středa 15. července 2009

Naučte se upnout k "bude líp"

Nemyslím si, že by každý měl stejné problémy s náladami, jako mám já. Rozhodně je každý nemá tak pěkně diagnostikované. :-) Ale snad právě proto jsem vynalezla způsob, jak bolestivá i jinak nepříjemná rozpoložení alespoň zmírnit - v lepším případě i překonat.


Postup spočívá v uvědomění si dvou skutečností. 1) Teď je mi špatně. 2) Brzo mi bude lépe.


Jak známo, čas je relativní - a to nejen v einsteinovském pojetí a ve vztahu ke světlu, ale rovněž pro nás, subjektivní lidské bytosti. Zkuste tedy bod 1) smrsknout do malého bezvýznamného bodu, který nic neznamená pro vás a je směšně nicotný pro vesmír. Pak si představte bod 2) (tj. - bude zase líp) jako velký krásný ráj, který nastane po téhle nepříjemné chvíli. Je jedno, zda si jen vybavíte pocit dobré nálady, nebo si to budoucí veselé naladění představíte jako nějaké pro vás atraktivní místo. Je třeba chtít se tam dostat. Co nejrychleji.




Udržte si tuhle představu v intenzivní podobě alespoň jednu minutu. Pak se z ní probuďte a zkuste být skálopevně přesvědčení, že chmury už jsou pryč - prostě proto, že jste příliš chytří na to, abyste se s něčím tak pomíjívým zabývali. Někdy to vyjde zcela, někdy ne. Ale i pokud se vám nepodaří vylézt ze svého motivačního zasnění zcela očištěni od deprese, obvykle ji to alespoň podstatě zkrátí. Protože všichni chceme ze svých pomíjivých pekel do ráje.

úterý 14. července 2009

Post-orgastická prázdnota u žen - existuje a může i povznášet

Těžko psát o něčem tak subjektivním, jako jsou pocity a myšlenky ženy po orgasmu. Z odborné literatury se dá vyčíst, že v zásadě se tyto emoce pohybují v široké škále mezi "pocitem získání množství nové energie" až po stavy depresivní. Přesto však věřím, že jednoho společného jmenovatele tyto zážitky mají - dostaví se při nich určitý pocit prázdnoty plynoucí z uvolnění napětí a z prudké změny motivací... nebo méně učeně - plynoucí z prudké změny z "chci, chci, chci" na "už mám." :-) Mise byla splněna a teď bude chvíli trvat, než si ego najde jinou věc, po níž se začne momentálně pídit.


A právě ten moment prázdnoty (do kterého někdo následně nalije pozitivní či negativní energii) mě zajímá. Ne nadarmo už Buddha říkával, že když se člověk dokáže na chvíli oprostit od všech chtíčů a jiných pomíjivostí, zažije Pravdu. Pravdu, která "leží za myslí a hmotou, za prostorem a časem, za podmíněným polem relativity".




Post-orgastický člověk sice není zcela prost všech tužeb, rozhodně k tomu má ale blíže než v drtivé většině jiných situací. Je třeba toho proto využít. Částečně se tématu pravděpodobně dotýká i notně zprofanovaná tantra, ale nechci moudra přejímat, když je už už mám na jazyku sama... :-)

Proč ale v nadpisu zmiňuji pouze ženy? Odpověď se ukrývá v následujícím grafu.



Tahle "křivka ženského orgasmu" popisuje tři základní typy vývoje vzrušení. C - rychlé vzrušení a prakticky žádná dohra, A - (údajně) standardní křivka s jedním či více orgasmy zakončená o něco delší dohrou, B - křivka prakticky bez vyvrcholení - napětí se neuvolní, následuje tedy dlouhá dohra.


Asi netřeba zdůrazňovat, že většina mužů by se jistojistě vešla do kategorie A. Odtud zřejmě stereotypy "pak se otočil a usnul". Stejně tak se většina mužů shodne, že spánek po orgasmu je podstatně hlubší a kvalitnější. Někteří si tenhle postup oblíbili natolik, že ani nemohou jinak :-). Domnívám se, že post-orgastický spánek navozuje určitý klid podobný meditaci, v němž se člověk oprostí od všech starostí dne a jde odpočívat s tím, že do druhého dne vstane jako fénix ze stereotypního popílku.


Naproti tomu řada žen něco takového snad v celém životě nepozná. U typu A a B vyzní vzrušení více do ztracena a následuje tak nejspíš převalování na posteli a rozutíkané myšlenky.


"Věnuj se partnerce po sexu," nabádá snad každý manuál pro pány, který ještě nesklouzl k dokonalému cynismu. Já bych dodala - raději si nejdřív zjisti, zda je á, bé nebo cé :-). Protože stejně jako každý jiný předsudek, může i tenhle přinést nepohodlí těm ženám, které, jako hrdá áčka, chtějí prožít post-orgastický stav v meditativním duchovním rozpoložení, které je buďto přiblíží k oné Buddhově Pravdě, nebo skončí v sladké dřímotě. Obojí je osvěžující.

