Dospějeme, když překonáme většinu přirozeného soucitu (?)

Opět jsem si toho všimla letos, když město zaplavily kádě s kapry. Nemám ráda ten pohled, byť většinu ryb jím. Jsem pokrytec. Ale o rybách tenhle příspěvek být nemá.

Zajímavé je zejména pozorovat reakce dětí. Některé, většinou jsou to ty, které mají zkušenosti z loňska, jsou z pohledu do kádí nadšené. Rybičky! Jiné na celý proces koukají s podivem. Třetí skupina dětí se s hrůzou odvrací a schovává obličej v mámině kabátě, a ta jim uděluje přednášku o tom, že v životě to tak chodí a že je třeba impulzivní lítost k polomrtvým a následně doraženým rybám překonat. Jinak se totiž žít nedá. Človíček, dřív nebo později, zatlačí většinu "přehnaného" soucitu někam hluboko do podvědomí. Někteří si na tenhle pocit ještě vzpomenou, jiní už se k němu nikdy nevrátí.

V době, kdy jsem chodila na střední školu - a bylo to mnoho let před příchodem aktuálního "EMO" trendu - propadla jedna z mých spolužaček na čtvrt roku hlubokému smutku. Z premiantky se stala holka, která nedělala ani ty nejdůležitější ze studijních povinností. Připadalo jí to zbytečné. Mluvila o jednonohém vrabci, kterého viděla cestou do školy, o své babičce, která před pěti lety přišla o životního druha a dodnes mu každý den stele postel, ale i o mnohonásobném vrahovi, který měl být popraven. Přemítala, jak se ti lidé cítí. Chtěla brát na svoje ramena všechnu bolest světa.

Pochopitelně ji brzy poslali k psychologovi. Pokud si vzpomínám, tak ten jí tehdy moc nepomohl. Všechno přešlo v průběhu několika měsíců samo od sebe. Často si na ni vzpomenu.
Někdy se mi zdá, jakoby existovaly chvíle (a puberta je jedním z takových období), kdy má člověk blízko k místu, kde jsou uloženy všechny pozemské smutky a bolesti. Někdy se jej dokonce i dotkne a ten mráz pak v sobě dlouhou dobu nosí. A někteří lidé jakoby byli náchylnější než jiní.

Je to jedna z věcí, ve které v souvislosti se změnami, které k nám teď přicházejí, doufám. Doufám, že najdeme ideální postoj k soucitu, který v sobě od dětství potlačujeme. Že stále více z nás objeví v srdci empatii nejen pro své blízké, ale i pro ty, o něž bychom se teoreticky nemuseli zajímat, a v neposlední řadě i pro naše nepřátele - pokud i ti trpí. Věřím, že něco takového by přispělo k vyšší míře vnitřní svobody každého z nás.

Citlivý muž duchovního založení?

Nijak zvlášť se nestydím za to, že jsem v mnoha ohledech, dle dnešních měřítek, sto let za opicemi. Věřím na nezastupitelnost rodiny, nehlásím se k žádné odnoži humanistů a dobrovolně jsem se rozhodla udržet si některé předsudky. Je mezi nimi i pár poměrně nepěkných.

Od doby, co mě spiritualita zajímá, se proto potýkám s několika vnitřními konflikty, které plynou z kombinace mé tradicionalistické povahy a progresivního koníčku. Posledním velkým tématem, o němž filozofuji, je téma „citlivého muže.“ Prý jej některé ženy stále vyžadují. A jelikož tu máme už několik let obrovský boom všech oblastí mezi nebem a zemí, patří k žádaným charakteristikám ideálního partnera stále častěji i zájem o oblast spirituality.

Často přemýšlím, zda je to vůbec možné – dlouhodobě udržet vztah, v němž jsou oba partneři velkými a nepraktickými fanoušky duchovna, andílků, channelingu a bezbřehého pozitivního smýšlení. Jak pak vypadá taková společná domácnost? Dva lidé válející se v objemných tunikách po zemi a malující mandaly, zatímco schránka přetéká nezaplacenými složenkami a nejmladší potomek svádí s kočkou boj na život a na smrt o poslední sousto tři dny starého krmiva?

Muži a ženy nejsou rozdílní bezdůvodně. Někdy mám pocit, že je to rozdělené jako obsah (dává žena) a stabilita (zajišťuje muž). Když se sejdou dvě hypersenzitivní bytůstky, nepochybuji o tom, že jejich život přetéká „obsahem“. Ale kdo drží ty živoucí pilíře?

Potřebuji chlapa, který se na ose vnímavosti pohybuje v rozumných mezích. Chlapa jako uzemňovače. Chlapa jako toho racionálního, který mě v pravou chvíli povzbudí a v pravou chvíli mi řekne, že dělám ptákoviny. Prakticky ho takového potřebuji. Ale nemyslím si, že bych z toho byla vnitřně šťastná. Proč bych se asi jinak sama před sebou v tomhle textu omlouvala…