pondělí 24. srpna 2009

Dnešní barevný zážitek

Sbírám zvláštní minizkušenosti. Jakože drobnosti, které jsou nějakým způsobem zajímavé, ale ne tak moc, aby o nich člověk psal kamkoliv jinam než na blog. Za posledních několik let se mi takových krásných podivností sešlo mnoho, protože svět je jiný než býval a kdo chodí s očima otevřenýma, žasne mnohokrát denně. Tu dnešní zkušenost jsem si nazvala: Modrá voda.

S naším dřezem se znám poměrně důvěrně. V době, kdy jsme neměli myčku, jsem s ním klábosila klidně i víc jak hodinu denně, od zakoupení paní myčky už se sice setkáváme méně, ale stále víc než s některými příbuznými. Znám ho proto poměrně dobře a vím, že na jeho serióznost je docela spoleh.

Proto mě překvapilo, že se v něm dnes večer každá voda zbarvila do tmavě modra. Všimla jsem si toho při mytí hrnků od kafe. Pustím vodu - teče průhledná, v dřezu získává místy indigo barvu. Zanadávám, kdo tam zas co vylil, nechám vodu odtéct a hledím do krásně čistého a zcela nemodrého dřezu. Koukám, jaké barvy je náš saponát - žluté a má i ve vodě celkem standardní barevné odlesky. Vezmu sklenici a naleju do ní z kohoutku vodu - je zcela bezbarvá. Zkusím tedy opět napustit vodu do dřezu a ejhle - znovu se zaskví modrými pramínky, které vyvěrají odnikud a končí v jímce.



V tu chvíli už mám radost. Další malá záhada. Zítra si s ní zkusím trochu pokecat.

Jak jsem hledala sex v Harry Potterovi

Jsou na světě lidé, kteří věnují velkou část svého života hledání drobných a populárních nešvarů, které se denodenně hrnou na veřejnost. Někdo zasvětí život boji proti bankovním poplatkům, jiný vysbírává psí hromádky v parku a jsou i tací, co se specializují na vyhledávání podprahových sdělení v těch médiích, která na sebe lidé nechají denně působit. Koření takovým průzkumům dodává skutečnost, že podprahové zprávy jsou v civilizovaném světě již desítky let zakázané, takže usvědčení nějakého giganta z téhle činnosti bývá záslužné, na druhou stranu se však menší prohřešky obvykle nijak netrestají.


Navzdory tomu, že někteří lidé žijí v představách, že hlavním obsahem podprahových zpráv jsou nabádání, koho volit a koho naopak nenávidět, realita je o mnoho prozaičtější. Do reklam jsou totiž nejčastěji přidávána slova a symboly, které mají posílit její efekt a přitáhnout konzumenta. Nikoho proto nemůže překvapit, že nejčastějším výrazem, který se po celé 20. století zabudovává do reklam, je slovo SEX. Má jednoznačný obsah v mnoha jazycích. Slyšíme, že kde co je "sexy", vidíme vnadné krasavice a vypracované fešáky a někdy naše podvědomí zaznamená i to, čeho si vědomě nevšimneme - slova SEX schovaného v nějakém textu či logu.



Když to hodně zjednoduším - člověk si za to může sám, protože je příliš ovládán pudy. Sex je v našem hodnotovém žebříčku velmi vysoko a necháme se jím snadno zlákat. Už tím, že si to slovo dám do názvu příspěvku, atakuju instinkty potenciálních čtenářů.


Když jsem narazila na jednoho takového experta na podprahové zprávy, kterak ve videu na youtube odhaluje slovo SEX v řadě plakátů k filmům s Harry Potterem, byla jsem nejdřív skeptická. Jednak si myslím, že zájem o něj je už stejně tak extrémní, že zasahuje většinu cílového publika, takže netřeba dalších švindlů, a jednak mám k Harrymu celkem osobní vztah a mám tendenci ho spíš obhajovat.









