Iluze o klidu

Mám v posledních dnech nevinnou, ale každým dnem objevnější zábavu. Narušuji svou smyslovou iluzi. Funguje to asi takhle: pozdě v noci, kdy je všude kolem klid a ticho podkresluje jen tlumené vrnění myčky, zaujmu pohodlnou polohu a dělám revizi smyslů. Opírám se přitom o známou věc, že náš mozek informace, které mu zasílají smysly, ohromným a nikdy neustávajícím způsobem filtruje. Pouští nám do vědomí jenom ty výrazné. Jednoduše proto, abychom se z toho přehršle informací nezbláznili. Kromě toho má ale prostředí mozku ještě jednu tendenci – rádo si hoví v statutu quo. V praxi to znamená, že když se zrovna v naší blízkosti nestane něco zásadního, tvrdí nám mozek, že se neděje vůbec nic. Usvědčit ze zapírání jej lze docela snadno i s pomocí takového nedokonalého nástroje, jakým jsou jednotlivé naše smysly.

Chuť většinou nepřinese nic moc zajímavého, o něco pozoruhodnější je až čich. V duchu se ho na rovinu zeptám – nechceš mi sdělit něco, co mi mozek zatajuje? A soustředím se na to, co nos cítí. Nedávno jsem takhle vyčichala intenzivní vůni dřeva v místnosti, kde nebylo nic dřevěného. Mozku to připadalo nelogické, tak mě na to raději neupozornil, aby to pak, chudák přepracovaná, nemusel ještě nějak řešit.

Velice intenzivní umí být hmat. Nejen pokud jde o čidla ve dlaních rukou, ale celá kůže je neuvěřitelně aktivní. Už před časem jsem zjistila, že mi skoro neustále přebíhá mráz po zádech – takový ten zvláštní, rychlý pocit, jakoby člověku někdo přejel ledovou rukou po páteři. Mozek mě na to upozorní jen při nadstandardní intenzitě, ale s pomocí svého nového koníčka jsem přišla na to, že je tenhle pocit mým skoro permanentním fyzickým zážitkem. Abych byla upřímná, tak radost z toho moc nemám.

Při revizi sluchu se obvykle dostávám už do velice zvláštního rozpoložení. Těch zvuků v relativním tichu je tolik! Od jednorázových, pro něž často nemám vysvětlení, až po dlouhé zvuky na vysoké frekvenci (za to často může elektronika, ale už jsem narazila i na teorii, podle níž takhle „piští“ rostliny). V mladším věku člověk slyší i hodně vysoké zvuky. Často mi to lezlo na nervy. Teď už jich zachytávám míň – stárnutí je zřejmě na postupu. Velice zvláštní jsou situace, kdy člověk vysleduje v okolních zvucích nějakou melodii.

No a zrak, ten mě pravidelně slušně nejen překvapí, ale bohužel často i vyděsí (asi s tím ještě správně neumím naložit). Prostor okolo člověka se z vizuálního pohledu mění daleko víc, než jak si to asi většina z nás uvědomuje. Zvlášť v rozostřeném a periferním vidění se dají zahlédnout deformace prostoru, barev i světla. Je to trochu jako snažit se prokouknout takový ten obrázek, v němž je schován i 3D. Už několikrát se mi stalo, že jsem zahlédla vyloženě „někoho“. Často mi tahle praxe docela posílí i můj odvěký problém – pocit, že mi někdo stojí za zády. Už jsem se párkrát dostala i do stavu, kdy jsem se prostě rozhodla neotočit. Věděla jsem, že tam něco je. A zdálo se mi nejlepší počkat, až to odejde.

Dost dobrým způsobem, jak se o okolním „cvrkotu“ přesvědčit, je jednotvárné prostředí. Je to možná důvod, proč se tolik lidí bojí tmy. Lze to ale třeba i v jednobarevném pokoji (bílé stěny) s minimem rušivých předmětů. Okolí není nikdy klidné.

Ačkoliv bych teď už mohla svůj výčet intenzivních smyslových zkušeností skončit, neodpustím si ještě jednu položku – šestý smysl. Většina z nás zná pořekadlo „Intuice říká ženě, že má pravdu, i když ji nemá.“ Je na tom dost pravdy a nejde jenom o ženy. Ovšem to, že máme někdy pocit, že někoho v naše okolí, nebo i nás samotné intuice mate, plyne hlavně z toho, že ji mnoho z nás neumí odlišit od nejrůznějších dalších vlivů. Někdy je to prostě jen zkušenost (určitě nám bude na dovolené pršet, loni taky pršelo), jindy zbožné přání (cítím v kostech, že dnes budu mít štěstí), nebo třeba předsudek. Pokud odlišíme šestý smysl od vlastních myšlenek a ega, lze z jeho zintenzivnění vydolovat fantastické zážitky. Na rozdíl od pěti tradičních smyslů je to ale o poznání obtížnější.

Mnozí lidé si stěžují, že jsme neustále kýmsi (zlými lidmi, zlými mimozemšťany, či obecně zlými silami) uvrhováni do matrixu a že nebýt těchto zloduchů, vnímali bychom svět plnými doušky. Nesouhlasím s nimi. Matrix si vytváříme sami – proto jej má každý jiný, proto jsme schopni se pohádat o věcech, které bychom podle objektivních měřítek měli vidět zcela shodně. Nevím, zda je filtrace nutná pro přežití člověka. Kdyby plně vnímal všechny podněty, pravděpodobně by se brzy zbláznil – stresem, nevyspáním a pocitem, že na něj okolní vjemy pořádají hon. Skutečnost, že za normálních okolností sice filtrujeme, ale umíme se z tohoto stavu vymanit a přejít do jiného, je fascinující. A je jedno, zda filtraci ještě posílíme a uvedeme se tak třeba do meditace, nebo zda se ji pokusíme oslabit a budeme žasnout nad tím, kolik se toho děje. Rozhodně si tak rozšiřujeme duševní obzory. Já zatím nemám vyšší ambice :-).