Jako mnoha jiných, i mě se dotkly události na Haiti posledních dní. Na rozdíl od většiny ostatních jsem celou událost pojala i jako menší sociologický průzkum. Stačí Google a několik klíčových slov. Bráno čistě statisticky – reakce lidí je ohromná!
Kromě několika tradičních blbů, které tu raději ani nebudu linkovat, abych se nepřipojila na jejich energii, se meditací / modliteb / myšlenek za Haiti účastní neuvěřitelné množství lidí. Přichází to pro mě navíc v době, kdy jsem se lépe naučila cítit energetické toky, a když se připojím (a to nejen v domluvené časy), málem mě ta záplava smete. Proudí to ze všech stran, je to krásné a nesmírně povzbudivé. Vřele doporučuji všem začínajícím. Té čtyřproudové dálnice světla si nejde nevšimnout.
Přiznám se, že jsem to dneska ukázkově obulela. Zvlášť poté, co se na internetu začaly od zkušených zahraničních i českých lightworkerů šířit informace o tom, že co je posláno, to je na místě určení přijato.
Nevím a nemůžu vědět, jak to všechno dopadne. Nevím, zda se postižené místo má šanci zvednout po takové zkušenosti. Vím ale, že to, co se stalo (a stále děje) dodává nejen mně novou víru v člověka.
Mám v posledních dnech nevinnou, ale každým dnem objevnější zábavu. Narušuji svou smyslovou iluzi. Funguje to asi takhle: pozdě v noci, kdy je všude kolem klid a ticho podkresluje jen tlumené vrnění myčky, zaujmu pohodlnou polohu a dělám revizi smyslů. Opírám se přitom o známou věc, že náš mozek informace, které mu zasílají smysly, ohromným a nikdy neustávajícím způsobem filtruje. Pouští nám do vědomí jenom ty výrazné. Jednoduše proto, abychom se z toho přehršle informací nezbláznili. Kromě toho má ale prostředí mozku ještě jednu tendenci – rádo si hoví v statutu quo. V praxi to znamená, že když se zrovna v naší blízkosti nestane něco zásadního, tvrdí nám mozek, že se neděje vůbec nic. Usvědčit ze zapírání jej lze docela snadno i s pomocí takového nedokonalého nástroje, jakým jsou jednotlivé naše smysly.
Chuť většinou nepřinese nic moc zajímavého, o něco pozoruhodnější je až čich. V duchu se ho na rovinu zeptám – nechceš mi sdělit něco, co mi mozek zatajuje? A soustředím se na to, co nos cítí. Nedávno jsem takhle vyčichala intenzivní vůni dřeva v místnosti, kde nebylo nic dřevěného. Mozku to připadalo nelogické, tak mě na to raději neupozornil, aby to pak, chudák přepracovaná, nemusel ještě nějak řešit.
Velice intenzivní umí být hmat. Nejen pokud jde o čidla ve dlaních rukou, ale celá kůže je neuvěřitelně aktivní. Už před časem jsem zjistila, že mi skoro neustále přebíhá mráz po zádech – takový ten zvláštní, rychlý pocit, jakoby člověku někdo přejel ledovou rukou po páteři. Mozek mě na to upozorní jen při nadstandardní intenzitě, ale s pomocí svého nového koníčka jsem přišla na to, že je tenhle pocit mým skoro permanentním fyzickým zážitkem. Abych byla upřímná, tak radost z toho moc nemám.
Při revizi sluchu se obvykle dostávám už do velice zvláštního rozpoložení. Těch zvuků v relativním tichu je tolik! Od jednorázových, pro něž často nemám vysvětlení, až po dlouhé zvuky na vysoké frekvenci (za to často může elektronika, ale už jsem narazila i na teorii, podle níž takhle „piští“ rostliny). V mladším věku člověk slyší i hodně vysoké zvuky. Často mi to lezlo na nervy. Teď už jich zachytávám míň – stárnutí je zřejmě na postupu. Velice zvláštní jsou situace, kdy člověk vysleduje v okolních zvucích nějakou melodii.