Zkusmo jsem si zadala pár klíčových slov do googlu a vypadl na mě příspěvek na jednom blogu, kde autor píše: "Tak jsem si stáhl všechny plakáty k HP, které jsem našel, a začal je zkoumat. Výsledek byl ohromující - našel jsem slovo SEX alespoň jednou ve všech plakátech, s výjimkou dvou."


To mě zlákalo a rozhodla jsem se pro vlastní experiment. Stáhla jsem si dvě verze plakátu, který v době vydání videa (srpen 2008) ještě zřejmě nebyl k dispozici - šlo o jeden z nejfrekventovanějších obrázků v reklamách na nejnovější film Harry Potter a princ dvojí krve. Oficiálně se vyskytuje ve dvou verzích, které jsou vůči sobě zrcadlově otočené a jen mírně upravené. Ideál by byl, pokud bych našla SEX v obou z nich - pak by to nemohla být náhoda, protože se jedná o jeden obrázek ze dvou pohledů - takový nápis by tedy musel být účelně vložen do obou verzí. Odkazy na celé plakáty ve vyšším rozlišení najdete pod článkem.




A já to tam fakt našla - v Harryho brýlích :-). Na prvním plakátu je naprosto zřetelný, na druhém už méně, přesto je tam.




Jaký z toho vyvozuji závěr? V podstatě žádný. Na maximalizaci reklamy jsme si asi už všichni celkem zvykli. Jediné, co mě trochu mrzí, je snaha o navyšování zisku i u projektu, který nejenže je cílen na mladší lidi, ale který především je veleúspěšný sám o sobě a oblbování potenciálních diváků je prostě tak nějak nedůstojné.


Zajímavé odkazy:

Odkazy na obrázky:

čtvrtek 13. srpna 2009

V naší Sluneční soustavě se zřejmě něco děje

Asi jsem trochu naivní. Coby laik jsem se donedávna domnívala, že vzhledem k tomu, že dnes už s pomocí teleskopů koukáme i do nitra vzdálených galaxií, nemůže dění v něčem tak směšně malém, jako je naše Sluneční soustava, už nikoho překvapit. A hle - jen v posledních dnech se na veřejnost dostaly tři velké záhady, které usvědčují náš solární systém z neklidu a mnoha skrytých tajemství. Zajímavé navíc je, že v prvních dvou případech učinili objev amatérští astrologové (Australan a Američan).

Koncem července se velké věci děly na Jupiteru, který utrpěl zásah nějakým opravdu velkým předmětem - viz obrázek. Pro představu přidávám i porovnání velikosti Země a Jupiteru, aby bylo zřejmé, že to, co do nedalekého obra vrazilo, mohlo mít rozměry menší planety.








Zdaleka nejzajímavější na celé události se mi zdá dění okolo ní - totiž jednak, že nebyla předpovězena, ale pouze zdokumentována. A za druhé, že kolem ní neustále panuje nejistota - v tom smyslu, že podle oficiálních astro-webů nedokáže nikdo s určitostí říct, zda za srážkou stála potulující se kometa, planetka nebo asteroid. Fakt, že se naší Sluneční soustavou prohánějí tak velké objekty "bez dozoru" docela otřásl mou vírou v bezpečnost Země.Před necelým týdnem se podobný objev konal v případě Venuše, na níž se objevila rozsáhlá světlá skvrna. V tomto případě panuje nejistoty ještě více. Barva skvrny je totiž narozdíl od té na Jupiterovi světlá, takže je nepravděpodobné, že by šlo o pozůstatek nějaké nedávné srážky. Teorií je několik, vysvětlení zatím žádné.


A do třetice - zcela čerstvá záležitost ze Saturnu, která má už dokonce i své umělecké jméno - "pěst zuřícího Boha". Jde o zvláštní úkaz, který se objevil na Saturnově prstenci označovaném písmenem F. Astronom, expert na Hubbleův teleskop, Phil Plait, se k tomu vyjádřil na svém blogu slovy: "Tak vážně - co se to tam sakra stalo?". Vysvětlení jsou zatím chabá, respektive žádná pořádná. Je možné, že prstencem něco prolétlo, jenže podle Plaitových slov jsou tyhle pruhy neuvěřitelně tenké, v řádu metrů (!), takže je celkem s podivem, kde se vzalo dost materiálu na takovou úžasnou podívanou.



