočit. Takový neprozřetelný jedinec byl okamžitě šťavnatě pomluven, a to i v případě, že byly v okolí přítomny jeho děti, které už teoreticky mohly mít rozum na to, něco si zapamatovat.Dominantní roli obvykle plnila některá z přítomných dam. Nejhlasitější, nejřečnější a nejzákeřnější. Většinou také s nejsilnější vrstvou rtěnky a nejbetonovější trvalou. Naoko vždy plná lásky a pochopení, schopná citovat kdejakého duchovního mistra, ale když se hostitel zrovna nedíval, klidně zhodnotila předkládané občerstvení nenápadným gestem naznačujícím zvracení.



Už tehdy jsem se zařekla, že nikdy, nikdy, nikdy, ani kdybych v budoucnu zešílela a stal se ze mě duchovně založený člověk (od osmi do šestnácti jsem byla tím nejzarytějším anti-teistou ve střední Evropě), nebudu pořádat mítinky, na kterých by se mluvilo ve zdrobnělinách a kam by vstupenkou byla kabelka nacpaná hnusným růžovým kýčem.Své slovo jsem dodržela, což nebylo nijak obtížné, protože jsem z vlastní vůle něco mezi introvertem a asociálem. S přáteli si popovídám maximálně v tříčlenné skupince, víc lidí mě unavuje, protože jsem nikdy nevynikala v tom zvláštním umění - vyrazit ze sebe informaci v tu pravou chvíli, aby zapadla do vzácného ticha, které se u stolu zrovna rozhostilo.Přesto jsem se připomínkám svých dětských traumat tak úplně nevyhnula. Lidé, které spiritualita láká a sdružují se pod její záštitou nejen v reálnu, ale i ve virtuálnu, mají z nějakého důvodu velkou zálibu ve zdrobnělinách, blonďatých andílcích, křiklavých barvách a spoustě lesku. Netýká se to jen českého prostředí, stejné je to i kdekoliv jinde. Slovo "láska" je nadužíváno tak strašným způsobem, že by to snad mělo být trestné - podobně je na tom i většina jiných velkých pojmů. Když jsem nedávno viděla větu "Tak, miláčku, já jdu teďka na sluníčko ke kafíčku.", nechtělo se mi věřit vlastním očím.

Pointa, ke které se snažím dospět, nemá nic společného s odsuzováním nějaké typické formy vyjadřování. Vlastně nejde ani o ty hrozné obrázky, které, uznávám, se mohou někomu líbit. Pointou je naopak otázka: "Jak to lze vydržet?" Jak je možné zachovat si duševní zdraví v prostředí, kde každý každého rádoby-miluje, v prostředí křiklavých barev, permanentně zneužívaných nelidských bytostí (ať už jde o víly, anděly, skřítky, ale třeba i jednorožce - co ti už si s člověkem užili) a nikdy nekončících debat o tom, jak je třeba být pozitivní. A je vůbec v takové atmosféře místo i pro nás, milovníky Pabla Picassa, pravé kávy bez cukru a občasných depresí, nelásek, ba i nenávistí?

Obrázky: myspacehumor.com, images.paraorkut.com, dicraft.co.za, media.photobucket.com.

Mezi medúzou a bednou

Existují fenomény, které člověka donutí k hlubokému zamyšlení. Jeden z nich, který jsem si pracovně nazvala "mezi medúzou a bednou", nepochybně patří k těm vůbec nejstarším společenským jevům, které provázejí lidstvo po celou dobu jeho existence.

Vždy existovali velcí snílci, velcí skeptikové, a lidé někde mezi oběma extrémy. Často se nesprávně udává, že za většinou velkých pokroků stáli snílci, zatímco skeptici, ti zlí, jim jen házeli klacky pod nohy. S tím tak docela nesouhlasím, kategorizace velkých osobností totiž není takhle jednoduchá. Čím byl Galileo Galilei? Snílkem - kvůli novátorství jeho vizí? Nebo skeptikem - kritickým k dobovému chápání vesmíru a odmítajícím jiné než vědecké metody? Skepticismus není synonymem pro zkostnatělost, může dopomoci k pokroku. A naopak, samozřejmě.