Detailně o využití skončeného orgasmu zas někdy příště...

pondělí 13. července 2009

O cynismu a bolesti


Málo co se v mé povaze změnilo v životě tolik, jako míra cynismu. Od velmi cynického pohledu na svět jsem se dostala až téměř k odporu vůči tomuhle postoji. A dospěla jsem k následujícímu zjištění: je to otázka hodnot.
Máte-li za to, že veškerá vaše snaha jednou stejně skončí spolu s vašimi rozkládajícími se ostatky někde pod drnem, je cynismus celkem dobrým životním společníkem, který zatočí se všemi těmi hloupými morálními hodnotami, které by vás snad mohly na okamžik ze zatrpklé existence vyrušit. Člověk si to všechno usnadní a dokonce do sebe tak nasaje určitou otupělost a přezíravost nad veškerým bytím, která umí trochu utlumit všechnu tu bolest, které se v životě nevyhneme.



A pak je tu druhý možný postoj. Ten spočívá v uvědomění si, že NENÍ MOŽNÉ, ABY VŠE BYLO NESMYSLNÉ. V podstatě nezáleží na tom, zda vás k víře v hodnoty a geniální plán celého vesmíru přivede církev, alternativní duchovní guru, nebo dlouhá cesta Himalájemi. Od chvíle, kdy si skutečně uvědomíte, že existence má svůj smysl, vám bude cynický pohled na svět připadat velmi dětinský a mimořádně neinformovaný.

Odmítnutím cynismu se člověk sice připraví o jeden nedokonalý nástroj zvládání bolesti, ale naoplátku dostane něco víc. Naučí se bolest nepotlačovat, ale naopak nechat ji projít, nechat se jí pročistit a uvědomit si, že s odchodem každého negativního kousku našich nevyřešených životů, vzniká prostor pro světlo.

Nekonečno nabízí všechny možnosti

Asi nebudu první s tímhle nápadem, ale ta myšlenka mě v průběhu dne zastavila a nechala mě žasnout. Tak poslouchejte.


Premisy: 1) vesmír je nekonečný, 2) život v něm je možný (my jsme důkazem).
Závěr: Je-li vesmír nekonečný a je-li v něm život možný, znamená to, že ve vesmíru je nekonečně mnoho ohnisek života.


No není to fascinující?






Existuje ale ještě jeden pohled na věc. Takový, který zohledňuje Stvořitele a může fungovat i pro případ, že je Země jediným centrem živých organismů.. Totiž že vesmír byl stvořen jako domov pro planetu Zemi a planeta Země existuje jako láskyplné útočiště pro člověka, zvířata a rostliny, vzniklé z vyšší vůle a z výjimečného rozhodnutí.


Na tomhle zamyšlení se mi moc líbí krása obou možností vycházejících z premisy o nekonečnosti vesmíru. Příště vymyslím ještě nějaké tetelivé scénáře pro možnost "vesmír je konečný", abych se z nich zase mohla radovat. :-)

Odpuštění jako osvobození

Mám v posledních týdnech zvláštní pocity. Částečně jako by se mi připomínaly chyby, které jsem udělala - zvlášť coby hodně mladá a hloupá holka. Ale nejsou to jen výčitky. Střídají se s nimi - vždy alespoň jednou týdně - vlny úlevy a štěstí. Je to jako by mi někdo šeptal: vím o tobě vše a odpouštím ti.
Chápu to jako výzvu. Možná nastal čas nechat křivdy navěky usnout. Hodně se omlouvám a hodně odpouštím. Snažím se vyrovnat se svou horší stránkou. Je to boj a často skřípu zuby. Kéž by za bolestí čekala vyrovnanost a nekonečné odpuštění.
Nikdy v životě jsem neměla silnější pocit, že pro to nastal ten pravý čas.


Ken Robinson - Ničí školy kreativitu?

Ještě před půl rokem jsem toho muže neznala a tohle byla první jeho přednáška, kterou jsem, byť jen zprostředkovaně, viděla. Komik nebo vědec? Spasitel nebo jen glosátor? Těžko se rozhodnout, jak Kena Robinsona zařadit, je však velice snadné si ho zamilovat.

Konference se nevedou jen od pultíků. Ken přijde, pošle obecenstvu trochu svého charisma a gagů, a zase odejde. Zůstane po něm dojem. Rozhodně patří mezi ty profesionály, kteří jsou tak profesionální, až působí neprofesionálně. Jako hodně fajn chlápek z ulice, který vám poví něco o životě. Jenže Ken není chlápek z ulice. Má doktorát, byl pasován na rytíře, spolupracoval jako poradce s několika národními vládami a svými studiemi na téma dětí a pedagogiky si získal pozornost odborné i laické veřejnosti.



Přednáška na téma "Ničí školy kreativitu?" nespočívá v poplivání tradičních, často "biflovacích" metod, ale spíše v pozitivních příkladech přirozené dětské geniality a kreativity, kterou by snad stálo za to rozvíjet. Celkem mě jeho mikro-historky zahřály u srdce.