Zdá se, že pro záhady vesmíru se nemusíme natahovat příliš daleko. Něco zvláštního se děje přímo v naší Sluneční soustavě. Lze jen doufat, že všechny ty krásné komety, záhadné planetky a rychlé asteroidy se stihnou zastavit u sousedů. V teleskopech jsou totiž přece jen krásnější, než na vlastním dvorku.



Odkazy a zdroje obrázků: blogs.discovermagazine.com/badastronomy, ciclops.org, astro.cz, emailspotting.files.wordpress.com, defenseoftherepublic.com, nasa.gov, newscientist.com, physorg.com, esa.int, astrovm.cz.

úterý 11. srpna 2009

Dušičky moje nejvíc nejúžasnější! Aneb: Je duchovno infantilní?

Musím přiznat, že nejsem v rámci tématu úplně objektivní. Nesu si s sebou řadu vzpomínek z akcí, na něž se sjížděly spirituální kapacity 80. let, a kterých jsem se coby dítě čas od času účastnila. Někdy i jako předmět zájmu - malovala jsem abstraktně a měla spoustu imaginárních přátel.



Bylo to vždy stejné. Poté, co mě jako nejmladší holčičku ocucaly všechny přítomné dámy, a uvrhly mě tak na několik týdnů do odéru těžkých sladkých parfémů, přišlo obvykle na řadu předávání "pozorností", které by nejspíš přivedly k úžasu každého odborníka na populární kulturu. Z tašek se vyhrnula záplava hrnků se zdrobnělinami jmen obdarovávaných, malých slonů z porcelánu - "pro štěstí" - kterých se nám svého času sešlo snad deset, ošklivých zlatovlasých andílků a umělých květin se stuhami. Obvykle nechybělo ani pár sladkostí pro děti - nejčastěji to bylo tvrdé a s růžovou polevou. Dobře pamatuju jen na polské karamely, které vozila blonďatá dáma z Varšavy, a které trochu zpříjemnily následné hodiny.


Úvodní dvě fáze ("kdo si dá kafíčko" a "co je u vás nového") se brzy proměnily v neuvěřitelně hlasitou zábavu, při níž každý mluvil na každého a zdálo se, že nikdo neposlouchá, protože u stolu bez problémů procházely i dvakrát vykládané historky. Také se vyměňovaly knížky - v osmdesátých letech často jen xeroxy, a vymýšlely se trapné výmluvy, proč někdo ještě nedonesl literaturu, kterou má od někoho jiného půjčenou už dvanáctým rokem. Zajímavé knihy byly tehdy dost vzácné a jejich ztráta často znamenala ztrátu přátelství. Nejvíc frčel Tomáš, později i Osho.Vzpomínám si na naivky, které si dovolily během seance někam odskočit. Takový neprozřetelný jedinec byl okamžitě šťavnatě pomluven, a to i v případě, že byly v okolí přítomny jeho děti, které už teoreticky mohly mít rozum na to, něco si zapamatovat.Dominantní roli obvykle plnila některá z přítomných dam. Nejhlasitější, nejřečnější a nejzákeřnější. Většinou také s nejsilnější vrstvou rtěnky a nejbetonovější trvalou. Naoko vždy plná lásky a pochopení, schopná citovat kdejakého duchovního mistra, ale když se hostitel zrovna nedíval, klidně zhodnotila předkládané občerstvení nenápadným gestem naznačujícím zvracení.



