Iluze o klidu

Mám v posledních dnech nevinnou, ale každým dnem objevnější zábavu. Narušuji svou smyslovou iluzi. Funguje to asi takhle: pozdě v noci, kdy je všude kolem klid a ticho podkresluje jen tlumené vrnění myčky, zaujmu pohodlnou polohu a dělám revizi smyslů. Opírám se přitom o známou věc, že náš mozek informace, které mu zasílají smysly, ohromným a nikdy neustávajícím způsobem filtruje. Pouští nám do vědomí jenom ty výrazné. Jednoduše proto, abychom se z toho přehršle informací nezbláznili. Kromě toho má ale prostředí mozku ještě jednu tendenci – rádo si hoví v statutu quo. V praxi to znamená, že když se zrovna v naší blízkosti nestane něco zásadního, tvrdí nám mozek, že se neděje vůbec nic. Usvědčit ze zapírání jej lze docela snadno i s pomocí takového nedokonalého nástroje, jakým jsou jednotlivé naše smysly.

Chuť většinou nepřinese nic moc zajímavého, o něco pozoruhodnější je až čich. V duchu se ho na rovinu zeptám – nechceš mi sdělit něco, co mi mozek zatajuje? A soustředím se na to, co nos cítí. Nedávno jsem takhle vyčichala intenzivní vůni dřeva v místnosti, kde nebylo nic dřevěného. Mozku to připadalo nelogické, tak mě na to raději neupozornil, aby to pak, chudák přepracovaná, nemusel ještě nějak řešit.

Velice intenzivní umí být hmat. Nejen pokud jde o čidla ve dlaních rukou, ale celá kůže je neuvěřitelně aktivní. Už před časem jsem zjistila, že mi skoro neustále přebíhá mráz po zádech – takový ten zvláštní, rychlý pocit, jakoby člověku někdo přejel ledovou rukou po páteři. Mozek mě na to upozorní jen při nadstandardní intenzitě, ale s pomocí svého nového koníčka jsem přišla na to, že je tenhle pocit mým skoro permanentním fyzickým zážitkem. Abych byla upřímná, tak radost z toho moc nemám.

Při revizi sluchu se obvykle dostávám už do velice zvláštního rozpoložení. Těch zvuků v relativním tichu je tolik! Od jednorázových, pro něž často nemám vysvětlení, až po dlouhé zvuky na vysoké frekvenci (za to často může elektronika, ale už jsem narazila i na teorii, podle níž takhle „piští“ rostliny). V mladším věku člověk slyší i hodně vysoké zvuky. Často mi to lezlo na nervy. Teď už jich zachytávám míň – stárnutí je zřejmě na postupu. Velice zvláštní jsou situace, kdy člověk vysleduje v okolních zvucích nějakou melodii.

No a zrak, ten mě pravidelně slušně nejen překvapí, ale bohužel často i vyděsí (asi s tím ještě správně neumím naložit). Prostor okolo člověka se z vizuálního pohledu mění daleko víc, než jak si to asi většina z nás uvědomuje. Zvlášť v rozostřeném a periferním vidění se dají zahlédnout deformace prostoru, barev i světla. Je to trochu jako snažit se prokouknout takový ten obrázek, v němž je schován i 3D. Už několikrát se mi stalo, že jsem zahlédla vyloženě „někoho“. Často mi tahle praxe docela posílí i můj odvěký problém – pocit, že mi někdo stojí za zády. Už jsem se párkrát dostala i do stavu, kdy jsem se prostě rozhodla neotočit. Věděla jsem, že tam něco je. A zdálo se mi nejlepší počkat, až to odejde.

Dost dobrým způsobem, jak se o okolním „cvrkotu“ přesvědčit, je jednotvárné prostředí. Je to možná důvod, proč se tolik lidí bojí tmy. Lze to ale třeba i v jednobarevném pokoji (bílé stěny) s minimem rušivých předmětů. Okolí není nikdy klidné.