I v dnešním světě lze tenhle fenomén snadno vypozorovat, zvláště pak na serverech označujících se jako "duchovní". Někteří lidé, říkám jim medúzy, jsou vůči veškerým informacím obdivuhodně důvěřiví. Jejich vlastní názory se v moři dat stávají neviditelnými jako tělíčka medúz. Oni sebe často považují za "citlivé a vnímavé", rádi demonstrují svou ochotu uvěřit takřka čemukoliv, již pokládají za jakýsi další stupeň duchovna. Pokud něčemu nevěříte, obvykle si od této skupiny lidí vysloužíte kritiku, že nejste dostatečně otevřen revolučním názorům.

Jsou to snadno zapomenutelní lidé. Medúzovitě si plují širým světem, filtrují vodu, a jakmile vám zmizí z dohledu, většinou se vám víckrát nevybaví.

A pak jsou tu bedny - lidé účelově zabednění, extrémně skeptičtí a ve svém odstupu prakticky nedotknutelní. Podobně jako medúzy, jsou i bedny apatičtí vůči jakýmkoliv opozičním argumentům. Tlučte do nich zajímavými informacemi - vždy vyjde jen dutý zvuk. Jsou o něco zapamatovatelnější než medúzy, protože mají většinou určitou životní filosofii. Bývají to čistokrevní vyznavači aktuálního stupně vědy, ale i jakéhokoliv náboženství, či třeba životního stylu. Hodně jsem jich potkala mezi makrobioticky se stravujícími lidmi.

Být bednou má své výhody. Váš svět je - alespoň z pohledu ostatních - relativně jasně vymezený, často jste cílevědomý a úspěšný člověk, protože svůj čas využíváte v určitém směru velmi produktivně. Neztrácíte čas s vedlejšími uličkami, váš život je jen hlavní třída.



Medúzy i bedny mají minimálně jeden společný znak. Svým postojem ke světu vyjadřují své pohrdání Stvořitelem (či přírodou,... dosaďte si případně, co je libo). Jakoby udělal něco zbytečného, jakoby jim přidal vlastnost, která je jen zdržuje. Medúzám je obvykle na obtíž kritický mozek, bednám zas neuspořádané emoce. Medúzy i bedny tak své pojetí světa staví na vlastní lidskou podstatu - nad lidskou dokonalost, kterou "opravují" tím, že nepotřebné bonusy své existence prostě eliminují.


Lidská bytost je komplexní. Nic jí nechybí, nic nepřebývá. Člověk, který se snaží přechytračit vlastní dokonalost, se na cestě k úplnému procitnutí jen zpomaluje. Je to jako amputace nohy před během na sto metrů. Vím to, já bývala zarputilá bedna. Až po letech jsem zjistila, že člověku nebyl dán mozek i srdce do jednoho těla proto, aby je proti sobě štval a stavěl do opozice, ale aby je spojil a dostal tak do ruky ten nejdokonalejší nástroj, kterým se snadno proklestí matrixovou džunglí na své cestě domů.



Obrázky z: clker.com, freakrevolution.com.

Naučte se upnout k "bude líp"

Nemyslím si, že by každý měl stejné problémy s náladami, jako mám já. Rozhodně je každý nemá tak pěkně diagnostikované. :-) Ale snad právě proto jsem vynalezla způsob, jak bolestivá i jinak nepříjemná rozpoložení alespoň zmírnit - v lepším případě i překonat.

Postup spočívá v uvědomění si dvou skutečností. 1) Teď je mi špatně. 2) Brzo mi bude lépe.

Jak známo, čas je relativní - a to nejen v einsteinovském pojetí a ve vztahu ke světlu, ale rovněž pro nás, subjektivní lidské bytosti. Zkuste tedy bod 1) smrsknout do malého bezvýznamného bodu, který nic neznamená pro vás a je směšně nicotný pro vesmír. Pak si představte bod 2) (tj. - bude zase líp) jako velký krásný ráj, který nastane po téhle nepříjemné chvíli. Je jedno, zda si jen vybavíte pocit dobré nálady, nebo si to budoucí veselé naladění představíte jako nějaké pro vás atraktivní místo. Je třeba chtít se tam dostat. Co nejrychleji.