Už tehdy jsem se zařekla, že nikdy, nikdy, nikdy, ani kdybych v budoucnu zešílela a stal se ze mě duchovně založený člověk (od osmi do šestnácti jsem byla tím nejzarytějším anti-teistou ve střední Evropě), nebudu pořádat mítinky, na kterých by se mluvilo ve zdrobnělinách a kam by vstupenkou byla kabelka nacpaná hnusným růžovým kýčem.Své slovo jsem dodržela, což nebylo nijak obtížné, protože jsem z vlastní vůle něco mezi introvertem a asociálem. S přáteli si popovídám maximálně v tříčlenné skupince, víc lidí mě unavuje, protože jsem nikdy nevynikala v tom zvláštním umění - vyrazit ze sebe informaci v tu pravou chvíli, aby zapadla do vzácného ticha, které se u stolu zrovna rozhostilo.Přesto jsem se připomínkám svých dětských traumat tak úplně nevyhnula. Lidé, které spiritualita láká a sdružují se pod její záštitou nejen v reálnu, ale i ve virtuálnu, mají z nějakého důvodu velkou zálibu ve zdrobnělinách, blonďatých andílcích, křiklavých barvách a spoustě lesku. Netýká se to jen českého prostředí, stejné je to i kdekoliv jinde. Slovo "láska" je nadužíváno tak strašným způsobem, že by to snad mělo být trestné - podobně je na tom i většina jiných velkých pojmů. Když jsem nedávno viděla větu "Tak, miláčku, já jdu teďka na sluníčko ke kafíčku.", nechtělo se mi věřit vlastním očím.




Pointa, ke které se snažím dospět, nemá nic společného s odsuzováním nějaké typické formy vyjadřování. Vlastně nejde ani o ty hrozné obrázky, které, uznávám, se mohou někomu líbit. Pointou je naopak otázka: "Jak to lze vydržet?" Jak je možné zachovat si duševní zdraví v prostředí, kde každý každého rádoby-miluje, v prostředí křiklavých barev, permanentně zneužívaných nelidských bytostí (ať už jde o víly, anděly, skřítky, ale třeba i jednorožce - co ti už si s člověkem užili) a nikdy nekončících debat o tom, jak je třeba být pozitivní. A je vůbec v takové atmosféře místo i pro nás, milovníky Pabla Picassa, pravé kávy bez cukru a občasných depresí, nelásek, ba i nenávistí?


Obrázky: myspacehumor.com, images.paraorkut.com, dicraft.co.za, media.photobucket.com.

Stále kontroverzní očkování

Témata spojená s lékařskou etikou způsobí konflikt skoro vždy. Názoroví oponenti si obvykle nemohou přijít na jméno a při vzájemných konfrontacích často přijdou na řadu i emotivní výlevy. Žádný div - jde přece o zdraví a životy.


Diskuze na téma očkování nejenže neutichá, ale s množícími se zákeřnými nákazami (a teď zkusme pominout, zda nás ohrožují reálně, nebo zda jde jen o mediální hysterii) naopak nabírá na intenzitě. Odborná literatura i internet jsou zaplaveny závažnými argumenty z té i oné strany, přesto však můžeme odpůrce očkování označit za ty utlačovanější. Narozdíl od zdravotnické propagandy nemají reklamy ve velkých médiích a nestojí za nimi žádní velcí hráči. Česko navíc, narozdíl od mnoha zemí na západ od nás, patří k těm státům, kde se rizika vakcinace příliš veřejně nediskutují a kde je velké množství očkování už v raném věku povinné. Když jsem viděla, jak Češi bleskově vykoupili Tamiflu, ačkoliv i oficiální místa hlásala, že zatím se celkem nic neděje, pomyslela jsem si, jak by to u nás asi vypadalo, kdyby někdo z papalášů prohlásil, že přišel čas pro panikaření...

A přitom je v souvislosti s očkováním a farmaceutickým průmyslem obecně ještě tolik neuzavřených témat. Když jsem před několika dny googlovala nějaké informace k vakcínám, zarazilo mě, jak dramaticky se liší grafy znázorňující efektivitu očkování na stránkách zastánců a odpůrců očkování. Je to dobře vidět třeba na příkladu spalniček.

První graf pochází z oficiálního vládního portálu cdc.gov - amerického centra pro monitoring nemocnosti a prevenci. Na svislé ose je počet případů v tisícovkách, vodorovná osa má na sobě vyznačeny letopočty. Šipka ukazuje na místo, kdy bylo povoleno a nasazeno očkování proti spalničkám. Zdá se, že za tímto bodem už křivka pěkně padá a až na nějaké excesy se drží velmi nízko. Uf... takže ono to funguje. Nebo že by...?