Perličky:
"Moje hlavní sdělení je, že kreativita je ve vzdělání stejně důležitý cíl jako gramotnost a měla by jí být věnována stejná pozornost."
"Učitelka (...) šla k holčičce a ptá se jí, co že to kreslí. A holčička říká - kreslím obrázek Boha. Učitelka na to - ale vždyť nikdo neví, jak Bůh vypadá. A dívka odpoví - tak za chvíli to zjistí."
"Děti se nebojí zkusit něco, čím si nejsou jisté. Když neví, tak to prostě zkusí. Nebojí se chyb."
"Pokud se bojíme chyb, nemůžeme být nikdy originální."
"Picasso jednou prohlásil, že všechny děti se rodí jako umělci. Problémem je zůstat tím umělcem, i když dospíváme."

Anglicky, s českými titulky:

Alžběta Šorfová - Merkabah

Na webu cestyksobe.cz jsem našla hned několik přednášek na transformační témata. I recenzovaná přednášející jich tam má více. Nakonec jsem vybrala tuto z toho důvodu, že ačkoliv některé z ostatních působí formálně dokonaleji, tato mě jako jediná dojala a donutila mě se k ní vrátit.


Shrnutí obsahu přednášky: Podle autorky vstupujeme do "období transformace", kdy se utkají světlo s temnotou. Abychom mohli vstoupit do méně hmotné fáze existence, která nás za pár let čeká, musíme se pročistit od karmických i aktuálních traumat. To bolí. Procesu můžeme pomoci tím, že si jej uvědomíme, otevřeme se přicházejícímu světlu a nenecháme se strhnout zpátky do temnoty, která po nás natahuje ruce.

Stručné hodnocení: Po prvních minutách jsem si myslela, že u toho nevydržím. Nejistý, chaotický "ee-ee" výklad přenášený nedokonalým audiem mě od zhlédnutí celého videa trochu zrazoval. Věci nepomáhal ani místy trochu infantilně laděný výklad ("To zní moc hezky, že jo?"). S následnými fázemi přednášky jsem ale do jejího obsahu postupně pronikala a v závěru jsem byla skutečně ráda, že jsem se k ní proklikala.

Absenci vizuálních pomůcek typu tabule či slideshow zaplnila přednášející mocnou gestikulací, která místy hraničila s tlumočením přednášky do znakové řeči. Mně osobně to tak ale bylo příjemné.

Jen těžko se však smiřuji s přílišnou fascinací filmem Matrix (asi právě proto, že ho mám ráda a vím, že to opravdu není dokument) a také okázalé ignorování jakýchkoli hmatatelnějších důkazů. Jsem otevřená všem možnostem, ale to, že mi to někdo řekne a že se mi často motá hlava, mi prostě k uvěření v transformaci nestačí. A nemělo by to stačit nikomu. Ať nejsme manipulovatelné stádo.

Sympatická dáma, která do mě asi definitivně naočkovala super pojem "egoušek", evidentně přebujelým egouškem netrpí, působila na mě velice pokorně, sympaticky a důvěryhodně. Velmi oceňuji, že se vyhnula přehnaným bububu teoriím.






Perličky:
"Všechno, co se děje okolo nás, je vevnitř nás."
"Jak se nám začne pročišťovat vědomí, začne se nám pročišťovat i ego. A to bolí. A bolí to proto, že ten náš egoušek je to, co si myslíme, že jsme. My vlastně vědomě máme nějakou představu o sobě. A teď si představte, že toto všecko se začne rozpadat."
"Začíná se probouzet spousta nových strachů, o kterých už jsme si mysleli, že jsou zapomenutý."
"Přichází doba, kdy je lidstvu přáno a dáno pracovat s vlastní podstatou."
"... nevinit ostatní za svou vlastní bolest."
"Kdybychom to jako děti, čistý a nezakalený, začali odevzdávat - toho egouška... a nechali to proudit a přijímali to tak, jak to je, tak to jde mnohem rychleji..."
"Vlastní láskou rozpustit vlastní bolest."

Otázky, které mě k věci napadají:
1) Pokud má někdo komplexů a traumat příliš, je pro něj vůbec ta "čištící" bolest přežitelná?
2) Má celý ten proces nějaké vlastnosti typu soucit s trpícími, kteří všechny ty děje prožívají?
3) Co je cílem toho našeho budoucího "světelnějšího" života? Proč se vše děje?
4) Potřebuji pravdivou odpověď o tom, jak to je. Má smysl ji zkoušet hledat objektivně, nebo je to vše jen otázkou víry?



Video: http://www.cestyksobe.cz/video-reportaze/alzbeta-sorfova/alzbeta-sorfova/90.html. Určitě doporučuji.

Tajemství řeči našeho těla

Věřte nevěřte, 93% komunikace je neverbálního charakteru. Pro efektivní společenské vystupování je pro každého člověka zcela zásadní naučit se ovládat základní pravidla řeči těla - jak působit důvěryhodně, jak neprozradit lež, či jak na sebe přitáhnout pozornost okolí. Velmi dobrým průvodcem po těchto úskalích mezilidských vztahů může být dokument z produkce History TV - Secrets of Body Language (Tajemství řeči těla). Ráda bych vám část těchto zajímavých informací zprostředkovala.

