A co když... budou zlí? (recenze k filmu Čtvrtý druh)

Následující text je souhrnem subjektivních postřehů a může obsahovat spoilery.


Asi nejsem sama, kdo si všiml expanze exopolitického tématu v popkultuře posledních let. Jen za posledních několik měsíců jsem zaregistrovala čtyři velké kasovní trháky, jejichž pointa na existenci mimozemšťanů stojí: remake Den, kdy se zastavila Země, District 9, Avatar a Čtvrtý druh. Na Slovensku se film promítá už od 21. ledna, oficiální česká premiéra se koná zítra. Rozhodla jsem se napsat k němu pár slov.





Děj filmu

Doktorka Abigail Tyler nedávno za záhadných okolností ovdověla. Rozhodla se však dokončit manželem započatou studii o podivných událostech v jejich městě – Nome na Aljašce. Brzy se však ukazuje, že dostat se na stopu panáčkům z vesmíru je zatraceně nebezpečný byznys. Pacienti doktorky Tyler, kteří od dětství vídávají na svém okně bílou sovu, jeden po druhém odcházejí za dramatických okolností ze světa a její vlastní rodina se stane terčem agresivních E.T.s.




Čtvrtý duh aspiruje na to, být velkým trhákem. Kromě hororového vzrušení a populárního vesmírného tématu totiž přináší i to, po čem dnešní divák tolik prahne – vzbuzuje dojem, že se opírá o realitu. Na začátku filmu nám to tvrdí krásná, krásná, krásná Milla Jovovich, ubezpečuje nás o tom režisér Olatunde Osunsanmi a v neposlední řadě je snímek vystavěn na sestříhání údajně reálných audio a video záznamů z psychiatrické praxe doktorky Tyler a záběrů s filmařskou licencí. Sama doktorka se ve filmu objeví a kromě toho, že se nápadně podobá tomu, co si většina lidí pod pojmem "mimozemšťan" představuje, má dodat celému snímku na důvěryhodnosti a svou přítomností z něj udělat spíš něco jako pravdivou reportáž o nevysvětlitelných událostech z těch nejmrazivějších částí Spojených států.




Zpět k mimozemské tradici

Mimozemšťané, jak jsou představeni ve Čtvrtém druhu, budou fanouškům scifi dobře známi. Nikdy nejsou vidět celí, ale už „soví animace,“ která je součástí reklam na film, napovídá, že půjde o velkooké bělohlavé příšerky. Mnohokrát ve snímku zazní jejich údajné hlasy – silné a hluboké – které diváka přenesou zpět ke Goaldům, starým dobrým padouchům v seriálu Hvězdná brána. Hovoří sumersky, jedním z nejstarších z pozemských jazyků, a vytvářejí tak ono populární pojítko mezi lidskou kulturou na Zemi a dalekým vesmírem.

Staromódní je i jejich poslání. Umějí sice projít zdí, záhadně odpojit alarmy a vytvářet teleportační tunely, ale přesto nemají nic lepšího na práci, než pozorovat vybrané oběti skrze okno, unášet je, dělat na nich pokusy a ještě jim nechávat jizvy po experimentech. Nic moc. Na frak tak dostává představa o éterických mimozemských bytostech majících pouze světelná poslání zvěstovat nám dobré zprávy o naší vesmírné rodině.

Zajímavou drobností pro numerology je čas, kdy mimozemšťané obvykle vyruší lidi z jejich spánku. Je to 3:33 v noci. Nejsem na tyhle věci odborník, ale vzpomínám si, že jsem mnohokrát slyšela (například v souvislosti s nechvalně proslulým případem Emily Rose), že třetí hodinu v noci si údajně vybírá ke svým nepravostem ďábel, aby se tak vysmál svaté trojici a času tři hodiny odpoledne. Takže se zřejmě mimozemští návštěvníci pokoušejí dotáhnout tuhle symboliku do dokonalosti.

Věřte nevěřte

Předně bych chtěla říct, že považuji pseudodokumenty za legitimní filmový žánr. Celkem se mi líbil Blair Witch Project, snesla jsem i Paranormal Activity. U Čtvrtého druhu ale člověk zaváhá. Přece jen – co ty „reálné záběry“? A copak by nám Milla Jovovich lhala? Je to smutné, ale je to tak. Na základě toho, co vypátrali američtí filmoví fanoušci, kteří snímek mohli zhlédnout už před několika měsíci, je Čtvrtý druh jen nafouknutá bublina. A především – jde o fikci.


Filmaři dotáhli svůj hoax tak daleko, že dokonce dali vzniknout několika internetovým odkazům, na nichž se šlo po vložení klíčových slov progooglovat a které „potvrzovaly“ ve filmu uváděné informace. Rovněž neuváděli do seznamu herců ty osoby, které se objevily v „reálných“ částech snímku a pokusili se tak napodobit průkopníky pseudodokumentu, tvůrce Blair Witch, kteří nechali uvést u všech tří hlavních postav snímku status „pohřešovaný“ i na americké filmové databázi imdb.com.

