Je alkohol obětí člověka?

Já vím, vybrala jsem si bolavý téma. Stavět se do role obhájce ethanolu, když tisíce žen dostanou i dnes večer pár ran od partnerů vracejících se domů v alkoholovém opojení, když tisíce řidičů i dnes způsobí vlivem alkoholu závažnou dopravní nehodu a když se i dnes rozpadnou díky alkoholové lehkomyslnosti tisíce lidských vztahů, je téměř zločin.

Důvodem, proč jsem se k tomuto příspěvku vůbec odhodlala, je můj blízký a musím říct i velmi přínosný vztah k tomuhle téměř odvěkému souputníkovi lidstva. Domnívám se navíc, že špatnou pověst alkoholu vytváří člověk sám - tím, že jeho funkci nechápe a zneužívá.Pohleďmě pravdě do očí - většina z nás se příležitostně napije, chce-li si zlepšit náladu. Netřeba si to nijak idealizovat. Nicméně existuje i málo diskutovaná funkce téhle sloučeniny, která svému konzumentovi pomáhá s otevíráním vlastního vnímání. Věřím totiž, že není náhoda, že je lidská mysl celou řadou látek ovlivnitelná. Ať už jde o léky, alkohol, nebo třeba nejrůznější exotickou flóru, kterou nadšenci vaří, šňupou i kouří. Zkušenosti po odstranění některých konvenčních bariér totiž mohou člověku napomoci chápat svět v širších dimenzích a méně bazírovat na tom, co se mu v kterou chvíli zdá jako realita.Duchovně založení lidé jsou ve věci tzv. návykových látek velmi rozděleni. Od naprostého odmítání k naprostému přijímání. Najdete zdroje, které alkohol považují za téměř největší zlo vesmíru, najdete i zdroje, které v podstatě doporučují užívání některých "oblbováků" při meditacích. Jsou dokonce i tací, kteří radikálně odmítají jeden typ návykové látky a zároveň velmi plamenně obhajují nějaký jiný.

Jak tedy na alkohol a jemu podobné věci pohlížet? Moralisticky řečeno: s rozumem a střídmostí. V úzké rodině ani mezi jinými mně blízkými lidmi se nikdy žádný alkoholik nevyskytoval. Nejčastěji tak s těmihle nešťastníky přicházím do styku v pozdně nočním a raně ranním městě a v prostředcích hromadné dopravy. Člověk je nemusí nijak zvlášť studovat, aby mu bylo jasné, že tihle lidé nepijí, aby načerpali nové spirituální zážitky, ba ani proto, aby si trochu zlepšili náladu (tím spíš, že většina opilců nemá dobrou náladu nikdy), ale aby se ztřískali do němoty a zabili tak další den svých neuspokojujících životů.Osobně mám s rozumnou konzumací alkoholu jen ty nejlepší zkušenosti. Zároveň jsem nikdy neměla problém nepřičichnout k němu třeba měsíc. Abych demonstrovala zvláštnost některých svých zážitků, ráda bych se o dva z nich podělila - a to pro zajímavost, nikoliv jako návod pro jiné experimentátory.

První se udál letos na jaře. Vůbec jsem v noci nespala, protože mě trápily jisté starosti. Když těžká hlava a rozlámané tělo odmítlo odpočinek i po několika hodinách převalování na posteli, zvedla jsem se, přetáhla přes hlavu velké triko, do ruky vzala půllitrovou sklenici s vínem a vydala jsem se courat do naší malé, ale o to divočejší zahrádky. Mohlo být tak půl páté ráno, obloha už začínala blednout. Až po několika krocích po mokré trávě jsem si uvědomila, že v ní stojím naboso. A že mi to docela vyhovuje. Chlazení od nohou pomalu přecházelo v příjemné teplo, které se mi rozlévalo po celém těle. Sedla jsem si na pařez, upíjela ze sklenice a v tu chvíli mi bylo fajn. Jenže, jak se mi to tak často stává, náhle jsem se zarazila s podivem, jak se můžu cítít tak dobře, když mám tolik starostí. Oba pocity se ve mně začaly bít a já pevně zavřela oči a snažila jsem se jim přikázat, ať zmlknou a dají mi chvíli klid. Mezitím jsem dopila víno a pomalu na mě přicházela příjemná malátnost (nezaměňovat s opilostí). Stále se zavřenýma očima jsem měla pocit jakéhosi odhmotnění - jak se to někdy popisuje v návodem pro meditaci. Cítíla jsem, jak se zbavují tíhy nohou, rukou, trupu... poslední se uvolnila hlava. A zůstalo jen vědomí. Vnitřně mi bylo jasné, že kdybych teď otevřela oči, zážitek skončí. Tak jsem tam tak seděla ještě další přibližně půlhodinu a užívala si ten slastný pocit - totiž že já jsem vesmír. Když se mi zdálo, že už jsem se toho nabažila, a že bych snad byla schopná teď ještě pár hodin spát, vstala jsem a zároveň s tím i otevřela oči. Okamžitě jsem skončila zpátky na pařezu. Pohled, který se mi naskytl, mě doslova usadil. Nejvíce to všechno připomínalo ten strojek pro děti, do kterého se vloží pásek s obrázky a zábava spočívá v tom, koukat se dovnitř, proklikávat mezi jednotlivými malůvkami a bavit se tím, jak jsou pěkně 3D. Nebo jako ty obrázky, do kterých musíte chvíli civět, než vám před očima vytane 3D tvar, který je v nich schovaný. Tohle bylo podobné. Jakoby všechny objekty v mém zorném úhlu jen předstíraly trojrozměrnost... a ve skutečnosti jsem je měla všechny neuvěřitelně blízko. Viděla jsem je, ale zároveň jakoby byly se mnou ve stejné rovině. Tenhle úžasný zážitek trval několik minut. A věřím, že kdybych si nelokla, nestal by se.Je zajímavé, že tahle zkušenost jakoby prolomila nějakou bariéru, protože od té doby jsem měla podobných zážitků (a bez alkoholu) několik a troufám si říct, že po každém z nich jsem se cítila tak nějak... jakože už vím víc.