Boj o dominantní roli
Když Bush hostil Putina na americké půdě (šlo o summit v Camp Davidu), stala se jejich prostá chůze ke stolkům s mikrofony přehlídkou dvou alfa-samců. Jednak se oba předháněli v rychlosti chůze (protože chtěli vypadat silně a zdravě) a jednak se snažili působit dominantně. Vladimir Putin to pojal svým "animálním" způsobem - razantní chůzi doplňoval prudkými pohyby rukou a jelikož výšková výhoda nebyla na jeho straně, snažil se vítězit alespoň v šíři prostoru, který si bránil ostrými lokty. Naproti tomu George Bush se soutředil na to, aby vypadal sebejistě, kontrolovaně a neplýtval pohyby.





Setkání politiků vůbec poskytují spoustu skvělého materiálu. Schůzka tří jiných leaderů skončila neuvěřitelným divadlem před vstupem do budovy. Pánové si dávali vzájemně přednost, protože je jejich trenéři naučili, že kdo dává druhému přednost, ten je v aktuální situaci bossem. Nakonec jako první rezignoval Clinton a vstoupil. Následně byl chudák Arafat do budovy vtlačen fyzicky - jen aby průvod nemohl uzavírat. To vše samozřejmě se smíchem, ale...



Podobně se o právo "posledního muže" servali George Bush a Tony Blair v roce 2003. Přestože se setkání konalo v Británii, dokázal americký prezident převzít dominantní roli, Blaira do dveří lehce zatlačil a ještě ho před kamerami novinářů poplácal po zádech - "hodný hoch." :-)





Boj o dominantní ruku
Podobně mnohoznačné může být i prosté podání ruky. Nejde jen o sílu a délku stisku. Ve vysokých kruzích se svádějí boje o to, kdo bude mít "horní ruku", která ruku partnera zakryje.



Většinou vítězí ten, co stojí - z pohledu přímého pozorovatele - vlevo. Taho využil například Putin, který se poměrně často záměrně staví tak, aby k němu ostatní přicházeli z pravé strany a on tak získával dominantní postavení ruky. Radost mu přednedávnem zkazil Tony Blair, který sice musel přijít ze "špatné" strany, ale brzy si to uvědomil a při stisku pravice ještě přidal levou ruku, kterou zakryl i dominantní pravici Vladimira Putina. Navíc šel obličejem velmi blízko k obličeji Putina.



Podobně se to povedlo i prezidentu Bushovi, který Putina vytlačil z dominantní pozice ramenem a ruce tak upozadil. Navíc se mu podařilo, jak je jeho dobrým zvykem, i poplácat ruského exprezidenta po rameni, čímž dal jasně najevo, kdo tady bude šéfovat.




Tři vítězové
Poučně působí i slavné záběry budoucích tří vítězů druhé světové války. Přestože americký prezident Roosevelt trpěl v té době arteriosklerózou, která se mu už v roce 1945, těsně před pádem Německa, stala osudnou, dokázal kompozici dominovat. Usazen ve středu snímku a s pozicí "nemám co skrývat" působí ze tří mužů nejdůvěryhodněji.


Do defenzívy se dostal Stalin. Nejen, že na něj příležitostně směřoval kouř z Rooseveltovy cigarety, ale především se za centrem dění musel neustále otáčet a naklánět - nepodařilo se mu ohnisko přenést ke své osobě (možná zafungovala i jazyková bariéra).




Churchill vlevo na snímku si svou pozici pokazil kloboukem v místě rozkroku. Specialistka v dokumentu to komentovala v tom smyslu, že se cítil být zranitelný. Navíc to prostě vypadá blbě.

Lhát lépe než Nixon
V sedmdesátých letech v USA propukla "aféra Watergate". Prezident Nixon šel čelit nepříjemným otázkám novinářů v přímém přenosu. Bohužel pro něj si ale málo kontroloval spontánní pohyby těla. Často proto působí jako by byl v obranném postoji a křečovitě se drží pultu.
Ve chvíli, kdy mu novinář pokládá další otázku, zaujme sice otevřený postoj typu "nemám co skrývat", ale prozradí ho detailní pohled na jeho ruce za zády. Nejenže si pevně tiskne zápěstí jedné ruky, ale zároveň sám sobě přejíždí prstem po kůži, čímž se podle odborníků snaží uklidnit a povzbudit. Navíc se po zásadním sdělení jednoznačně odtáhne dozadu a skříží ruce na prsou. Při některých slovech, které mají mít pozitivní dopad, dokonce samovolně vrtí hlavou a sám sebe popírá.



Norma a odchylky
Na hodnocení gest neexistuje žádný přesný manuál. Abyste dokázali tuhle "fyzickou řeč" člověka dobře rozluštit, je třeba vycházet z toho, jak se chová normálně - co je pro něj normou. A následně s touto normou porovnávat jeho momentální gesta a usuzovat, co se mu asi zrovna děje v hlavě.