Udržte si tuhle představu v intenzivní podobě alespoň jednu minutu. Pak se z ní probuďte a zkuste být skálopevně přesvědčení, že chmury už jsou pryč - prostě proto, že jste příliš chytří na to, abyste se s něčím tak pomíjívým zabývali. Někdy to vyjde zcela, někdy ne. Ale i pokud se vám nepodaří vylézt ze svého motivačního zasnění zcela očištěni od deprese, obvykle ji to alespoň podstatě zkrátí. Protože všichni chceme ze svých pomíjivých pekel do ráje.

O cynismu a bolesti

Málo co se v mé povaze změnilo v životě tolik, jako míra cynismu. Od velmi cynického pohledu na svět jsem se dostala až téměř k odporu vůči tomuhle postoji. A dospěla jsem k následujícímu zjištění: je to otázka hodnot.
Máte-li za to, že veškerá vaše snaha jednou stejně skončí spolu s vašimi rozkládajícími se ostatky někde pod drnem, je cynismus celkem dobrým životním společníkem, který zatočí se všemi těmi hloupými morálními hodnotami, které by vás snad mohly na okamžik ze zatrpklé existence vyrušit. Člověk si to všechno usnadní a dokonce do sebe tak nasaje určitou otupělost a přezíravost nad veškerým bytím, která umí trochu utlumit všechnu tu bolest, které se v životě nevyhneme.

A pak je tu druhý možný postoj. Ten spočívá v uvědomění si, že NENÍ MOŽNÉ, ABY VŠE BYLO NESMYSLNÉ. V podstatě nezáleží na tom, zda vás k víře v hodnoty a geniální plán celého vesmíru přivede církev, alternativní duchovní guru, nebo dlouhá cesta Himalájemi. Od chvíle, kdy si skutečně uvědomíte, že existence má svůj smysl, vám bude cynický pohled na svět připadat velmi dětinský a mimořádně neinformovaný.

Odmítnutím cynismu se člověk sice připraví o jeden nedokonalý nástroj zvládání bolesti, ale naoplátku dostane něco víc. Naučí se bolest nepotlačovat, ale naopak nechat ji projít, nechat se jí pročistit a uvědomit si, že s odchodem každého negativního kousku našich nevyřešených životů, vzniká prostor pro světlo.

Nekonečno nabízí všechny možnosti

Asi nebudu první s tímhle nápadem, ale ta myšlenka mě v průběhu dne zastavila a nechala mě žasnout. Tak poslouchejte.


Premisy: 1) vesmír je nekonečný, 2) život v něm je možný (my jsme důkazem).
Závěr: Je-li vesmír nekonečný a je-li v něm život možný, znamená to, že ve vesmíru je nekonečně mnoho ohnisek života.


No není to fascinující?






Existuje ale ještě jeden pohled na věc. Takový, který zohledňuje Stvořitele a může fungovat i pro případ, že je Země jediným centrem živých organismů.. Totiž že vesmír byl stvořen jako domov pro planetu Zemi a planeta Země existuje jako láskyplné útočiště pro člověka, zvířata a rostliny, vzniklé z vyšší vůle a z výjimečného rozhodnutí.


Na tomhle zamyšlení se mi moc líbí krása obou možností vycházejících z premisy o nekonečnosti vesmíru. Příště vymyslím ještě nějaké tetelivé scénáře pro možnost "vesmír je konečný", abych se z nich zase mohla radovat. :-)

Odpuštění jako osvobození

Mám v posledních týdnech zvláštní pocity. Částečně jako by se mi připomínaly chyby, které jsem udělala - zvlášť coby hodně mladá a hloupá holka. Ale nejsou to jen výčitky. Střídají se s nimi - vždy alespoň jednou týdně - vlny úlevy a štěstí. Je to jako by mi někdo šeptal: vím o tobě vše a odpouštím ti.
Chápu to jako výzvu. Možná nastal čas nechat křivdy navěky usnout. Hodně se omlouvám a hodně odpouštím. Snažím se vyrovnat se svou horší stránkou. Je to boj a často skřípu zuby. Kéž by za bolestí čekala vyrovnanost a nekonečné odpuštění.
Nikdy v životě jsem neměla silnější pocit, že pro to nastal ten pravý čas.