No a zrak, ten mě pravidelně slušně nejen překvapí, ale bohužel často i vyděsí (asi s tím ještě správně neumím naložit). Prostor okolo člověka se z vizuálního pohledu mění daleko víc, než jak si to asi většina z nás uvědomuje. Zvlášť v rozostřeném a periferním vidění se dají zahlédnout deformace prostoru, barev i světla. Je to trochu jako snažit se prokouknout takový ten obrázek, v němž je schován i 3D. Už několikrát se mi stalo, že jsem zahlédla vyloženě „někoho“. Často mi tahle praxe docela posílí i můj odvěký problém – pocit, že mi někdo stojí za zády. Už jsem se párkrát dostala i do stavu, kdy jsem se prostě rozhodla neotočit. Věděla jsem, že tam něco je. A zdálo se mi nejlepší počkat, až to odejde.
Dost dobrým způsobem, jak se o okolním „cvrkotu“ přesvědčit, je jednotvárné prostředí. Je to možná důvod, proč se tolik lidí bojí tmy. Lze to ale třeba i v jednobarevném pokoji (bílé stěny) s minimem rušivých předmětů. Okolí není nikdy klidné.
Ačkoliv bych teď už mohla svůj výčet intenzivních smyslových zkušeností skončit, neodpustím si ještě jednu položku – šestý smysl. Většina z nás zná pořekadlo „Intuice říká ženě, že má pravdu, i když ji nemá.“ Je na tom dost pravdy a nejde jenom o ženy. Ovšem to, že máme někdy pocit, že někoho v naše okolí, nebo i nás samotné intuice mate, plyne hlavně z toho, že ji mnoho z nás neumí odlišit od nejrůznějších dalších vlivů. Někdy je to prostě jen zkušenost (určitě nám bude na dovolené pršet, loni taky pršelo), jindy zbožné přání (cítím v kostech, že dnes budu mít štěstí), nebo třeba předsudek. Pokud odlišíme šestý smysl od vlastních myšlenek a ega, lze z jeho zintenzivnění vydolovat fantastické zážitky. Na rozdíl od pěti tradičních smyslů je to ale o poznání obtížnější.
Mnozí lidé si stěžují, že jsme neustále kýmsi (zlými lidmi, zlými mimozemšťany, či obecně zlými silami) uvrhováni do matrixu a že nebýt těchto zloduchů, vnímali bychom svět plnými doušky. Nesouhlasím s nimi. Matrix si vytváříme sami – proto jej má každý jiný, proto jsme schopni se pohádat o věcech, které bychom podle objektivních měřítek měli vidět zcela shodně. Nevím, zda je filtrace nutná pro přežití člověka. Kdyby plně vnímal všechny podněty, pravděpodobně by se brzy zbláznil – stresem, nevyspáním a pocitem, že na něj okolní vjemy pořádají hon. Skutečnost, že za normálních okolností sice filtrujeme, ale umíme se z tohoto stavu vymanit a přejít do jiného, je fascinující. A je jedno, zda filtraci ještě posílíme a uvedeme se tak třeba do meditace, nebo zda se ji pokusíme oslabit a budeme žasnout nad tím, kolik se toho děje. Rozhodně si tak rozšiřujeme duševní obzory. Já zatím nemám vyšší ambice :-).
Nevím, zda to souvisí se zvláštním obdobím, které teď všichni prožíváme, nebo zda je to jen součást mého vnitřního vývoje, ale opravdu intenzivně v posledních měsících řeším roli vlastního ega. Svého času jsem si tohle centrum osobnosti docela pěstovala. Věřila jsem, že svět má být plný silných osobností s jednoznačnými názory – protože to je to, co jej činí dynamickým a pestrým. Naopak v posledním roce se na mě hrne docela dost informací o tom, že „egouška“ je třeba pohřbít, zahrabat pět metrů hluboko, udusat na něm hlínu a navrch ještě plivnout, aby bylo pohrdání vlastní sebestředností dokončeno.
Celou tuhle problematiku jsem, jak doufám, rozlouskla včera. Měla jsem velice zvláštní „mimo-fyzickou“ zkušenost. Mívám je poslední dobou často a docela si je hýčkám, protože mě dostávají do příjemného spirituálního rozpoložení. Nejdřív se mi podaří odlehčit celou hlavu, pak ucítím brnění v nohách a pár chvil na to zažívám super-intenzivní pocit svobody. Asi je to hodně daleko od všech těch jogínských stavů blízkých osvícení, i od „astrálního cestování,“ které je teď celkem v módě a které tak krásně popisuje třeba Alue (http://karolinaloskotova.blog.cz/rubrika/astralni-cestovani). Je to spíš takový usmolený vyšší stupeň meditace – to nejlepší, čeho jsem v současnosti schopná.