Druhý graf znázorňuje tentýž problém. Se třemi rozdíly. Jednak jsem ho nenašla na oficiálních stránkách, ale na webu nějakého nadšence, který se snaží na manipulace při posuzování efektivity očkování upozorňovat, za druhé zahrnuje o půl století delší časové období, než ten předchozí a za třetí sleduje úmrtí na spalničky, nikoliv ohlášené případy. Nasazení očkování je opět označeno šipkou a vypadá vyloženě směšně. Z grafu je patrné, že k prudkému snížení výskytu spalniček docházelo v průběhu první poloviny 20. století zřejmě relativně přirozenou cestou a kdyby nestrannému pozorovateli nikdo neřekl, že se v roce 1968 začalo očkovat, nemá šanci to z chování křivky vyčíst.


Aby bylo zřejmé, že nejde o náhodu, vkládám sem ještě jeden graf. Namísto Spojených států se tento věnuje historickým zemím Anglii a Walesu. Znázorňuje dramatické snížení úmrtnosti na spalničky především v prvních dvou desetiletích 20. století. Stále klesající křivku už nasazení očkování v roce 1968 takřka neovlivnilo.


Aby bylo jasno - věřím, že očkování velké množství lidí zachránilo a stále zachraňuje. To je také hlavním argumentem jeho propagátorů, kteří se jím snaží rozehnat všechny stížnosti ohledně vedlejších účinků, které mají příležitostně i fatální důsledky.

Jestliže však do zvažování efektivity očkování zařadíme i fakta, která jasně vypovídají o tom, že ve srovnání s tím, jak prudce se úmrtnost na řadu chorob snížila přirozeně od poloviny 19. do poloviny 20. století, vypadají už následná snížení vlivem vakcinace jako kapka v moři. Nemluvě o tom, že počty osob, které na sobě pocítily vedlejší účinky mladé vakcíny do vložených grafů také nikdo nezaznamenal.

Zásadní otázka tedy zní: lze obhájit to, že je nejen českým rodičům upírána svoboda volby ohledně povinných očkování jejich dětí, tváří v tvář výše uvedeným informacím?




Poznámka: Přiznávám, že obor mého vzdělání neviděl medicínu ani z rychlíku. Výše publikuji své poznámky k veřejně přístupným informacím. Budu ráda, když článek někdo doplní či opraví.

Obrázky: cdc.gov, whale.to, topnews.in.

Je alkohol obětí člověka?

Já vím, vybrala jsem si bolavý téma. Stavět se do role obhájce ethanolu, když tisíce žen dostanou i dnes večer pár ran od partnerů vracejících se domů v alkoholovém opojení, když tisíce řidičů i dnes způsobí vlivem alkoholu závažnou dopravní nehodu a když se i dnes rozpadnou díky alkoholové lehkomyslnosti tisíce lidských vztahů, je téměř zločin.


Důvodem, proč jsem se k tomuto příspěvku vůbec odhodlala, je můj blízký a musím říct i velmi přínosný vztah k tomuhle téměř odvěkému souputníkovi lidstva. Domnívám se navíc, že špatnou pověst alkoholu vytváří člověk sám - tím, že jeho funkci nechápe a zneužívá.Pohleďmě pravdě do očí - většina z nás se příležitostně napije, chce-li si zlepšit náladu. Netřeba si to nijak idealizovat. Nicméně existuje i málo diskutovaná funkce téhle sloučeniny, která svému konzumentovi pomáhá s otevíráním vlastního vnímání. Věřím totiž, že není náhoda, že je lidská mysl celou řadou látek ovlivnitelná. Ať už jde o léky, alkohol, nebo třeba nejrůznější exotickou flóru, kterou nadšenci vaří, šňupou i kouří. Zkušenosti po odstranění některých konvenčních bariér totiž mohou člověku napomoci chápat svět v širších dimenzích a méně bazírovat na tom, co se mu v kterou chvíli zdá jako realita.Duchovně založení lidé jsou ve věci tzv. návykových látek velmi rozděleni. Od naprostého odmítání k naprostému přijímání. Najdete zdroje, které alkohol považují za téměř největší zlo vesmíru, najdete i zdroje, které v podstatě doporučují užívání některých "oblbováků" při meditacích. Jsou dokonce i tací, kteří radikálně odmítají jeden typ návykové látky a zároveň velmi plamenně obhajují nějaký jiný.







