District 9

Mým prvotním záměrem není zveřejňovat zde recenze na filmy – spíš jen upozornění na zajímavé kusy videa a přínosné informace v nich. Když jsem se ale rozhodla zmínit se tady o filmové novince District 9, už předem jsem věděla, že budu muset začít jednoznačně hodnotící větou. Jde o vynikající film!

District 9 představuje „jiný“ film o invazi mimozemšťanů. Většina z nás, kteří o přímém kontaktu s mimozemskou inteligencí někdy fantazírujeme, si představujeme onu historickou chvíli jako něco, co náš život zcela změní. Očekáváme od našich vesmírných přátel snad i nějaké zásadní informace – o existenci, o vesmíru, o dokonalejších technologiích. Co kdyby ale všechno dopadlo zcela jinak?



Mimozemšťané, nehezcí tvorové, pro něž se mezi pozemšťany brzo ujme označení „kreveťáci,“ na Zemi ztroskotají. Když tým vojáků a sociologů připravených navázat meziplanetární diplomatické vztahy nakoukne do obrovské mateřské lodi, nenajde tam osvícené, polohmotné a přátelské bytosti, ale statisíce vyplašených a zubožených bytostí. Kam s nimi? Do „okrsku číslo 9“ – a tam je oplotit a pokud možno ignorovat.

Diskriminace chudáků kluků mimozemských je do očí bijící a jednotlivé nespravedlnosti se dotknou asi každého diváka. Podle mě je to dáno tím, že režisér Blomkamp vykresluje ve svém filmu konflikt, který v realitě neexistuje, a tudíž na něj divák nemá žádný politický nebo jiný názor. Různí lidé mají různé názory na existenci chudinských slamů, na nepřizpůsobivé občany, různě posuzují protivníky válečných konfliktů a podobně. Ve výsledku se proto vždy rozdělí na alespoň dvě skupiny. Jedna si řekne „chudáci malí“ a druzí zastávají pozici „dobře jim tak“ nebo „neexistuje jiné řešení.“ Když však District 9 zachycuje na utlačované straně entitu, kterou z praktického života neznáme, hledíme na celou situaci objektivně – nikomu nefandíme a k nikomu necítíme nesympatie.

Zda to byl záměr tvůrců, to nevím. Vypočítavost vzájemných krutostí mezi lidmi a kreveťáky, které vyvrcholí, když se úřady rozhodnou mimozemšťany přestěhovat, však vyráží dech. Když člověk slyší výroky „pamatujte, že úsměv je levnější, než kulka“ nebo „vezmi si to jako památku na svůj první provedený potrat,“ asi ho trochu zamrazí. Oběti na obou stranách agrese se zde zkrátka počítají s chladnou samozřejmostí.

Když diváka nechá scénárista dostatečně nasát surovou atmosféru v ultrarealistickém kabátku (značnou část děje vidíme, jako by nám ji zprostředkovávali reportéři televizního zpravodajství), vše obrátí. Do situace trpící oběti uvrhne člověka, kterého už z předchozí části snímku známe. A nechá nás trpět s ním. Teprve pak dostává otupělá krutost příchuť ostré bolesti. Teprve pak máme šanci zkusit si, jaké je to „na druhé straně.“ Jaké je to stát se obětí někoho, kdo nesdílí naše utrpení. Jaké je to, když se uprostřed všeobecné netečnosti odehrává tragedie.

Must see, rozhodně. Jeden z těch filmů, od kterých odcházíte a říkáte si – teď na nikoho alespoň 24 hodin nebudu hnusnej :-).

Díky, lidé

Děkuju všem, kteří tehdy běh věcí popostrčili tím správným směrem.

Děkuju všem, kteří dnes nejsou tak pitomí, aby si mysleli, že demokracie je, slovy Madeleine Albright, dárek s mašličkou, na kterém se nemusí pracovat.

Demokracie je nekončící práce.

Děkuju všem, kteří pracují.

Děkuju.

Citlivý muž duchovního založení?

Nijak zvlášť se nestydím za to, že jsem v mnoha ohledech, dle dnešních měřítek, sto let za opicemi. Věřím na nezastupitelnost rodiny, nehlásím se k žádné odnoži humanistů a dobrovolně jsem se rozhodla udržet si některé předsudky. Je mezi nimi i pár poměrně nepěkných.