Druhý příběh se váže k době před více než měsícem, kdy jsme poprvé vyrazili zkoušet koupání v přírodní vodě. Vím dobře, že alkohol ve vodě je podobně nebezpečný, jako alkohol na silnici. S tím rozdílem, že ve vodě člověk obvykle ohrožuje jen sám sebe. Přesto jsem neodolala a dala si v horku dvě malá piva. Jednak proto, že voda byla mělká a jednak z toho důvodu, že v oblasti pití znám dobře svoje možnosti a po pivu jsem se cítila jen mírně v náladě, bez problémů s koordinací. Poměrně brzo po několika prvních tempech se mi o nohu otřelo cosi, co jsem v hlavě okamžitě označila za latimérii podivnou, tudíž z mé strany padlo rozhodnutí, že to by už celkem stačilo. Břeh byl tak třicet metrů daleko. Protože mi sluníčko nepříjemně opalovalo hlavu, usoudila jsem, že prvních pár temp směrem ke břehu bude s hlavou pod vodou a na své oblíbené plácání s hlavou nezdravě vystrčenou nad hladinu přejdu ve chvíli, kdy mi dojde vzduch. Zapíchla jsem tedy pod hladinu plytkou šipku a velmi pomalu udělala pod vodou tři pomalá, táhlá tempa. V tu chvíli už obvykle vynořím hlavu nad hladinu. Necítila jsem ale potřebu, tak jsem přidala další dvě, tři... pět temp. Všechna byla velice pečlivá a mě se začínal zmocňovat zvláštní pocit, že bych takhle bez dalšího kyslíku klidně plavala ještě pár minut. Naprosto jsem nepociťovala nutkání vynořit se k nádechu. Když jsem začala mít podezření, že se blížím ke břehu, změnila jsem mírně směr, protože jsem tuhle podivnou návštěvu v zemi ticha nechtěla přerušovat. Hlavou se mi honilo všelicos - od počáteční hrdosti, jak už jsem si častým potápěním vytrénovala plíce, až po následnou obavu, zda jsem se, já ožrala, náhodou už neutopila, a nebudu brázdit zdejší vody jako duch až do konce všech věků. No, vynořila jsem se. Asi po minutě pohybu ve vodě. Jen velmi málo zadýchaná, zato však chvíli dezorientovaná, protože se mi podařilo uplavat víc, než jsem pod vodou odhadovala.I tuhle zvláštní zkušenost přičítám bezstarostnosti způsobené trochou alkoholu. Zapomněla jsem, že potřebuju dýchat a snažila jsem se celé té situaci příliš nedivit, abych ji nezabila hned na začátku.

Poselstvím mého příspěvku není: konzumujte alko, budete pak děsně duchovní. Naopak. Pokud zažíváte překračování známé reality i bez takových berliček, tím lépe pro vás. Určitě je to levnější, zdravější a tak nějak poctivější. Snažím se jen vydobýt respekt i pro nás, příležitostné pijáky, kteří se nebrání zážitkům, k nimž jim občas nějaký ten mok pomůže.Alkohol totiž není to zlo, které ničí rodiny, dělá z jater kusy betonu a zabíjí účastníky silničního provozu. Alkohol je jen prostředníkem lidí, kteří se vlastní nestřídmostí rozhodnou některé z jmenovaných zel páchat.

Obrázky: graphicshunt.com, wallpapers.free-review.net.