Ačkoliv bych teď už mohla svůj výčet intenzivních smyslových zkušeností skončit, neodpustím si ještě jednu položku – šestý smysl. Většina z nás zná pořekadlo „Intuice říká ženě, že má pravdu, i když ji nemá.“ Je na tom dost pravdy a nejde jenom o ženy. Ovšem to, že máme někdy pocit, že někoho v naše okolí, nebo i nás samotné intuice mate, plyne hlavně z toho, že ji mnoho z nás neumí odlišit od nejrůznějších dalších vlivů. Někdy je to prostě jen zkušenost (určitě nám bude na dovolené pršet, loni taky pršelo), jindy zbožné přání (cítím v kostech, že dnes budu mít štěstí), nebo třeba předsudek. Pokud odlišíme šestý smysl od vlastních myšlenek a ega, lze z jeho zintenzivnění vydolovat fantastické zážitky. Na rozdíl od pěti tradičních smyslů je to ale o poznání obtížnější.

Mnozí lidé si stěžují, že jsme neustále kýmsi (zlými lidmi, zlými mimozemšťany, či obecně zlými silami) uvrhováni do matrixu a že nebýt těchto zloduchů, vnímali bychom svět plnými doušky. Nesouhlasím s nimi. Matrix si vytváříme sami – proto jej má každý jiný, proto jsme schopni se pohádat o věcech, které bychom podle objektivních měřítek měli vidět zcela shodně. Nevím, zda je filtrace nutná pro přežití člověka. Kdyby plně vnímal všechny podněty, pravděpodobně by se brzy zbláznil – stresem, nevyspáním a pocitem, že na něj okolní vjemy pořádají hon. Skutečnost, že za normálních okolností sice filtrujeme, ale umíme se z tohoto stavu vymanit a přejít do jiného, je fascinující. A je jedno, zda filtraci ještě posílíme a uvedeme se tak třeba do meditace, nebo zda se ji pokusíme oslabit a budeme žasnout nad tím, kolik se toho děje. Rozhodně si tak rozšiřujeme duševní obzory. Já zatím nemám vyšší ambice :-).

Všechno živé je k zešílení krásné...

... jen občas nestíháme všechnu tu krásu zachytit.
Takže alespoň projednou pomaličku :-).

2010

Toužím pro inspirujícím roce 2010 pro nás pro všechny.

love from abeni

Dospějeme, když překonáme většinu přirozeného soucitu (?)

Opět jsem si toho všimla letos, když město zaplavily kádě s kapry. Nemám ráda ten pohled, byť většinu ryb jím. Jsem pokrytec. Ale o rybách tenhle příspěvek být nemá.

Zajímavé je zejména pozorovat reakce dětí. Některé, většinou jsou to ty, které mají zkušenosti z loňska, jsou z pohledu do kádí nadšené. Rybičky! Jiné na celý proces koukají s podivem. Třetí skupina dětí se s hrůzou odvrací a schovává obličej v mámině kabátě, a ta jim uděluje přednášku o tom, že v životě to tak chodí a že je třeba impulzivní lítost k polomrtvým a následně doraženým rybám překonat. Jinak se totiž žít nedá. Človíček, dřív nebo později, zatlačí většinu "přehnaného" soucitu někam hluboko do podvědomí. Někteří si na tenhle pocit ještě vzpomenou, jiní už se k němu nikdy nevrátí.

V době, kdy jsem chodila na střední školu - a bylo to mnoho let před příchodem aktuálního "EMO" trendu - propadla jedna z mých spolužaček na čtvrt roku hlubokému smutku. Z premiantky se stala holka, která nedělala ani ty nejdůležitější ze studijních povinností. Připadalo jí to zbytečné. Mluvila o jednonohém vrabci, kterého viděla cestou do školy, o své babičce, která před pěti lety přišla o životního druha a dodnes mu každý den stele postel, ale i o mnohonásobném vrahovi, který měl být popraven. Přemítala, jak se ti lidé cítí. Chtěla brát na svoje ramena všechnu bolest světa.

Pochopitelně ji brzy poslali k psychologovi. Pokud si vzpomínám, tak ten jí tehdy moc nepomohl. Všechno přešlo v průběhu několika měsíců samo od sebe. Často si na ni vzpomenu.
Někdy se mi zdá, jakoby existovaly chvíle (a puberta je jedním z takových období), kdy má člověk blízko k místu, kde jsou uloženy všechny pozemské smutky a bolesti. Někdy se jej dokonce i dotkne a ten mráz pak v sobě dlouhou dobu nosí. A někteří lidé jakoby byli náchylnější než jiní.