No. Tak jsem si včera lebedila v tomhle krásné stavu – jako mimino v děloze – a najednou se mi začaly do hlavy vkrádat myšlenky na to, že se mi strašně nechce vracet zpátky do fyzického těla s tím zatraceným egouškem. Obvykle mi jakékoliv větší přemýšlení tenhle stav přeruší a nechá mě pěkně natvrdo dopadnout zpátky. Tentokrát to však šlo. A já přemítala, zda bych se neměla, jak to někteří doporučují, o úplné odstranění ega skutečně pokusit. Právě v tu chvíli.
A najednou to přišlo. Hotové osvícení. Viděla jsem (ne očima, spíš jenom hlavou, fantazií) sama sebe, jak v jedné ruce (byla to moje levá) držím zářící spiritualitu a v druhé (pravé) svůj obyčejný život. Nevím teď přesně, jak jsem si jej představovala. Možná to byla hrstka hlíny. Tu úžasnou věc ale představovala sama ta scéna. Jednak jsem okamžitě pochopila, že se mi právě v hlavě objevil rozpor, který jsem řešila – totiž, zda se pokorně uzemnit, nebo zkusit zabojovat a zbavit se vlastní pozemské osobnosti. Ale druhak, a to je daleko důležitější, samotný obrázek v hlavě mi dával odpověď. Ty dvě volby nebyly mou součástí, netrhaly mě na kusy. Ne. Já jsem je držela v rukách. Mohla jsem kdykoliv kteroukoliv z nich pustit. Mohla jsem o nich rozhodovat. Já sama jsem nespočívala uvnitř jedné nebo druhé – já jsem stála jako nástroj volby mezi nimi. Je člověk nástrojem volby a pouze svými rozhodnutími dává sám sobě tvar? Netroufnu si to takhle zobecňovat. Mám ale svou odpověď.
Egouška netřeba rozpouštět. Jen je dobré si uvědomit, že není naší součástí a můžeme se jej v těch pravých chvílích vzdávat. Zbavit se ho ale úplně by bylo stejně bezúčelné, jako vyhazovat šaty, o nichž si nejsme jisti, zda se ještě jednou nebudou hodit.
Pixie patří mezi nejzajímavější „duchovní“ postavičky na youtube. Sleduji ji přibližně od začátku letošního roku a jako mnoho dalších jsem k ní celkem přilnula. Publikuje videa – ačkoliv ve skutečnosti jde spíše o audio záznamy s několika sugestivními obrázky – která v sobě spojují channeling, osobní zkušenosti a teoretické i praktické poznatky z neuvěřitelně rychle se rozvíjející oblasti „duchovna.“ Ráda bych se o některé z jejích zpráv podělila, protože podle mě za to stojí. Rozhodla jsem se nedělat k videím titulky, ale spíš je prostřednictvím blogového záznamu interpretovat.
V květnu loňského roku publikovala poselství týkající se trojúhelníku. Jeho praktická využitelnost je něco, co si může vyzkoušet skoro každý, a mohu potvrdit, že práce s trojúhelníkem má celkem dobré odezvy i u skeptičtějších lidí.
Trojúhelník má fungovat doslova jako dopravní prostředek, jako „výtah.“ Je žijící entitou. Nejjednodušším způsobem, jak to využít, je představit si jej při duševní aktivitě, která se k tomu hodí a která je vám blízká (modlitba, meditace, nějaká forma fyzického cvičení nebo zvláštních dechových praktik). Pokud jste to nikdy dřív nezkoušeli, je prvotní zážitek většinou docela překvapující. U mě osobně je ten pohyb vzhůru velice znatelný. Je to jako chytnout se lana, které se nečekaně napne a vznese člověka do vzduchu.
Prakticky lze tuhle věc dobře využít při duševní hygieně. Když jde na člověka depka, brodí se v potížích a potřebuje trochu nakopnout. Napadá mě slovní spojení: „povznést se nad problém.“ To je docela výstižné. Jde o formu očisty. Nedokážu posoudit, zda to s tím nějak souvisí, ale já osobně si svoje meditační trojúhelníky nejčastěji představuji jako lesklé a zářivé tvary – připomínající hladinu moře nebo odlesky skla či křišťálu.