Studium celebrit
Za vděčný objekt je považována například zpěvačka Britney Spears, kterou od puberty snímají kamery takřka na každém kroku a existuje množství fotografií i videí o různých obdobích jejího života - "Britney šťastná", "Britney rozčílená", "Britney u konce sil." Jako většina celebrit, naučila se i ona nosit v kritičtějších situacích velké černé brýle - bez ohledu na množství slunečního světa. Ony samy jsou tedy určitým signálem nepohody.



Z dřívějších otevřených pozic a spontánního jednání (konzultovaného občas s všudypřítomnými poradci) přešla v poslední době do permanentně defenzivních postojů, z nich jí občas jen vykukuje hlava při některém z častých verbálních konfliktů.



Podobně vhodným předmětem studia jsou i ostatní celebřitky. Pěknou ukázku chování po konzultaci s odborníkem představuje například scéna "Paris Hilton opouští vězení". Rovná záda, mírně skloněná hlava, nesmělý úsměv a především pozice rukou jasně vysílá signál: "poučila jsem se a už budu jen hodná holka."



Vztah mezi Angelinou Jolie a Bradem Pittem byl expertům jasný už několik měsíců předtím, než jej přiznali. Angelině totiž na tiskovce k jejich společnému filmu několikrát ulítl Bradovým směrem pohled, který připomínal spíš nesmělou zamilovanou školačku, než sebevědomou sexbombu.



Maléry zvládat po bushovsku
Překvapivě šikovně využívá nejrůznějších gest exprezident George Bush. Z legendárních scének typu "tyhle dveře nejdou otevřít", "teď jsem řekl úplnou blbost" a "to zvíře utíká" se umí vymotat vtipně a celkem efektně. Využívá k tomu právě řeč těla, která situaci zachrání v tom smyslu, že hlavní aktér směšnost okamžiku přizná - byť třeba jen změnou postoje.



Volby jako souboj gest
Neskutečnou přehlídkou vypilovaných postojů a scének jsou volební kampaně, zvlášť od doby televizních debat kandidátů. U nás si zatím jen někteří menší politici dávají pod nohy stoličku, ale na Západě už dotáhli celé akce téměř k dokonalosti.
Na neznalost základních pravidel dojel prezidentský kandidát Nixon při televizní debatě s kandidátem Kennedym. Ačkoliv argumentačně měl i navrch, ublížila mu televize. Coby "mužný" typ odmítl před přenosem make-up - narozdíl od Kennedyho, který si namaskovat obličej dal. Zatímco Nixon vypadal po většinu vysílání zpoceně a leskle, Kennedyho tvář zůstala jako dětská prdelka. Lépe si také nacvičil gesta a postoje a u televizních diváků to tenhle fešák nakonec vyhrál.



V politice lze rovněž sledovat vývoj profilu jednotlivých osobností - jak se na nich podepisují "trenéři" a zkušenosti. Dobrým příkladem může být Hillary Clinton, která se z role "já jsem jen manželka prezidenta" postupem několika let proměnila na (snad až příliš) cílevědomou kandidátku na post prezidenta.



Velkým otazníkem pro v dokumentu vystupující odborníky byla scéna, kdy Hillary vysvětlovala v průběhu své kampaně význam nadcházejících voleb a kdy se jí zlomil hlas. Ženská odbornice scénu vyhodnotila jako autentickou, odborník muž ale představení nevěřil.
Když už jsme u americké politiky - v dokumentu zmiňují jeden moment, kterého jsem si všimla jak v případě kampaně Baracka Obamy, tak u Hillary Clinton. Povídáte něco svým fanouškům v tom typickém "kotli", kde jsou všichni nadšení a mávají transparenty, a pak několik lidí jakoby pozdravíte do publika, zamáváte, ukážete na někoho, něco někam do hlubin davu vykřiknete. Jak se dozvíme od experta, jsou to takové malé podvůdky politiků. Obvykle nikoho z té masy občanů neznají. Ukazují na anonymní lidi, mávají jim, jen aby vzbudili dojem, že tolik lidí znají, s tolika se zdraví, tolika mají co sdělit.



Clintonovy výše a níže
Za jednoho z nejlépe studovaných ve věci gestikulace považují experti Billa Clintona, který má svůj "jazyk těla" poměrně dobře pod kontrolou a umí jej využívat. Ruka na srdci, uvolněný obličej, otevřená gesta směrem k publiku - to všechno má nacvičené.



Přesto i mistr tesař se utne. Několikrát si neuhlídal okamžitou reakci svého obličeje na položenou otázku - a kdo sledoval pozorně, pochopil, že tahle mu tedy radost rozhodně neudělala.



Podobně tomu bylo i při tiskovce, na které popíral svůj vztah k Monice Lewinski. Při každé negaci v řeči důrazně kroutil hlavou. Jen v případě prohlášení "s tou ženou jsem neměl sexuální vztah" na to zapomněl.