Je to jedna z věcí, ve které v souvislosti se změnami, které k nám teď přicházejí, doufám. Doufám, že najdeme ideální postoj k soucitu, který v sobě od dětství potlačujeme. Že stále více z nás objeví v srdci empatii nejen pro své blízké, ale i pro ty, o něž bychom se teoreticky nemuseli zajímat, a v neposlední řadě i pro naše nepřátele - pokud i ti trpí. Věřím, že něco takového by přispělo k vyšší míře vnitřní svobody každého z nás.

Co s egouškem?

Nevím, zda to souvisí se zvláštním obdobím, které teď všichni prožíváme, nebo zda je to jen součást mého vnitřního vývoje, ale opravdu intenzivně v posledních měsících řeším roli vlastního ega. Svého času jsem si tohle centrum osobnosti docela pěstovala. Věřila jsem, že svět má být plný silných osobností s jednoznačnými názory – protože to je to, co jej činí dynamickým a pestrým. Naopak v posledním roce se na mě hrne docela dost informací o tom, že „egouška“ je třeba pohřbít, zahrabat pět metrů hluboko, udusat na něm hlínu a navrch ještě plivnout, aby bylo pohrdání vlastní sebestředností dokončeno.

Celou tuhle problematiku jsem, jak doufám, rozlouskla včera. Měla jsem velice zvláštní „mimo-fyzickou“ zkušenost. Mívám je poslední dobou často a docela si je hýčkám, protože mě dostávají do příjemného spirituálního rozpoložení. Nejdřív se mi podaří odlehčit celou hlavu, pak ucítím brnění v nohách a pár chvil na to zažívám super-intenzivní pocit svobody. Asi je to hodně daleko od všech těch jogínských stavů blízkých osvícení, i od „astrálního cestování,“ které je teď celkem v módě a které tak krásně popisuje třeba Alue (http://karolinaloskotova.blog.cz/rubrika/astralni-cestovani). Je to spíš takový usmolený vyšší stupeň meditace – to nejlepší, čeho jsem v současnosti schopná.

No. Tak jsem si včera lebedila v tomhle krásné stavu – jako mimino v děloze – a najednou se mi začaly do hlavy vkrádat myšlenky na to, že se mi strašně nechce vracet zpátky do fyzického těla s tím zatraceným egouškem. Obvykle mi jakékoliv větší přemýšlení tenhle stav přeruší a nechá mě pěkně natvrdo dopadnout zpátky. Tentokrát to však šlo. A já přemítala, zda bych se neměla, jak to někteří doporučují, o úplné odstranění ega skutečně pokusit. Právě v tu chvíli.

A najednou to přišlo. Hotové osvícení. Viděla jsem (ne očima, spíš jenom hlavou, fantazií) sama sebe, jak v jedné ruce (byla to moje levá) držím zářící spiritualitu a v druhé (pravé) svůj obyčejný život. Nevím teď přesně, jak jsem si jej představovala. Možná to byla hrstka hlíny. Tu úžasnou věc ale představovala sama ta scéna. Jednak jsem okamžitě pochopila, že se mi právě v hlavě objevil rozpor, který jsem řešila – totiž, zda se pokorně uzemnit, nebo zkusit zabojovat a zbavit se vlastní pozemské osobnosti. Ale druhak, a to je daleko důležitější, samotný obrázek v hlavě mi dával odpověď. Ty dvě volby nebyly mou součástí, netrhaly mě na kusy. Ne. Já jsem je držela v rukách. Mohla jsem kdykoliv kteroukoliv z nich pustit. Mohla jsem o nich rozhodovat. Já sama jsem nespočívala uvnitř jedné nebo druhé – já jsem stála jako nástroj volby mezi nimi. Je člověk nástrojem volby a pouze svými rozhodnutími dává sám sobě tvar? Netroufnu si to takhle zobecňovat. Mám ale svou odpověď.

