Dospějeme, když překonáme většinu přirozeného soucitu (?)

Opět jsem si toho všimla letos, když město zaplavily kádě s kapry. Nemám ráda ten pohled, byť většinu ryb jím. Jsem pokrytec. Ale o rybách tenhle příspěvek být nemá.

Zajímavé je zejména pozorovat reakce dětí. Některé, většinou jsou to ty, které mají zkušenosti z loňska, jsou z pohledu do kádí nadšené. Rybičky! Jiné na celý proces koukají s podivem. Třetí skupina dětí se s hrůzou odvrací a schovává obličej v mámině kabátě, a ta jim uděluje přednášku o tom, že v životě to tak chodí a že je třeba impulzivní lítost k polomrtvým a následně doraženým rybám překonat. Jinak se totiž žít nedá. Človíček, dřív nebo později, zatlačí většinu "přehnaného" soucitu někam hluboko do podvědomí. Někteří si na tenhle pocit ještě vzpomenou, jiní už se k němu nikdy nevrátí.

V době, kdy jsem chodila na střední školu - a bylo to mnoho let před příchodem aktuálního "EMO" trendu - propadla jedna z mých spolužaček na čtvrt roku hlubokému smutku. Z premiantky se stala holka, která nedělala ani ty nejdůležitější ze studijních povinností. Připadalo jí to zbytečné. Mluvila o jednonohém vrabci, kterého viděla cestou do školy, o své babičce, která před pěti lety přišla o životního druha a dodnes mu každý den stele postel, ale i o mnohonásobném vrahovi, který měl být popraven. Přemítala, jak se ti lidé cítí. Chtěla brát na svoje ramena všechnu bolest světa.

Pochopitelně ji brzy poslali k psychologovi. Pokud si vzpomínám, tak ten jí tehdy moc nepomohl. Všechno přešlo v průběhu několika měsíců samo od sebe. Často si na ni vzpomenu.
Někdy se mi zdá, jakoby existovaly chvíle (a puberta je jedním z takových období), kdy má člověk blízko k místu, kde jsou uloženy všechny pozemské smutky a bolesti. Někdy se jej dokonce i dotkne a ten mráz pak v sobě dlouhou dobu nosí. A někteří lidé jakoby byli náchylnější než jiní.

Je to jedna z věcí, ve které v souvislosti se změnami, které k nám teď přicházejí, doufám. Doufám, že najdeme ideální postoj k soucitu, který v sobě od dětství potlačujeme. Že stále více z nás objeví v srdci empatii nejen pro své blízké, ale i pro ty, o něž bychom se teoreticky nemuseli zajímat, a v neposlední řadě i pro naše nepřátele - pokud i ti trpí. Věřím, že něco takového by přispělo k vyšší míře vnitřní svobody každého z nás.

Co s egouškem?

Nevím, zda to souvisí se zvláštním obdobím, které teď všichni prožíváme, nebo zda je to jen součást mého vnitřního vývoje, ale opravdu intenzivně v posledních měsících řeším roli vlastního ega. Svého času jsem si tohle centrum osobnosti docela pěstovala. Věřila jsem, že svět má být plný silných osobností s jednoznačnými názory – protože to je to, co jej činí dynamickým a pestrým. Naopak v posledním roce se na mě hrne docela dost informací o tom, že „egouška“ je třeba pohřbít, zahrabat pět metrů hluboko, udusat na něm hlínu a navrch ještě plivnout, aby bylo pohrdání vlastní sebestředností dokončeno.

Celou tuhle problematiku jsem, jak doufám, rozlouskla včera. Měla jsem velice zvláštní „mimo-fyzickou“ zkušenost. Mívám je poslední dobou často a docela si je hýčkám, protože mě dostávají do příjemného spirituálního rozpoložení. Nejdřív se mi podaří odlehčit celou hlavu, pak ucítím brnění v nohách a pár chvil na to zažívám super-intenzivní pocit svobody. Asi je to hodně daleko od všech těch jogínských stavů blízkých osvícení, i od „astrálního cestování,“ které je teď celkem v módě a které tak krásně popisuje třeba Alue (http://karolinaloskotova.blog.cz/rubrika/astralni-cestovani). Je to spíš takový usmolený vyšší stupeň meditace – to nejlepší, čeho jsem v současnosti schopná.

No. Tak jsem si včera lebedila v tomhle krásné stavu – jako mimino v děloze – a najednou se mi začaly do hlavy vkrádat myšlenky na to, že se mi strašně nechce vracet zpátky do fyzického těla s tím zatraceným egouškem. Obvykle mi jakékoliv větší přemýšlení tenhle stav přeruší a nechá mě pěkně natvrdo dopadnout zpátky. Tentokrát to však šlo. A já přemítala, zda bych se neměla, jak to někteří doporučují, o úplné odstranění ega skutečně pokusit. Právě v tu chvíli.

A najednou to přišlo. Hotové osvícení. Viděla jsem (ne očima, spíš jenom hlavou, fantazií) sama sebe, jak v jedné ruce (byla to moje levá) držím zářící spiritualitu a v druhé (pravé) svůj obyčejný život. Nevím teď přesně, jak jsem si jej představovala. Možná to byla hrstka hlíny. Tu úžasnou věc ale představovala sama ta scéna. Jednak jsem okamžitě pochopila, že se mi právě v hlavě objevil rozpor, který jsem řešila – totiž, zda se pokorně uzemnit, nebo zkusit zabojovat a zbavit se vlastní pozemské osobnosti. Ale druhak, a to je daleko důležitější, samotný obrázek v hlavě mi dával odpověď. Ty dvě volby nebyly mou součástí, netrhaly mě na kusy. Ne. Já jsem je držela v rukách. Mohla jsem kdykoliv kteroukoliv z nich pustit. Mohla jsem o nich rozhodovat. Já sama jsem nespočívala uvnitř jedné nebo druhé – já jsem stála jako nástroj volby mezi nimi. Je člověk nástrojem volby a pouze svými rozhodnutími dává sám sobě tvar? Netroufnu si to takhle zobecňovat. Mám ale svou odpověď.

Egouška netřeba rozpouštět. Jen je dobré si uvědomit, že není naší součástí a můžeme se jej v těch pravých chvílích vzdávat. Zbavit se ho ale úplně by bylo stejně bezúčelné, jako vyhazovat šaty, o nichž si nejsme jisti, zda se ještě jednou nebudou hodit.