Když se snaha zvrtne v divadlo
Ukázkový trapas v gestikulaci se povedl britskému premiérovi Tony Blairovi. Ten po svém zvolení nejenže za sebou manželku vlekl jako nezbytnou přítěž, ale při jejím pokusu políbit ho ji od sebe nešetrně odstrčil. Následný polibek do vlasů už trapnost situace nezastavil.





Všední užitečnost znalosti gest
Řeč těla ale není disciplínou jen pro politiky a celebrity. Využívají ji i lidé v běžných profesích. Prodejce, který vám chce prodat auto, policista, který se snaží odhadnout příští reakci zadrženého člověka. Takový případ, kdy nerespektování nestandardních gest způsobilo tragédii, popisuje i dokument. Zástupce jednoho amerického šerifa zastavil auto - to zajelo ke krajnici. Jeho řidič se však záhy začal chovat jinak, než jak je to při takových situacích normální. Nezůstal v autě, ale vystoupil a začal se chovat jak šašek - rádoby vtipně poskakoval. Už to, že se snaží dostat dál od vlastního auta, má být pro policistu znamením, že něco skrývá. Navíc muž vzápětí tleskne rukama - což je pro člověka přirozené gesto typu "tak si to pojď rozdat". Zkrátka blížící se konflikt. Policista se stále snaží vyřešit kontrolu nějak smířlivě a uklidňuje ho. Ve skutečnosti měl ale už v tuhle chvíli zareagovat autoritativněji a razantněji. Vzápětí totiž muž přiskočí ke svému autu a vytáhne pušku. Zazní výstřely a policista umírá.



Univerzální jazyk
Ačkoliv gestikulační zvyklosti bývají v různých kulturách různé, existuje sedm univerzálních výrazů obličeje, které jsou společné pro všechny. Smutek, radost, vztek, strach, překvapení, pohrdání a znechucení. Ve skutečnosti však dokážeme pohyby svalů v obličeji vytvořit několik tisíc výrazů. Existují dokonce počítačové programy, které vyhodnotí z kamery přijímané pohyby obličeje a dokáží určit, jak se dotyčný cítí. To je užitečné například pro reklamní průmysl, v němž se studují reakce lidí na různé typy podnětů.



A to mě přivádí k dalšímu zajímavému experimentu, který ve filmu proběhl. Skupině studentů ukazovali na počítači sérii dvojicí obličejů. Studenti měli říkat, který z dvojice se jim zdá sebevědomější. Aniž by o tom tito dobrovolníci věděli, posuzovali dvojice kandidátů do amerického senátu pro volby v roce 2002. Zdá se to být neuvěřitelné, ale ze 70% označovali studenti toho kandidáta, který nakonec ve volbách uspěl. Jako hlavní pozitivní znaky vnímali přímost pohledu člověka na fotografii a také jeho úsměv.




Síla audia
Zdaleka nejsilnější ze všech částí výrazu je náš hlas. Téměř lze tvrdit, že nezáleží na tom, co říkáte, pokud to umíte dobře podat. Obecně platí, že čím hlubší hlas, tím důvěryhodněji člověk působí. Toto zjistila při počátcích své kariéry Margaret Thatcher. Z pípající mladé ženy se postupem času propracovala k profesionálnímu vystupování - a to včetně hlubšího hlasu, o který se po celou svou kariéru snažila.




V pozdějších letech jí její přirozený vyšší hlas přemohl jen v emociálně vypjatých situacích. Ženy jsou tedy znevýhodněny - a to i proto, že ženský hlas působí na emociální části mužského mozku. Pokud tedy muž naslouchá ženě, může se stát, že se mu bude zdát příliš emociální, i když ve skutečnosti mluví normálně.
Jako politici, kteří svého hlasového projevu využívali takřka dokonale, jsou ve filmu zmíněni dva muži. Ronald Reagan - již zemřelý americký exprezident.



A také Barack Obama, nad jehož projevem se i experti rozplývají. Údajně má dokonale propracované všechny tři hlavní složky vokálního vystupování. Tón, rychlost a rytmus. Právě to je možná důvod, proč jeho řeč často strhne tolik lidí, byť mu jeho kritici občas vyčítají povrchnost některých frází.



Naopak mírně odstrašujícím příkladem je opět Tony Blair. Do dokumentu vybrali jeho projev k novinářům poté, co Británii obletěla zpráva, že zemřela princezna Diana. Smutek, kterým svá slova pečlivě prokládal, musel připadat příliš teatrální i člověku, který se na hodnocení jeho výstupu nijak nezaměřil. Dramatické polykání a příliš pomalá řeč udělala z jeho tiskovky spíše pokryteckou frašku. Někdy je ta hranice totiž zatraceně tenká...