Od doby, co mě spiritualita zajímá, se proto potýkám s několika vnitřními konflikty, které plynou z kombinace mé tradicionalistické povahy a progresivního koníčku. Posledním velkým tématem, o němž filozofuji, je téma „citlivého muže.“ Prý jej některé ženy stále vyžadují. A jelikož tu máme už několik let obrovský boom všech oblastí mezi nebem a zemí, patří k žádaným charakteristikám ideálního partnera stále častěji i zájem o oblast spirituality.

Často přemýšlím, zda je to vůbec možné – dlouhodobě udržet vztah, v němž jsou oba partneři velkými a nepraktickými fanoušky duchovna, andílků, channelingu a bezbřehého pozitivního smýšlení. Jak pak vypadá taková společná domácnost? Dva lidé válející se v objemných tunikách po zemi a malující mandaly, zatímco schránka přetéká nezaplacenými složenkami a nejmladší potomek svádí s kočkou boj na život a na smrt o poslední sousto tři dny starého krmiva?

Muži a ženy nejsou rozdílní bezdůvodně. Někdy mám pocit, že je to rozdělené jako obsah (dává žena) a stabilita (zajišťuje muž). Když se sejdou dvě hypersenzitivní bytůstky, nepochybuji o tom, že jejich život přetéká „obsahem“. Ale kdo drží ty živoucí pilíře?

Potřebuji chlapa, který se na ose vnímavosti pohybuje v rozumných mezích. Chlapa jako uzemňovače. Chlapa jako toho racionálního, který mě v pravou chvíli povzbudí a v pravou chvíli mi řekne, že dělám ptákoviny. Prakticky ho takového potřebuji. Ale nemyslím si, že bych z toho byla vnitřně šťastná. Proč bych se asi jinak sama před sebou v tomhle textu omlouvala…

Trojúhelník - aneb "nechte se vytáhnout"

Pixie patří mezi nejzajímavější „duchovní“ postavičky na youtube. Sleduji ji přibližně od začátku letošního roku a jako mnoho dalších jsem k ní celkem přilnula. Publikuje videa – ačkoliv ve skutečnosti jde spíše o audio záznamy s několika sugestivními obrázky – která v sobě spojují channeling, osobní zkušenosti a teoretické i praktické poznatky z neuvěřitelně rychle se rozvíjející oblasti „duchovna.“ Ráda bych se o některé z jejích zpráv podělila, protože podle mě za to stojí. Rozhodla jsem se nedělat k videím titulky, ale spíš je prostřednictvím blogového záznamu interpretovat.




V květnu loňského roku publikovala poselství týkající se trojúhelníku. Jeho praktická využitelnost je něco, co si může vyzkoušet skoro každý, a mohu potvrdit, že práce s trojúhelníkem má celkem dobré odezvy i u skeptičtějších lidí.

Trojúhelník má fungovat doslova jako dopravní prostředek, jako „výtah.“ Je žijící entitou. Nejjednodušším způsobem, jak to využít, je představit si jej při duševní aktivitě, která se k tomu hodí a která je vám blízká (modlitba, meditace, nějaká forma fyzického cvičení nebo zvláštních dechových praktik). Pokud jste to nikdy dřív nezkoušeli, je prvotní zážitek většinou docela překvapující. U mě osobně je ten pohyb vzhůru velice znatelný. Je to jako chytnout se lana, které se nečekaně napne a vznese člověka do vzduchu.

Prakticky lze tuhle věc dobře využít při duševní hygieně. Když jde na člověka depka, brodí se v potížích a potřebuje trochu nakopnout. Napadá mě slovní spojení: „povznést se nad problém.“ To je docela výstižné. Jde o formu očisty. Nedokážu posoudit, zda to s tím nějak souvisí, ale já osobně si svoje meditační trojúhelníky nejčastěji představuji jako lesklé a zářivé tvary – připomínající hladinu moře nebo odlesky skla či křišťálu.

Jako jednu z možností využití trojúhelníku doporučují Pixiini průvodci variantu, kdy si špičku trojúhelníku představíme někde nad hlavou a jeho základnu pod naším tělem. To je způsob, který pomůže navodit stav „trojúhelník coby dopravní prostředek.“ Prostě se necháte vyvézt tam, kam byste rádi. Stejně tak napomáhá k plynulému přijímání různých forem energie a poskytuje ochranu.