Jak tedy na alkohol a jemu podobné věci pohlížet? Moralisticky řečeno: s rozumem a střídmostí. V úzké rodině ani mezi jinými mně blízkými lidmi se nikdy žádný alkoholik nevyskytoval. Nejčastěji tak s těmihle nešťastníky přicházím do styku v pozdně nočním a raně ranním městě a v prostředcích hromadné dopravy. Člověk je nemusí nijak zvlášť studovat, aby mu bylo jasné, že tihle lidé nepijí, aby načerpali nové spirituální zážitky, ba ani proto, aby si trochu zlepšili náladu (tím spíš, že většina opilců nemá dobrou náladu nikdy), ale aby se ztřískali do němoty a zabili tak další den svých neuspokojujících životů.Osobně mám s rozumnou konzumací alkoholu jen ty nejlepší zkušenosti. Zároveň jsem nikdy neměla problém nepřičichnout k němu třeba měsíc. Abych demonstrovala zvláštnost některých svých zážitků, ráda bych se o dva z nich podělila - a to pro zajímavost, nikoliv jako návod pro jiné experimentátory.




První se udál letos na jaře. Vůbec jsem v noci nespala, protože mě trápily jisté starosti. Když těžká hlava a rozlámané tělo odmítlo odpočinek i po několika hodinách převalování na posteli, zvedla jsem se, přetáhla přes hlavu velké triko, do ruky vzala půllitrovou sklenici s vínem a vydala jsem se courat do naší malé, ale o to divočejší zahrádky. Mohlo být tak půl páté ráno, obloha už začínala blednout. Až po několika krocích po mokré trávě jsem si uvědomila, že v ní stojím naboso. A že mi to docela vyhovuje. Chlazení od nohou pomalu přecházelo v příjemné teplo, které se mi rozlévalo po celém těle. Sedla jsem si na pařez, upíjela ze sklenice a v tu chvíli mi bylo fajn. Jenže, jak se mi to tak často stává, náhle jsem se zarazila s podivem, jak se můžu cítít tak dobře, když mám tolik starostí. Oba pocity se ve mně začaly bít a já pevně zavřela oči a snažila jsem se jim přikázat, ať zmlknou a dají mi chvíli klid. Mezitím jsem dopila víno a pomalu na mě přicházela příjemná malátnost (nezaměňovat s opilostí). Stále se zavřenýma očima jsem měla pocit jakéhosi odhmotnění - jak se to někdy popisuje v návodem pro meditaci. Cítíla jsem, jak se zbavují tíhy nohou, rukou, trupu... poslední se uvolnila hlava. A zůstalo jen vědomí. Vnitřně mi bylo jasné, že kdybych teď otevřela oči, zážitek skončí. Tak jsem tam tak seděla ještě další přibližně půlhodinu a užívala si ten slastný pocit - totiž že já jsem vesmír. Když se mi zdálo, že už jsem se toho nabažila, a že bych snad byla schopná teď ještě pár hodin spát, vstala jsem a zároveň s tím i otevřela oči. Okamžitě jsem skončila zpátky na pařezu. Pohled, který se mi naskytl, mě doslova usadil. Nejvíce to všechno připomínalo ten strojek pro děti, do kterého se vloží pásek s obrázky a zábava spočívá v tom, koukat se dovnitř, proklikávat mezi jednotlivými malůvkami a bavit se tím, jak jsou pěkně 3D. Nebo jako ty obrázky, do kterých musíte chvíli civět, než vám před očima vytane 3D tvar, který je v nich schovaný. Tohle bylo podobné. Jakoby všechny objekty v mém zorném úhlu jen předstíraly trojrozměrnost... a ve skutečnosti jsem je měla všechny neuvěřitelně blízko. Viděla jsem je, ale zároveň jakoby byly se mnou ve stejné rovině. Tenhle úžasný zážitek trval několik minut. A věřím, že kdybych si nelokla, nestal by se.Je zajímavé, že tahle zkušenost jakoby prolomila nějakou bariéru, protože od té doby jsem měla podobných zážitků (a bez alkoholu) několik a troufám si říct, že po každém z nich jsem se cítila tak nějak... jakože už vím víc.








