Co s egouškem?

Nevím, zda to souvisí se zvláštním obdobím, které teď všichni prožíváme, nebo zda je to jen součást mého vnitřního vývoje, ale opravdu intenzivně v posledních měsících řeším roli vlastního ega. Svého času jsem si tohle centrum osobnosti docela pěstovala. Věřila jsem, že svět má být plný silných osobností s jednoznačnými názory – protože to je to, co jej činí dynamickým a pestrým. Naopak v posledním roce se na mě hrne docela dost informací o tom, že „egouška“ je třeba pohřbít, zahrabat pět metrů hluboko, udusat na něm hlínu a navrch ještě plivnout, aby bylo pohrdání vlastní sebestředností dokončeno.

Celou tuhle problematiku jsem, jak doufám, rozlouskla včera. Měla jsem velice zvláštní „mimo-fyzickou“ zkušenost. Mívám je poslední dobou často a docela si je hýčkám, protože mě dostávají do příjemného spirituálního rozpoložení. Nejdřív se mi podaří odlehčit celou hlavu, pak ucítím brnění v nohách a pár chvil na to zažívám super-intenzivní pocit svobody. Asi je to hodně daleko od všech těch jogínských stavů blízkých osvícení, i od „astrálního cestování,“ které je teď celkem v módě a které tak krásně popisuje třeba Alue (http://karolinaloskotova.blog.cz/rubrika/astralni-cestovani). Je to spíš takový usmolený vyšší stupeň meditace – to nejlepší, čeho jsem v současnosti schopná.

No. Tak jsem si včera lebedila v tomhle krásné stavu – jako mimino v děloze – a najednou se mi začaly do hlavy vkrádat myšlenky na to, že se mi strašně nechce vracet zpátky do fyzického těla s tím zatraceným egouškem. Obvykle mi jakékoliv větší přemýšlení tenhle stav přeruší a nechá mě pěkně natvrdo dopadnout zpátky. Tentokrát to však šlo. A já přemítala, zda bych se neměla, jak to někteří doporučují, o úplné odstranění ega skutečně pokusit. Právě v tu chvíli.

A najednou to přišlo. Hotové osvícení. Viděla jsem (ne očima, spíš jenom hlavou, fantazií) sama sebe, jak v jedné ruce (byla to moje levá) držím zářící spiritualitu a v druhé (pravé) svůj obyčejný život. Nevím teď přesně, jak jsem si jej představovala. Možná to byla hrstka hlíny. Tu úžasnou věc ale představovala sama ta scéna. Jednak jsem okamžitě pochopila, že se mi právě v hlavě objevil rozpor, který jsem řešila – totiž, zda se pokorně uzemnit, nebo zkusit zabojovat a zbavit se vlastní pozemské osobnosti. Ale druhak, a to je daleko důležitější, samotný obrázek v hlavě mi dával odpověď. Ty dvě volby nebyly mou součástí, netrhaly mě na kusy. Ne. Já jsem je držela v rukách. Mohla jsem kdykoliv kteroukoliv z nich pustit. Mohla jsem o nich rozhodovat. Já sama jsem nespočívala uvnitř jedné nebo druhé – já jsem stála jako nástroj volby mezi nimi. Je člověk nástrojem volby a pouze svými rozhodnutími dává sám sobě tvar? Netroufnu si to takhle zobecňovat. Mám ale svou odpověď.

Egouška netřeba rozpouštět. Jen je dobré si uvědomit, že není naší součástí a můžeme se jej v těch pravých chvílích vzdávat. Zbavit se ho ale úplně by bylo stejně bezúčelné, jako vyhazovat šaty, o nichž si nejsme jisti, zda se ještě jednou nebudou hodit.