Dušičky moje nejvíc nejúžasnější! Aneb: Je duchovno infantilní?

Musím přiznat, že nejsem v rámci tématu úplně objektivní. Nesu si s sebou řadu vzpomínek z akcí, na něž se sjížděly spirituální kapacity 80. let, a kterých jsem se coby dítě čas od času účastnila. Někdy i jako předmět zájmu - malovala jsem abstraktně a měla spoustu imaginárních přátel.

Bylo to vždy stejné. Poté, co mě jako nejmladší holčičku ocucaly všechny přítomné dámy, a uvrhly mě tak na několik týdnů do odéru těžkých sladkých parfémů, přišlo obvykle na řadu předávání "pozorností", které by nejspíš přivedly k úžasu každého odborníka na populární kulturu. Z tašek se vyhrnula záplava hrnků se zdrobnělinami jmen obdarovávaných, malých slonů z porcelánu - "pro štěstí" - kterých se nám svého času sešlo snad deset, ošklivých zlatovlasých andílků a umělých květin se stuhami. Obvykle nechybělo ani pár sladkostí pro děti - nejčastěji to bylo tvrdé a s růžovou polevou. Dobře pamatuju jen na polské karamely, které vozila blonďatá dáma z Varšavy, a které trochu zpříjemnily následné hodiny.

Úvodní dvě fáze ("kdo si dá kafíčko" a "co je u vás nového") se brzy proměnily v neuvěřitelně hlasitou zábavu, při níž každý mluvil na každého a zdálo se, že nikdo neposlouchá, protože u stolu bez problémů procházely i dvakrát vykládané historky. Také se vyměňovaly knížky - v osmdesátých letech často jen xeroxy, a vymýšlely se trapné výmluvy, proč někdo ještě nedonesl literaturu, kterou má od někoho jiného půjčenou už dvanáctým rokem. Zajímavé knihy byly tehdy dost vzácné a jejich ztráta často znamenala ztrátu přátelství. Nejvíc frčel Tomáš, později i Osho.Vzpomínám si na naivky, které si dovolily během seance někam odskočit. Takový neprozřetelný jedinec byl okamžitě šťavnatě pomluven, a to i v případě, že byly v okolí přítomny jeho děti, které už teoreticky mohly mít rozum na to, něco si zapamatovat.Dominantní roli obvykle plnila některá z přítomných dam. Nejhlasitější, nejřečnější a nejzákeřnější. Většinou také s nejsilnější vrstvou rtěnky a nejbetonovější trvalou. Naoko vždy plná lásky a pochopení, schopná citovat kdejakého duchovního mistra, ale když se hostitel zrovna nedíval, klidně zhodnotila předkládané občerstvení nenápadným gestem naznačujícím zvracení.



Už tehdy jsem se zařekla, že nikdy, nikdy, nikdy, ani kdybych v budoucnu zešílela a stal se ze mě duchovně založený člověk (od osmi do šestnácti jsem byla tím nejzarytějším anti-teistou ve střední Evropě), nebudu pořádat mítinky, na kterých by se mluvilo ve zdrobnělinách a kam by vstupenkou byla kabelka nacpaná hnusným růžovým kýčem.Své slovo jsem dodržela, což nebylo nijak obtížné, protože jsem z vlastní vůle něco mezi introvertem a asociálem. S přáteli si popovídám maximálně v tříčlenné skupince, víc lidí mě unavuje, protože jsem nikdy nevynikala v tom zvláštním umění - vyrazit ze sebe informaci v tu pravou chvíli, aby zapadla do vzácného ticha, které se u stolu zrovna rozhostilo.Přesto jsem se připomínkám svých dětských traumat tak úplně nevyhnula. Lidé, které spiritualita láká a sdružují se pod její záštitou nejen v reálnu, ale i ve virtuálnu, mají z nějakého důvodu velkou zálibu ve zdrobnělinách, blonďatých andílcích, křiklavých barvách a spoustě lesku. Netýká se to jen českého prostředí, stejné je to i kdekoliv jinde. Slovo "láska" je nadužíváno tak strašným způsobem, že by to snad mělo být trestné - podobně je na tom i většina jiných velkých pojmů. Když jsem nedávno viděla větu "Tak, miláčku, já jdu teďka na sluníčko ke kafíčku.", nechtělo se mi věřit vlastním očím.

Pointa, ke které se snažím dospět, nemá nic společného s odsuzováním nějaké typické formy vyjadřování. Vlastně nejde ani o ty hrozné obrázky, které, uznávám, se mohou někomu líbit. Pointou je naopak otázka: "Jak to lze vydržet?" Jak je možné zachovat si duševní zdraví v prostředí, kde každý každého rádoby-miluje, v prostředí křiklavých barev, permanentně zneužívaných nelidských bytostí (ať už jde o víly, anděly, skřítky, ale třeba i jednorožce - co ti už si s člověkem užili) a nikdy nekončících debat o tom, jak je třeba být pozitivní. A je vůbec v takové atmosféře místo i pro nás, milovníky Pabla Picassa, pravé kávy bez cukru a občasných depresí, nelásek, ba i nenávistí?

Obrázky: myspacehumor.com, images.paraorkut.com, dicraft.co.za, media.photobucket.com.