Jako jednu z možností využití trojúhelníku doporučují Pixiini průvodci variantu, kdy si špičku trojúhelníku představíme někde nad hlavou a jeho základnu pod naším tělem. To je způsob, který pomůže navodit stav „trojúhelník coby dopravní prostředek.“ Prostě se necháte vyvézt tam, kam byste rádi. Stejně tak napomáhá k plynulému přijímání různých forem energie a poskytuje ochranu.
Trojúhelník má schopnost aktivovat „třetí oko.“ Znám lidi, kteří celý koncept „třetího oka“ pojímají dost fyzicky – soustřeďují se na místo ve středu čela a očekávají tím aktivaci nějakých mimořádných schopností – nejčastěji jde o vidění aury, silnější intuici a podobně. Moc tomuhle pojetí nefandím. Vždycky jsem měla pocit, že je lidské „třetí oko“ umístěno spíš mimo tělo. Jako jakýsi nástroj, který čerpáme, ačkoliv fyzicky není naší součástí.
Myslím, že to chce trochu času a otevřenou mysl, abychom začali vnímat trojúhelník tak, jak to Pixie doporučuje – jako něco živoucího, jako dopravní prostředek, jako zdroj pozitivních emocí, informací a energie ve všech formách. Docela dobrým způsobem, jak se s jednotlivými geometrickými tvary spřátelit, je fyzicky si je namalovat – a nebát se při tom nejrůznějších kreativních technik. Někoho baví práce s kružítkem a pravítkem, osobně ale spíš doporučuji brát to všechno „baj ruka.“ Když zjistíte, jaká barva a jaký typ se vám v kombinaci s konkrétním tvarem nejvíce líbí, je pak snazší si v mozku vytvořit představu ideálního meditačního společníka. V souvislosti s trojúhelníkem mě ještě napadá téma poměru jeho stran. Myslím, že ve většině případů se pracuje s trojúhelníkem rovnostranným. Možná by stálo za experiment vyzkoušet účinky nějakých méně tradičních verzí :-).
Já vím, vybrala jsem si bolavý téma. Stavět se do role obhájce ethanolu, když tisíce žen dostanou i dnes večer pár ran od partnerů vracejících se domů v alkoholovém opojení, když tisíce řidičů i dnes způsobí vlivem alkoholu závažnou dopravní nehodu a když se i dnes rozpadnou díky alkoholové lehkomyslnosti tisíce lidských vztahů, je téměř zločin.
Důvodem, proč jsem se k tomuto příspěvku vůbec odhodlala, je můj blízký a musím říct i velmi přínosný vztah k tomuhle téměř odvěkému souputníkovi lidstva. Domnívám se navíc, že špatnou pověst alkoholu vytváří člověk sám - tím, že jeho funkci nechápe a zneužívá.Pohleďmě pravdě do očí - většina z nás se příležitostně napije, chce-li si zlepšit náladu. Netřeba si to nijak idealizovat. Nicméně existuje i málo diskutovaná funkce téhle sloučeniny, která svému konzumentovi pomáhá s otevíráním vlastního vnímání. Věřím totiž, že není náhoda, že je lidská mysl celou řadou látek ovlivnitelná. Ať už jde o léky, alkohol, nebo třeba nejrůznější exotickou flóru, kterou nadšenci vaří, šňupou i kouří. Zkušenosti po odstranění některých konvenčních bariér totiž mohou člověku napomoci chápat svět v širších dimenzích a méně bazírovat na tom, co se mu v kterou chvíli zdá jako realita.Duchovně založení lidé jsou ve věci tzv. návykových látek velmi rozděleni. Od naprostého odmítání k naprostému přijímání. Najdete zdroje, které alkohol považují za téměř největší zlo vesmíru, najdete i zdroje, které v podstatě doporučují užívání některých "oblbováků" při meditacích. Jsou dokonce i tací, kteří radikálně odmítají jeden typ návykové látky a zároveň velmi plamenně obhajují nějaký jiný.