Egouška netřeba rozpouštět. Jen je dobré si uvědomit, že není naší součástí a můžeme se jej v těch pravých chvílích vzdávat. Zbavit se ho ale úplně by bylo stejně bezúčelné, jako vyhazovat šaty, o nichž si nejsme jisti, zda se ještě jednou nebudou hodit.

District 9

Mým prvotním záměrem není zveřejňovat zde recenze na filmy – spíš jen upozornění na zajímavé kusy videa a přínosné informace v nich. Když jsem se ale rozhodla zmínit se tady o filmové novince District 9, už předem jsem věděla, že budu muset začít jednoznačně hodnotící větou. Jde o vynikající film!

District 9 představuje „jiný“ film o invazi mimozemšťanů. Většina z nás, kteří o přímém kontaktu s mimozemskou inteligencí někdy fantazírujeme, si představujeme onu historickou chvíli jako něco, co náš život zcela změní. Očekáváme od našich vesmírných přátel snad i nějaké zásadní informace – o existenci, o vesmíru, o dokonalejších technologiích. Co kdyby ale všechno dopadlo zcela jinak?



Mimozemšťané, nehezcí tvorové, pro něž se mezi pozemšťany brzo ujme označení „kreveťáci,“ na Zemi ztroskotají. Když tým vojáků a sociologů připravených navázat meziplanetární diplomatické vztahy nakoukne do obrovské mateřské lodi, nenajde tam osvícené, polohmotné a přátelské bytosti, ale statisíce vyplašených a zubožených bytostí. Kam s nimi? Do „okrsku číslo 9“ – a tam je oplotit a pokud možno ignorovat.

Diskriminace chudáků kluků mimozemských je do očí bijící a jednotlivé nespravedlnosti se dotknou asi každého diváka. Podle mě je to dáno tím, že režisér Blomkamp vykresluje ve svém filmu konflikt, který v realitě neexistuje, a tudíž na něj divák nemá žádný politický nebo jiný názor. Různí lidé mají různé názory na existenci chudinských slamů, na nepřizpůsobivé občany, různě posuzují protivníky válečných konfliktů a podobně. Ve výsledku se proto vždy rozdělí na alespoň dvě skupiny. Jedna si řekne „chudáci malí“ a druzí zastávají pozici „dobře jim tak“ nebo „neexistuje jiné řešení.“ Když však District 9 zachycuje na utlačované straně entitu, kterou z praktického života neznáme, hledíme na celou situaci objektivně – nikomu nefandíme a k nikomu necítíme nesympatie.

Zda to byl záměr tvůrců, to nevím. Vypočítavost vzájemných krutostí mezi lidmi a kreveťáky, které vyvrcholí, když se úřady rozhodnou mimozemšťany přestěhovat, však vyráží dech. Když člověk slyší výroky „pamatujte, že úsměv je levnější, než kulka“ nebo „vezmi si to jako památku na svůj první provedený potrat,“ asi ho trochu zamrazí. Oběti na obou stranách agrese se zde zkrátka počítají s chladnou samozřejmostí.

Když diváka nechá scénárista dostatečně nasát surovou atmosféru v ultrarealistickém kabátku (značnou část děje vidíme, jako by nám ji zprostředkovávali reportéři televizního zpravodajství), vše obrátí. Do situace trpící oběti uvrhne člověka, kterého už z předchozí části snímku známe. A nechá nás trpět s ním. Teprve pak dostává otupělá krutost příchuť ostré bolesti. Teprve pak máme šanci zkusit si, jaké je to „na druhé straně.“ Jaké je to stát se obětí někoho, kdo nesdílí naše utrpení. Jaké je to, když se uprostřed všeobecné netečnosti odehrává tragedie.

Must see, rozhodně. Jeden z těch filmů, od kterých odcházíte a říkáte si – teď na nikoho alespoň 24 hodin nebudu hnusnej :-).

Díky, lidé

Děkuju všem, kteří tehdy běh věcí popostrčili tím správným směrem.

Děkuju všem, kteří dnes nejsou tak pitomí, aby si mysleli, že demokracie je, slovy Madeleine Albright, dárek s mašličkou, na kterém se nemusí pracovat.

Demokracie je nekončící práce.

Děkuju všem, kteří pracují.

Děkuju.