Mezi medúzou a bednou

Existují fenomény, které člověka donutí k hlubokému zamyšlení. Jeden z nich, který jsem si pracovně nazvala "mezi medúzou a bednou", nepochybně patří k těm vůbec nejstarším společenským jevům, které provázejí lidstvo po celou dobu jeho existence.

Vždy existovali velcí snílci, velcí skeptikové, a lidé někde mezi oběma extrémy. Často se nesprávně udává, že za většinou velkých pokroků stáli snílci, zatímco skeptici, ti zlí, jim jen házeli klacky pod nohy. S tím tak docela nesouhlasím, kategorizace velkých osobností totiž není takhle jednoduchá. Čím byl Galileo Galilei? Snílkem - kvůli novátorství jeho vizí? Nebo skeptikem - kritickým k dobovému chápání vesmíru a odmítajícím jiné než vědecké metody? Skepticismus není synonymem pro zkostnatělost, může dopomoci k pokroku. A naopak, samozřejmě.

I v dnešním světě lze tenhle fenomén snadno vypozorovat, zvláště pak na serverech označujících se jako "duchovní". Někteří lidé, říkám jim medúzy, jsou vůči veškerým informacím obdivuhodně důvěřiví. Jejich vlastní názory se v moři dat stávají neviditelnými jako tělíčka medúz. Oni sebe často považují za "citlivé a vnímavé", rádi demonstrují svou ochotu uvěřit takřka čemukoliv, již pokládají za jakýsi další stupeň duchovna. Pokud něčemu nevěříte, obvykle si od této skupiny lidí vysloužíte kritiku, že nejste dostatečně otevřen revolučním názorům.

Jsou to snadno zapomenutelní lidé. Medúzovitě si plují širým světem, filtrují vodu, a jakmile vám zmizí z dohledu, většinou se vám víckrát nevybaví.

A pak jsou tu bedny - lidé účelově zabednění, extrémně skeptičtí a ve svém odstupu prakticky nedotknutelní. Podobně jako medúzy, jsou i bedny apatičtí vůči jakýmkoliv opozičním argumentům. Tlučte do nich zajímavými informacemi - vždy vyjde jen dutý zvuk. Jsou o něco zapamatovatelnější než medúzy, protože mají většinou určitou životní filosofii. Bývají to čistokrevní vyznavači aktuálního stupně vědy, ale i jakéhokoliv náboženství, či třeba životního stylu. Hodně jsem jich potkala mezi makrobioticky se stravujícími lidmi.

Být bednou má své výhody. Váš svět je - alespoň z pohledu ostatních - relativně jasně vymezený, často jste cílevědomý a úspěšný člověk, protože svůj čas využíváte v určitém směru velmi produktivně. Neztrácíte čas s vedlejšími uličkami, váš život je jen hlavní třída.



Medúzy i bedny mají minimálně jeden společný znak. Svým postojem ke světu vyjadřují své pohrdání Stvořitelem (či přírodou,... dosaďte si případně, co je libo). Jakoby udělal něco zbytečného, jakoby jim přidal vlastnost, která je jen zdržuje. Medúzám je obvykle na obtíž kritický mozek, bednám zas neuspořádané emoce. Medúzy i bedny tak své pojetí světa staví na vlastní lidskou podstatu - nad lidskou dokonalost, kterou "opravují" tím, že nepotřebné bonusy své existence prostě eliminují.


Lidská bytost je komplexní. Nic jí nechybí, nic nepřebývá. Člověk, který se snaží přechytračit vlastní dokonalost, se na cestě k úplnému procitnutí jen zpomaluje. Je to jako amputace nohy před během na sto metrů. Vím to, já bývala zarputilá bedna. Až po letech jsem zjistila, že člověku nebyl dán mozek i srdce do jednoho těla proto, aby je proti sobě štval a stavěl do opozice, ale aby je spojil a dostal tak do ruky ten nejdokonalejší nástroj, kterým se snadno proklestí matrixovou džunglí na své cestě domů.



Obrázky z: clker.com, freakrevolution.com.