Můj Bůh je děda na obláčku

„Věříš v Boha?“
„V něco věřím, ale můj Bůh je spíš princip, ne děda na obláčku.“

Nespočítám, kolikrát jsem na takovouto otázku slyšela přesně tuhle odpověď. Většina z nás existenci Boha relativizuje. Ponižujeme či povyšujeme si ho na jakýsi neurčitý princip, stačí nám existence Boha jako veškeré existence, jako něčeho éterického v nás a kolem nás. Snažíme se oprostit od všech předsudků, které nám o Bohu kdy kdo vštípil a hledáme svou nejvyšší bytost prostřednictvím co největšího rozšíření našeho vědomí. Pro veškerou snahu možná opomíjíme nápovědy, které nám byly dány…

Stále častěji se dočteme, jak nesmírně dokonalou konstrukcí naše tělo disponuje. Dokonalejší, než bychom sami sobě uměli dát. V posledních dvou letech se množí i informace o tom, že – pakliže jsme ochotni s konceptem existence mimozemských civilizací souhlasit – jsou nám naši vesmírní přátelé daleko podobnější, než jak by to kdokoliv předpokládal. A proto musím často přemýšlet nad tím, proč má tolik lidí s „polidštěným“ Bohem takový problém, když už víme, že je naše fyzické vzezření výjimečné a když máme pro člověka „stvořeného k Božímu obrazu“ nejednu oporu hned v několika náboženstvích.

Propagátoři nekonkrétního Boha nejčastěji považují Vesmír za striktně spravedlivý, fungující zcela na principu akce a reakce. Ale stejně jako mají ty nejlepší pozemské právní řády institut „zmírnění tvrdosti zákona“, stejně tak podle mě existuje jakási kosmická pomocná ruka pro ty, kteří o ni požádají.

Věřím, že za vznikem světa nestojí objektivní a odosobněná nezbytnost, ale jedno jediné subjektivní přání, rozhodnutí o existenci světla.

Věřím, že naše životy nehodnotí nesmlouvavé váhy dobrých a špatných činů, ale že je posuzuje někdo, kdo zná naše duše a má s námi soucit.

Věřím, že nad námi drží ochrannou ruku někdo, kdo má osobní zájem na našem dobru a prospěchu.

Věřím, že Bůh, stejně jako člověk, je schopen subjektivního jednání (že bychom se tady dotýkali kvantové fyziky?) a má pochopení i pro ty, kteří by na pekelných vahách neobstáli, pro polepšené hříšníky. Mám s tím své zkušenosti.

Můj Bůh je jistý děda na obláčku. A oběma nám to tak náramně vyhovuje.

V naší Sluneční soustavě se zřejmě něco děje

Asi jsem trochu naivní. Coby laik jsem se donedávna domnívala, že vzhledem k tomu, že dnes už s pomocí teleskopů koukáme i do nitra vzdálených galaxií, nemůže dění v něčem tak směšně malém, jako je naše Sluneční soustava, už nikoho překvapit. A hle - jen v posledních dnech se na veřejnost dostaly tři velké záhady, které usvědčují náš solární systém z neklidu a mnoha skrytých tajemství. Zajímavé navíc je, že v prvních dvou případech učinili objev amatérští astrologové (Australan a Američan).

Koncem července se velké věci děly na Jupiteru, který utrpěl zásah nějakým opravdu velkým předmětem - viz obrázek. Pro představu přidávám i porovnání velikosti Země a Jupiteru, aby bylo zřejmé, že to, co do nedalekého obra vrazilo, mohlo mít rozměry menší planety.

Zdaleka nejzajímavější na celé události se mi zdá dění okolo ní - totiž jednak, že nebyla předpovězena, ale pouze zdokumentována. A za druhé, že kolem ní neustále panuje nejistota - v tom smyslu, že podle oficiálních astro-webů nedokáže nikdo s určitostí říct, zda za srážkou stála potulující se kometa, planetka nebo asteroid. Fakt, že se naší Sluneční soustavou prohánějí tak velké objekty "bez dozoru" docela otřásl mou vírou v bezpečnost Země.Před necelým týdnem se podobný objev konal v případě Venuše, na níž se objevila rozsáhlá světlá skvrna. V tomto případě panuje nejistoty ještě více. Barva skvrny je totiž narozdíl od té na Jupiterovi světlá, takže je nepravděpodobné, že by šlo o pozůstatek nějaké nedávné srážky. Teorií je několik, vysvětlení zatím žádné.


A do třetice - zcela čerstvá záležitost ze Saturnu, která má už dokonce i své umělecké jméno - "pěst zuřícího Boha". Jde o zvláštní úkaz, který se objevil na Saturnově prstenci označovaném písmenem F. Astronom, expert na Hubbleův teleskop, Phil Plait, se k tomu vyjádřil na svém blogu slovy: "Tak vážně - co se to tam sakra stalo?". Vysvětlení jsou zatím chabá, respektive žádná pořádná. Je možné, že prstencem něco prolétlo, jenže podle Plaitových slov jsou tyhle pruhy neuvěřitelně tenké, v řádu metrů (!), takže je celkem s podivem, kde se vzalo dost materiálu na takovou úžasnou podívanou.

Zdá se, že pro záhady vesmíru se nemusíme natahovat příliš daleko. Něco zvláštního se děje přímo v naší Sluneční soustavě. Lze jen doufat, že všechny ty krásné komety, záhadné planetky a rychlé asteroidy se stihnou zastavit u sousedů. V teleskopech jsou totiž přece jen krásnější, než na vlastním dvorku.

Odkazy a zdroje obrázků: blogs.discovermagazine.com/badastronomy, ciclops.org, astro.cz, emailspotting.files.wordpress.com, defenseoftherepublic.com, nasa.gov, newscientist.com, physorg.com, esa.int, astrovm.cz.