Trojúhelník má schopnost aktivovat „třetí oko.“ Znám lidi, kteří celý koncept „třetího oka“ pojímají dost fyzicky – soustřeďují se na místo ve středu čela a očekávají tím aktivaci nějakých mimořádných schopností – nejčastěji jde o vidění aury, silnější intuici a podobně. Moc tomuhle pojetí nefandím. Vždycky jsem měla pocit, že je lidské „třetí oko“ umístěno spíš mimo tělo. Jako jakýsi nástroj, který čerpáme, ačkoliv fyzicky není naší součástí.

Myslím, že to chce trochu času a otevřenou mysl, abychom začali vnímat trojúhelník tak, jak to Pixie doporučuje – jako něco živoucího, jako dopravní prostředek, jako zdroj pozitivních emocí, informací a energie ve všech formách. Docela dobrým způsobem, jak se s jednotlivými geometrickými tvary spřátelit, je fyzicky si je namalovat – a nebát se při tom nejrůznějších kreativních technik. Někoho baví práce s kružítkem a pravítkem, osobně ale spíš doporučuji brát to všechno „baj ruka.“ Když zjistíte, jaká barva a jaký typ se vám v kombinaci s konkrétním tvarem nejvíce líbí, je pak snazší si v mozku vytvořit představu ideálního meditačního společníka. V souvislosti s trojúhelníkem mě ještě napadá téma poměru jeho stran. Myslím, že ve většině případů se pracuje s trojúhelníkem rovnostranným. Možná by stálo za experiment vyzkoušet účinky nějakých méně tradičních verzí :-).

Dnes intimně - taky vám tak divně rostou chlupy? :-)

Začalo to už v lednu letošního roku, kdy se mě kadeřnice zeptala, zda jsem se náhodou nepokoušela sama se ostříhat. Po mé odpovědi, že jsem se od našeho posledního setkání výjimečně o žádné experimenty nepokoušela, mi sdělila, že mi tedy nějak divně roste část vlasů vzadu na hlavě. Moc rychle. A že to tím pádem vytváří pramen dlouhých vlasů, se kterým neví, co má dělat. Nosím vlasy skoro výhradně stažené do culíku, tak jsem nad tím jen mávla rukou.

Událost se mi vybavila o několik týdnů později, kdy jsem zjistila, že mi dva chloupky na jednom z prstů pravé ruky narostly do takřka dvoucentimetrové délky. Vzhledem k tomu, že si depiluji i ruce, mě tohle už trochu zarazilo a svedla jsem to na nějaké buňky degeny.

Poslední kapkou se ale stalo včerejší ráno, kdy jsem ráno při líčení zjistila, že mi jeden z chloupků v pravém obočí narostl za den (!) o skoro dva centimetry. Něco takového jsem naposled viděla před mnoha lety u svého dědy - horala a drsného chlapa :-).

Pomalu ale jistě to přestává být vtipný. Mám přirozeně hodně minimální množství testosteronu – díky čemuž se mi v pubertě téměř úplně vyhnulo akné a proto mi i chloupky rostou v porovnání s některými kolegyněmi jen velmi slabé.

Jediné, co se mi na dané téma podařilo vygooglit, bylo několik článků o tom, že anomálie v růstu vlasů a chlupů bývají způsobeny mitochondriálními onemocněními – respektive mutacemi v DNA. Většinou jde ale o choroby vrozeného charakteru.

Zaúkolovala jsem se zjistit, zda se tahle legrácka týká jenom mě, nebo zda jde o rozšířený jev. Původně jsem měla v plánu odpozorovat to na domácích mazlíčcích. Plány mi pokazil rychlý příchod zimy, kdy se ze všech stávají chlupaté koule.

Svoje momentální naděje směřuji tedy k setkání s dlouholetou kamarádkou, která se příští měsíc vrací z Irska, kde obchoduje s cukrovou depilační hmotou. To je teď celkem trendy záležitost. Kdo jiný, než ona, by měl mít o problému přehled. Podám raport :-). Stále znovu zjišťuji, jak je svět zábavný místo :-).