Jak tedy na alkohol a jemu podobné věci pohlížet? Moralisticky řečeno: s rozumem a střídmostí. V úzké rodině ani mezi jinými mně blízkými lidmi se nikdy žádný alkoholik nevyskytoval. Nejčastěji tak s těmihle nešťastníky přicházím do styku v pozdně nočním a raně ranním městě a v prostředcích hromadné dopravy. Člověk je nemusí nijak zvlášť studovat, aby mu bylo jasné, že tihle lidé nepijí, aby načerpali nové spirituální zážitky, ba ani proto, aby si trochu zlepšili náladu (tím spíš, že většina opilců nemá dobrou náladu nikdy), ale aby se ztřískali do němoty a zabili tak další den svých neuspokojujících životů.Osobně mám s rozumnou konzumací alkoholu jen ty nejlepší zkušenosti. Zároveň jsem nikdy neměla problém nepřičichnout k němu třeba měsíc. Abych demonstrovala zvláštnost některých svých zážitků, ráda bych se o dva z nich podělila - a to pro zajímavost, nikoliv jako návod pro jiné experimentátory.
První se udál letos na jaře. Vůbec jsem v noci nespala, protože mě trápily jisté starosti. Když těžká hlava a rozlámané tělo odmítlo odpočinek i po několika hodinách převalování na posteli, zvedla jsem se, přetáhla přes hlavu velké triko, do ruky vzala půllitrovou sklenici s vínem a vydala jsem se courat do naší malé, ale o to divočejší zahrádky. Mohlo být tak půl páté ráno, obloha už začínala blednout. Až po několika krocích po mokré trávě jsem si uvědomila, že v ní stojím naboso. A že mi to docela vyhovuje. Chlazení od nohou pomalu přecházelo v příjemné teplo, které se mi rozlévalo po celém těle. Sedla jsem si na pařez, upíjela ze sklenice a v tu chvíli mi bylo fajn. Jenže, jak se mi to tak často stává, náhle jsem se zarazila s podivem, jak se můžu cítít tak dobře, když mám tolik starostí. Oba pocity se ve mně začaly bít a já pevně zavřela oči a snažila jsem se jim přikázat, ať zmlknou a dají mi chvíli klid. Mezitím jsem dopila víno a pomalu na mě přicházela příjemná malátnost (nezaměňovat s opilostí). Stále se zavřenýma očima jsem měla pocit jakéhosi odhmotnění - jak se to někdy popisuje v návodem pro meditaci. Cítíla jsem, jak se zbavují tíhy nohou, rukou, trupu... poslední se uvolnila hlava. A zůstalo jen vědomí. Vnitřně mi bylo jasné, že kdybych teď otevřela oči, zážitek skončí. Tak jsem tam tak seděla ještě další přibližně půlhodinu a užívala si ten slastný pocit - totiž že já jsem vesmír. Když se mi zdálo, že už jsem se toho nabažila, a že bych snad byla schopná teď ještě pár hodin spát, vstala jsem a zároveň s tím i otevřela oči. Okamžitě jsem skončila zpátky na pařezu. Pohled, který se mi naskytl, mě doslova usadil. Nejvíce to všechno připomínalo ten strojek pro děti, do kterého se vloží pásek s obrázky a zábava spočívá v tom, koukat se dovnitř, proklikávat mezi jednotlivými malůvkami a bavit se tím, jak jsou pěkně 3D. Nebo jako ty obrázky, do kterých musíte chvíli civět, než vám před očima vytane 3D tvar, který je v nich schovaný. Tohle bylo podobné. Jakoby všechny objekty v mém zorném úhlu jen předstíraly trojrozměrnost... a ve skutečnosti jsem je měla všechny neuvěřitelně blízko. Viděla jsem je, ale zároveň jakoby byly se mnou ve stejné rovině. Tenhle úžasný zážitek trval několik minut. A věřím, že kdybych si nelokla, nestal by se.Je zajímavé, že tahle zkušenost jakoby prolomila nějakou bariéru, protože od té doby jsem měla podobných zážitků (a bez alkoholu) několik a troufám si říct, že po každém z nich jsem se cítila tak nějak... jakože už vím víc.
