Můj Bůh je děda na obláčku

„Věříš v Boha?“
„V něco věřím, ale můj Bůh je spíš princip, ne děda na obláčku.“

Nespočítám, kolikrát jsem na takovouto otázku slyšela přesně tuhle odpověď. Většina z nás existenci Boha relativizuje. Ponižujeme či povyšujeme si ho na jakýsi neurčitý princip, stačí nám existence Boha jako veškeré existence, jako něčeho éterického v nás a kolem nás. Snažíme se oprostit od všech předsudků, které nám o Bohu kdy kdo vštípil a hledáme svou nejvyšší bytost prostřednictvím co největšího rozšíření našeho vědomí. Pro veškerou snahu možná opomíjíme nápovědy, které nám byly dány…

Stále častěji se dočteme, jak nesmírně dokonalou konstrukcí naše tělo disponuje. Dokonalejší, než bychom sami sobě uměli dát. V posledních dvou letech se množí i informace o tom, že – pakliže jsme ochotni s konceptem existence mimozemských civilizací souhlasit – jsou nám naši vesmírní přátelé daleko podobnější, než jak by to kdokoliv předpokládal. A proto musím často přemýšlet nad tím, proč má tolik lidí s „polidštěným“ Bohem takový problém, když už víme, že je naše fyzické vzezření výjimečné a když máme pro člověka „stvořeného k Božímu obrazu“ nejednu oporu hned v několika náboženstvích.

Propagátoři nekonkrétního Boha nejčastěji považují Vesmír za striktně spravedlivý, fungující zcela na principu akce a reakce. Ale stejně jako mají ty nejlepší pozemské právní řády institut „zmírnění tvrdosti zákona“, stejně tak podle mě existuje jakási kosmická pomocná ruka pro ty, kteří o ni požádají.

Věřím, že za vznikem světa nestojí objektivní a odosobněná nezbytnost, ale jedno jediné subjektivní přání, rozhodnutí o existenci světla.

Věřím, že naše životy nehodnotí nesmlouvavé váhy dobrých a špatných činů, ale že je posuzuje někdo, kdo zná naše duše a má s námi soucit.

Věřím, že nad námi drží ochrannou ruku někdo, kdo má osobní zájem na našem dobru a prospěchu.

Věřím, že Bůh, stejně jako člověk, je schopen subjektivního jednání (že bychom se tady dotýkali kvantové fyziky?) a má pochopení i pro ty, kteří by na pekelných vahách neobstáli, pro polepšené hříšníky. Mám s tím své zkušenosti.

Můj Bůh je jistý děda na obláčku. A oběma nám to tak náramně vyhovuje.