Druhý příběh se váže k době před více než měsícem, kdy jsme poprvé vyrazili zkoušet koupání v přírodní vodě. Vím dobře, že alkohol ve vodě je podobně nebezpečný, jako alkohol na silnici. S tím rozdílem, že ve vodě člověk obvykle ohrožuje jen sám sebe. Přesto jsem neodolala a dala si v horku dvě malá piva. Jednak proto, že voda byla mělká a jednak z toho důvodu, že v oblasti pití znám dobře svoje možnosti a po pivu jsem se cítila jen mírně v náladě, bez problémů s koordinací. Poměrně brzo po několika prvních tempech se mi o nohu otřelo cosi, co jsem v hlavě okamžitě označila za latimérii podivnou, tudíž z mé strany padlo rozhodnutí, že to by už celkem stačilo. Břeh byl tak třicet metrů daleko. Protože mi sluníčko nepříjemně opalovalo hlavu, usoudila jsem, že prvních pár temp směrem ke břehu bude s hlavou pod vodou a na své oblíbené plácání s hlavou nezdravě vystrčenou nad hladinu přejdu ve chvíli, kdy mi dojde vzduch. Zapíchla jsem tedy pod hladinu plytkou šipku a velmi pomalu udělala pod vodou tři pomalá, táhlá tempa. V tu chvíli už obvykle vynořím hlavu nad hladinu. Necítila jsem ale potřebu, tak jsem přidala další dvě, tři... pět temp. Všechna byla velice pečlivá a mě se začínal zmocňovat zvláštní pocit, že bych takhle bez dalšího kyslíku klidně plavala ještě pár minut. Naprosto jsem nepociťovala nutkání vynořit se k nádechu. Když jsem začala mít podezření, že se blížím ke břehu, změnila jsem mírně směr, protože jsem tuhle podivnou návštěvu v zemi ticha nechtěla přerušovat. Hlavou se mi honilo všelicos - od počáteční hrdosti, jak už jsem si častým potápěním vytrénovala plíce, až po následnou obavu, zda jsem se, já ožrala, náhodou už neutopila, a nebudu brázdit zdejší vody jako duch až do konce všech věků. No, vynořila jsem se. Asi po minutě pohybu ve vodě. Jen velmi málo zadýchaná, zato však chvíli dezorientovaná, protože se mi podařilo uplavat víc, než jsem pod vodou odhadovala.I tuhle zvláštní zkušenost přičítám bezstarostnosti způsobené trochou alkoholu. Zapomněla jsem, že potřebuju dýchat a snažila jsem se celé té situaci příliš nedivit, abych ji nezabila hned na začátku.




Poselstvím mého příspěvku není: konzumujte alko, budete pak děsně duchovní. Naopak. Pokud zažíváte překračování známé reality i bez takových berliček, tím lépe pro vás. Určitě je to levnější, zdravější a tak nějak poctivější. Snažím se jen vydobýt respekt i pro nás, příležitostné pijáky, kteří se nebrání zážitkům, k nimž jim občas nějaký ten mok pomůže.Alkohol totiž není to zlo, které ničí rodiny, dělá z jater kusy betonu a zabíjí účastníky silničního provozu. Alkohol je jen prostředníkem lidí, kteří se vlastní nestřídmostí rozhodnou některé z jmenovaných zel páchat.