Druhý příběh se váže k době před více než měsícem, kdy jsme poprvé vyrazili zkoušet koupání v přírodní vodě. Vím dobře, že alkohol ve vodě je podobně nebezpečný, jako alkohol na silnici. S tím rozdílem, že ve vodě člověk obvykle ohrožuje jen sám sebe. Přesto jsem neodolala a dala si v horku dvě malá piva. Jednak proto, že voda byla mělká a jednak z toho důvodu, že v oblasti pití znám dobře svoje možnosti a po pivu jsem se cítila jen mírně v náladě, bez problémů s koordinací. Poměrně brzo po několika prvních tempech se mi o nohu otřelo cosi, co jsem v hlavě okamžitě označila za latimérii podivnou, tudíž z mé strany padlo rozhodnutí, že to by už celkem stačilo. Břeh byl tak třicet metrů daleko. Protože mi sluníčko nepříjemně opalovalo hlavu, usoudila jsem, že prvních pár temp směrem ke břehu bude s hlavou pod vodou a na své oblíbené plácání s hlavou nezdravě vystrčenou nad hladinu přejdu ve chvíli, kdy mi dojde vzduch. Zapíchla jsem tedy pod hladinu plytkou šipku a velmi pomalu udělala pod vodou tři pomalá, táhlá tempa. V tu chvíli už obvykle vynořím hlavu nad hladinu. Necítila jsem ale potřebu, tak jsem přidala další dvě, tři... pět temp. Všechna byla velice pečlivá a mě se začínal zmocňovat zvláštní pocit, že bych takhle bez dalšího kyslíku klidně plavala ještě pár minut. Naprosto jsem nepociťovala nutkání vynořit se k nádechu. Když jsem začala mít podezření, že se blížím ke břehu, změnila jsem mírně směr, protože jsem tuhle podivnou návštěvu v zemi ticha nechtěla přerušovat. Hlavou se mi honilo všelicos - od počáteční hrdosti, jak už jsem si častým potápěním vytrénovala plíce, až po následnou obavu, zda jsem se, já ožrala, náhodou už neutopila, a nebudu brázdit zdejší vody jako duch až do konce všech věků. No, vynořila jsem se. Asi po minutě pohybu ve vodě. Jen velmi málo zadýchaná, zato však chvíli dezorientovaná, protože se mi podařilo uplavat víc, než jsem pod vodou odhadovala.I tuhle zvláštní zkušenost přičítám bezstarostnosti způsobené trochou alkoholu. Zapomněla jsem, že potřebuju dýchat a snažila jsem se celé té situaci příliš nedivit, abych ji nezabila hned na začátku.
Poselstvím mého příspěvku není: konzumujte alko, budete pak děsně duchovní. Naopak. Pokud zažíváte překračování známé reality i bez takových berliček, tím lépe pro vás. Určitě je to levnější, zdravější a tak nějak poctivější. Snažím se jen vydobýt respekt i pro nás, příležitostné pijáky, kteří se nebrání zážitkům, k nimž jim občas nějaký ten mok pomůže.Alkohol totiž není to zlo, které ničí rodiny, dělá z jater kusy betonu a zabíjí účastníky silničního provozu. Alkohol je jen prostředníkem lidí, kteří se vlastní nestřídmostí rozhodnou některé z jmenovaných zel páchat.
Nemyslím si, že by každý měl stejné problémy s náladami, jako mám já. Rozhodně je každý nemá tak pěkně diagnostikované. :-) Ale snad právě proto jsem vynalezla způsob, jak bolestivá i jinak nepříjemná rozpoložení alespoň zmírnit - v lepším případě i překonat.
Postup spočívá v uvědomění si dvou skutečností. 1) Teď je mi špatně. 2) Brzo mi bude lépe.
Jak známo, čas je relativní - a to nejen v einsteinovském pojetí a ve vztahu ke světlu, ale rovněž pro nás, subjektivní lidské bytosti. Zkuste tedy bod 1) smrsknout do malého bezvýznamného bodu, který nic neznamená pro vás a je směšně nicotný pro vesmír. Pak si představte bod 2) (tj. - bude zase líp) jako velký krásný ráj, který nastane po téhle nepříjemné chvíli. Je jedno, zda si jen vybavíte pocit dobré nálady, nebo si to budoucí veselé naladění představíte jako nějaké pro vás atraktivní místo. Je třeba chtít se tam dostat. Co nejrychleji.
Udržte si tuhle představu v intenzivní podobě alespoň jednu minutu. Pak se z ní probuďte a zkuste být skálopevně přesvědčení, že chmury už jsou pryč - prostě proto, že jste příliš chytří na to, abyste se s něčím tak pomíjívým zabývali. Někdy to vyjde zcela, někdy ne. Ale i pokud se vám nepodaří vylézt ze svého motivačního zasnění zcela očištěni od deprese, obvykle ji to alespoň podstatě zkrátí. Protože všichni chceme ze svých pomíjivých pekel do ráje.
Příspěvky