Hodnocení: Mohu zodpovědně prohlásit, že výše popisovaný dokument mě obohatil o informace, ke kterým bych se skrze odbornou literaturu asi jen těžko prokousávala. Hodina a půl je sice dost dlouhá doba, nicméně vzhledem k zajímavosti obsahu jsem ji u filmu vydržela bez jakéhokoliv přemáhání. Vedlejší efekty naší řeči těla určitě nelze brát jako stoprocentní vodítko - ostatně i proto není detektor lži uznán za zákonný prostředek potvrzování či vyvracení výpovědí. Nicméně nepochybuji o tom, že ti, co se naučí základní pravidla sebekontroly ovládat i pozorovat u ostatních, jsou v rámci společenských vztahů zvýhodněni. Někdy prostě člověk opravdu ale opravdu potřebuje, aby mu něco prošlo bez zbytečné nedůvěry okolí... :-)
Anglická verze k dispozici na youtube.

Tajný život tělesných hodin

Většina z nás žije v domnění, že má svůj denní režim víceméně ve svých rukou. Vedle nečekaných okolností nám do rozvrhu promlouvá i náš nezbytný společník - naše tělo. To silně ovlivňuje nejen akce, jakými jsou snězení pokrmu či únava uprostřed dne, ale také decentnější záležitosti, jakými je nálada, riziko infarktu nebo chuť na sex. Naučit se svým vnitřním hodinám rozumět znamená těžit z výhod, kterými nás obdařila evoluce a nejít sám proti sobě... Pokud máte informace o denních rytmech těla jen z ženských časopisů, mohl by i pro vás být dokument "The Secret Life of Your Bodyclock" (Tajný život vašich tělesných hodin) z produkce BBC příjemným překvapením.




Náctileté zombie
Máte v rodině lenošného dospívajícího, kterého takřka není možné dostat po ránu z postele bez záplavy bručení a nadávek? Ano, možná je i líný. Rozhodně se ale nachází v období života, kdy má všechny předpoklady stát se "noční sovou" neschopnou brzkého vstávání. Mohou za to tělesné hodiny. Podobně špatné je to s ním i ve škole. Proto dnes už existují vědci, kteří se vážně zabývají myšlenkou na přesunutí doby vyučování na později, kdy by mohla existovat větší naděje, že adolescent ve výuce občas i vstřebá nějakou tu informaci. Při testech paměti totiž dosahují studenti až o 10% lepších výsledků odpoledne než dopoledne. A to už stojí za zamyšlení.
Pro většinu lidí nebude překvapením, že naše špánkové návyky se během života mění. Děti jsou ranní ptáčata, mladí dospělí noční sovy a nakonec, s přibývajícím věkem, se člověk opět vrací k brzkému usínání i vstávání.

Pozor na infarkt
Náš krevní tlak není po celý den konstatní. Záleží jednak na momentálních okolnostech, ale i na denní době. Pokud se běžně budíte ráno, je vaším nejrizikovější částí dne dopoledne.
V těle v té době probíhají změny, které nejen že ženou krevní tlak nahoru, ale také mění průtok krve tepnami a mohou tak ohrozit i srdeční rytmus. Pravděpodobnost infarktu se ráno a dopoledne zvyšuje v průměru třikrát. Chcete-li se rozčilovat, nechte to raději na odpoledne.

Výše a níže
Jste-li dospělý pracující člověk, nejspíš se vám jako i jiným vyplatí soustředit nejsložitější duševní činnost do období mezi desátou dopoledne a polednem. V tu dobu totiž máte nejlepší šanci splnit ji efektivně. Naopak útlum přichází u většiny lidí těsně po poledni (a většinou také po obědě). Jak jsem se z filmu dozvěděla, jsme totiž naprogramování k tomu, pospat si denně dvakrát.
Plyne z toho jedno velké nebezpečí - mikrospánek. Ten může nadělat nejvíc paseky za volantem. Podle statistik je třikrát pravděpodobnější usnout při řízení ve dvě odpoledne než během večera. Pokud se v kritickou dobu musíte někam dopravovat, rada je prostá - dejte si kafe.

V průběhu dne
Během odpoledne se řádně aktivují vaše centrální tělesné hodiny - ty máme všechny v mozku a tvoří je shluk buněk menší než zrnko rýže. Fascinovalo mě, že tohle místo skutečně tepe - udržuje rytmus. Jeden z vědců v dokumentu ho přirovnal k dirigentovi, který udává takt ostatním orgánům v těle. Dílčí hodiny mají všechny naše orgány.





Tento lidský biorytmus má tak zásadní vliv, že jeho nerespektování může člověku i nabourat zdraví. V dokumentu vystupuje pacientka s rakovinou, kterou běžná chemoterapie pokaždé psychicky i fyzicky odrovnala, ale přitom jí v boji s nemocí příliš nepomohla a rakovina se rozšiřovala. Následně zkusila kliniku, která si na souladu procedur s biorytmy zakládá. Zde jí aplikovali ty stejné jedovaté chemikálie právě v době, kdy jsou běžné tělesné buňky nejméně aktivní, čímž snížili jejich ztrátu a účinněji s nemocí bojovali. Pro pacientku to mělo lepší psychický i fyzický efekt.