Obrázky: graphicshunt.com, wallpapers.free-review.net.

pátek 7. srpna 2009

Mezi medúzou a bednou

Existují fenomény, které člověka donutí k hlubokému zamyšlení. Jeden z nich, který jsem si pracovně nazvala "mezi medúzou a bednou", nepochybně patří k těm vůbec nejstarším společenským jevům, které provázejí lidstvo po celou dobu jeho existence.





Vždy existovali velcí snílci, velcí skeptikové, a lidé někde mezi oběma extrémy. Často se nesprávně udává, že za většinou velkých pokroků stáli snílci, zatímco skeptici, ti zlí, jim jen házeli klacky pod nohy. S tím tak docela nesouhlasím, kategorizace velkých osobností totiž není takhle jednoduchá. Čím byl Galileo Galilei? Snílkem - kvůli novátorství jeho vizí? Nebo skeptikem - kritickým k dobovému chápání vesmíru a odmítajícím jiné než vědecké metody? Skepticismus není synonymem pro zkostnatělost, může dopomoci k pokroku. A naopak, samozřejmě.

I v dnešním světě lze tenhle fenomén snadno vypozorovat, zvláště pak na serverech označujících se jako "duchovní". Někteří lidé, říkám jim medúzy, jsou vůči veškerým informacím obdivuhodně důvěřiví. Jejich vlastní názory se v moři dat stávají neviditelnými jako tělíčka medúz. Oni sebe často považují za "citlivé a vnímavé", rádi demonstrují svou ochotu uvěřit takřka čemukoliv, již pokládají za jakýsi další stupeň duchovna. Pokud něčemu nevěříte, obvykle si od této skupiny lidí vysloužíte kritiku, že nejste dostatečně otevřen revolučním názorům.

Jsou to snadno zapomenutelní lidé. Medúzovitě si plují širým světem, filtrují vodu, a jakmile vám zmizí z dohledu, většinou se vám víckrát nevybaví.

A pak jsou tu bedny - lidé účelově zabednění, extrémně skeptičtí a ve svém odstupu prakticky nedotknutelní. Podobně jako medúzy, jsou i bedny apatičtí vůči jakýmkoliv opozičním argumentům. Tlučte do nich zajímavými informacemi - vždy vyjde jen dutý zvuk. Jsou o něco zapamatovatelnější než medúzy, protože mají většinou určitou životní filosofii. Bývají to čistokrevní vyznavači aktuálního stupně vědy, ale i jakéhokoliv náboženství, či třeba životního stylu. Hodně jsem jich potkala mezi makrobioticky se stravujícími lidmi.

Být bednou má své výhody. Váš svět je - alespoň z pohledu ostatních - relativně jasně vymezený, často jste cílevědomý a úspěšný člověk, protože svůj čas využíváte v určitém směru velmi produktivně. Neztrácíte čas s vedlejšími uličkami, váš život je jen hlavní třída.



Medúzy i bedny mají minimálně jeden společný znak. Svým postojem ke světu vyjadřují své pohrdání Stvořitelem (či přírodou,... dosaďte si případně, co je libo). Jakoby udělal něco zbytečného, jakoby jim přidal vlastnost, která je jen zdržuje. Medúzám je obvykle na obtíž kritický mozek, bednám zas neuspořádané emoce. Medúzy i bedny tak své pojetí světa staví na vlastní lidskou podstatu - nad lidskou dokonalost, kterou "opravují" tím, že nepotřebné bonusy své existence prostě eliminují.


Lidská bytost je komplexní. Nic jí nechybí, nic nepřebývá. Člověk, který se snaží přechytračit vlastní dokonalost, se na cestě k úplnému procitnutí jen zpomaluje. Je to jako amputace nohy před během na sto metrů. Vím to, já bývala zarputilá bedna. Až po letech jsem zjistila, že člověku nebyl dán mozek i srdce do jednoho těla proto, aby je proti sobě štval a stavěl do opozice, ale aby je spojil a dostal tak do ruky ten nejdokonalejší nástroj, kterým se snadno proklestí matrixovou džunglí na své cestě domů.



Obrázky z: clker.com, freakrevolution.com.