V listopadu minulého roku, tedy krátce po premiéře filmu, se společnost Universal Pictures dokonce prostřednictvím mimosoudní dohody vyrovnala s Aljašským tiskovým klubem. Ten obdržel 20,000 dolarů jako omluvu za to, že se v rámci propagace filmu zfalšovaly některé zprávy o případu doktorky Tyler a byly vydány jeho jménem.


Nome, Alaska

Městečko Nome, které je pro svou polohu skutečně dost odříznuto od civilizace, zaznamenalo krátce po uvedení snímku obrovskou vlnu zájmu. Jako všechny podobné situace, má i tato pro místní lidi svou pozitivní i negativní stránku. Bezpochyby na místě posílil turistický ruch a nechal řadu místních podniků rapidně zvýšit tržby. Na druhou stranu se však z Nome stala celebrita se vším tím nepříjemným, co k tomu patří. Zejména trpí ti majitelé pevných linek v Nome, kteří nechali své číslo uvést ve veřejných telefonních seznamech a kteří jsou od premiéry filmu dnem i nocí obtěžováni hovory od těch, co si chtějí promluvit přímo s někým z „místa činu.“ Filmaři si také Nome zidealizovali k obrazu svému - viz snímky níže. Na prvním je "filmový" a na druhém "skutečný" Nome.

Pokud jde o vysoký počet návštěv FBI, jde pravděpodobně o částečně pravdivou informaci, kterou lze opět vysvětlit specifičností města Nome. Jednak – je to ostrůvek v divočině. Obklopen věčně mrazivými lesy, skálami a vodou. Kromě toho, že není problém si v takových podmínkách způsobit vážné zranění, hlásí všechna malá a odlehlá města tradičně vysoký počet pohřešovaných osob. Druhým problémem podobných míst je malé množství slunečního svitu, které ve všech severských oblastech vede k depresím, nadstandardně rozšířenému alkoholismu a k vyššímu počtu sebevražd.


Úspěšný podvod

Podobně je to nejspíš i s celou tou slávou ohledně „reálných záběrů“ pořízených v rámci psychiatrické praxe doktorky Tyler. Ačkoliv jsem se původně chtěla vyvarovat jednoznačných závěrů, v současnosti lze už na základě dostupných informací téměř s jistotou tvrdit, že byly zfalšovány – tedy pokud jde v souvislosti s filmovou produkcí vůbec o nějakém falšování mluvit. Přesto však v mnoha recenzích narazíme na magickou formulku „vychází ze skutečné události“ či na řeči o „skutečných dokumentárních záběrech.“ Pochybuji, silně pochybuji.

Je ale vidět, že u publika tyhle věci stále bodují. Ačkoliv se těsně před premiérou objevovaly názory, že půjde o propadák, už několik týdnů od uvedení se ukázalo, že se Čtvrtý druh zařadí po bok sérii nedávných kasovních trháků. Celkem reálně podle mě hrozí, že svou bombastickou kampaní zastíní o mnoho lepší „mimozemský“ snímek – před několika měsíci vydaný District 9 (http://ztracene.blogspot.com/2009/11/district-9.html).

Režisér Olatunde Osunsanmi natočil před Čtvrtým druhem jen jeden celovečerní film. Jmenuje se Smrtící temnota a všechno nasvědčuje tomu, že jde o mimořádný brak. Čtvrtý druh je sice docela solidně zvládnutá filmařská práce, ale nebýt masivní kampaně, zřejmě ničím nezaujme.
Úspěch Čtvrtého druhu lze proto chápat jako usvědčení nás, publika, z toho, že prahneme po motivu „nebezpečí z vesmíru“ a s radostí se necháme krmit vším, co o sobě řekne, že se opírá o skutečnost. Dokážu si představit, že mnohé nadšence do mimozemských civilizací (nemluvě o těch, kteří se domnívají, že jsou s nimi v kontaktu) film urazí.

Hodně jsem nad Čtvrtým druhem přemýšlela. Ne ani tak proto, že by samotná projekce ve mně zanechala tak silné dojmy, ale spíš z toho důvodu, že mi stále vrtá hlavou, proč se tak rádi necháváme děsit představou, že se někdo (podle jazyku náš dávný příbuzný) rozhodne překonat vzdálenosti světelných let, jen aby nám mohl koukat do oken, aby nás týral bezúčelnými experimenty a unášel naše blízké. Nemáme pro tyhle konstrukce jiné zdroje informací, než jsou ty v naší hlavě. A asi právě proto jsem z množství nadšených a o reálnosti Čtvrtého druhu přesvědčených fanoušků trochu nervózní.