Manuál pro sportovce
Je statisticky prokázáno, že nejlepších výsledků dosahují profesionální sportovci odpoledne a večer. Teplota i adrenalin jdou nahoru, případná bolest je lépe tlumena (nejhorší je to s ní ráno). Situace se komplikuje, klade-li onen konkrétní sport nároky na rovnováhu. Ta je totiž naopak nejlepší po ránu.



Užít si alkohol
Většina z nás pije z prostého důvodu - chceme si občas zlepšit náladu. Ideální doba pro takovou akci je podle studií brzo večer. V tu dobu má totiž alkohol nejsilnější požadovaný efekt na mozek. V podstatě tedy bude průměrnému člověk stačit méně než třeba dopoledne, aby se dostal do požadovaného stavu. Tím si šetří nejen peněženku, ale především tělo.
Trochu jinak je to s jídlem. Ještě před sto lety se jedlo jinak - největší byla snídaně, v poledne následoval středně kalorický oběd a něco málo se případně snědlo ještě navečer. Dnes to máme přesně naopak. Proti velkým večeřím existuje jeden velmi silný argument - a tím je nebezpečí cukrovky. Zatímco ráno zpracovává tělo glukózu poměrně obstojně, po večerním jídle obvykle zůstává její hladina v krvi na vysokém stupni. Máme-li ve zvyku se před spaním cpát, kolegujeme se tedy nejen o noční můry a nedopnutí kalhot, ale také o diabetes.



Světlo v hlavní roli
Ačkoliv si tělo udržuje své rytmy i v případě izolace od slunečního svitu, neznamená to, že ten na nás nemá vliv. Slunce ovlivňuje naše tělesné hodiny prostým pronikáním skrze oči do mozku. Úsvit nám pomáhá vstávat, západ slunce usnadňuje usínání. Lze toho ale využít i jinak. Jste-li přespříliš noční sova, noste sluneční brýle od poledne až do večera - v tu dobu byste se měli snažit posbírat na sebe co nejméně světla. A naopak - pokud patříte mezi příliš ranní ptáčata, dobrou službu vám sluneční brýle udělají poránu, naopak odpoledne se sluníčku nevyhýbejte.




Pro klidný spánek seniorů
Zatímco většina lidí se večer zahrabe a spí, jak dlouho to jen jde, existují i tací, co by si rádi přispali, ale samovolně se budí příliš brzy. Tento problém se týká zejména seniorů - celá třetina z nich trpí nespavostí a časným probouzením. S člověkem totiž stárnou i jeho tělesné hodiny, které jsou ve vyšším věku méně aktivní a méně funkční. V neposlední řadě také starší lidé přijímají méně světla skrze oči. Fragmentovaný spánek může přinést příznaky deprese i zhoršování některých nemocí.
Posílit funkci tělesných hodin u starších lidí je přitom poměrně snadné. Z testu, při němž se obytné místnosti v domově pro seniory prosvětlily a celodenně se do nich pouštělo více světla vyplynulo, jak velkou pomocí může být takové vylepšení pro zdravý spánek důchodců. Více světla nejenže zlepšilo sledovaným osobám spánek, ale také u nich potlačilo depresivní stavy, posílilo paměť a u pacientů s Alzheimerovou chorobou se zlepšila i schopnost zvládat běžné denní činnosti.



Sexy noc
Pokud toho nemáte večer po celém dni dost, můžete se případně ještě pokoušet o sex. Z průzkumů vyplývá, že nejčastější dobou pro postelové radovánky je hluboká noc - zhruba od jedenácti do jedné. Velkou otázkou zůstává, zda si lidé toto období vybírají dobrovolně, nebo zda je to prostě ta chvíle, kdy se oba sejdou v ložnici, pustí z hlavy práci a dětem popřejí dobrou noc. Jak je to tedy s chutí na sex?
Vědci si nejsou zcela jisti. Jednoznačně se ví, že nejvyšší hladina testosteronu u mužů bývá až ráno, po probuzení. Naopak nejpravděpodobnější dosažení orgasmu u žen se odhaduje právě na dobu pozdního večera. Paradoxy. Fyzická výkonnost i citlivost kůže bývají nejlepší v druhé části dne.


Co se děje, když o sobě už nevíme...
Po půlnoci se naše tělo dostává do stavu přirozené relaxace. Procesy se zpomalují, teplota i tlak klesají. Tělo vyžaduje odpočinek. Bohužel, existují i profese, které se neobejdou bez nočních směn. Ty se na lidech zásadním způsobem podepisují. A nejsou to jen psychické problémy, jimž čelí. Například u zdravotních sester pracujících na noční směny se zvyšuje riziko rakoviny prsu.
Ale dějí se i lepší věci. Právě za hlubokých nocí, kdy se tělesné svaly nejlépe uvolňují, přichází na svět nejvíce dětí.


Skoro se mi zdá, že všechny tyhle informace by byla škoda nezúročit v praxi :-).

Doporučeníhodnost dokumentu: 80%.
Klady: užitečné informace ve stravitelném obalu.
Zápory: dost "omáčky", šlo by to nadupat do kratší stopáže.
V anglické verzi je dokument dostupný na youtube.