Zjistila jsem věc. Možná důležitou. Souvisí s tím, že se poslední dobou hodně ohlížím a zkouším posuzovat svůj vlastní vývoj.
Nejnověji jsem přišla na to, že mám tendenci k perfekcionalismu v těch úplně nejsměšnějších dimenzích. Můj vztah k barvám je úplně ukázkový, protože barvy lze snadno chápat jako metaforu věcí jiných a méně teoretických.
Po celou svou duc-hovní pubertu jsem milovala černou a bílou. Protože jsou absolutní, odezdikezdi a všezahrnující. Bílé světlo se štěpí na barevné spektrum a černá světlo pohltí. V praxi to vypadalo tak, že jsem měla v bytě všechny stěny bílé a ve skříni všechno oblečení černé. U mé maringotky to ani moc nevadilo, neb ji bílé zdi alespoň nezmenšovaly do mikroskopických rozměrů. Zato zcela černý šatník představoval nezanedbatelný společenský problém. Zpětně si musím oddechnout, že v době mého náctiletého mládí nefrčelo EMO. Asi bych představovala ideální cíl pro takovou nálepku.
Člověk musí dospět, aby přestal dělat kraviny a začal své úchylky realizovat smysluplněji. Snahu dotahovat věci ad absurdum jsem dneska povýšila do trochu méně hmotné podoby. Zdi zůstaly bílé, ale alespoň oblečení se trochu vybarvilo. Naučit se chápat jednotlivé části celku jako úplné entity ve světě nekonečných rovin, pod-rovin a nad-rovin je velký krok kupředu. Plácám se po rameni. Dobrá práce.
Možná bych o tom ani nepsala, kdybych nedávno neobjevila jeden klip. Písnička byla jednu dobu všude. Ale video k ní se ke mně dostalo s velkým zpožděním. I v komentářích jsem zahlédla „mám to stejně!“ připomínky k filosofii toho klipu.
Je tak nějak dojemný, že víc lidí na světě řeší ty samé věci a prochází toutéž cestou. (A když u toho člověk vypadá jak Regina Spektor, dá se natočit krásný video.)
Kdo by věřil, že se tu ještě kdy ukážu… Já ne. Existují ale děje, které člověka přimějí k návratům.
Nevěřím v brzkou všeobecnou revoluci vědomí – v dokončení procesu, který by nás naučil používat mozek tím správným způsobem, který by nám pomohl chápat vesmírné principy a vézt se na jejich vlně. Přesto ale pozoruji záchvěvy, které dávají tušit, že naše vlastní změna přichází. Pomalu a klidně se napojuje na vůli lidských bytostí a pomáhá nám volit správně.
Jednu správnou volbu jsem já osobně udělala už před lety. Práskla jsem dveřmi za Osud.cz, který jsem po jistou etapu svého života měla dokonce jako domovskou stránku. Postupem času ale, jak jsem poznávala sama sebe, poznávala jsem i účinky tohohle internetového brlohu špatných zpráv. Měla jsem dny, kdy jsem se sotva vyplazila z postele. Přestala jsem chodit mezi lidi. Na půl roku jsem přerušila školu. Strach mě úplně ochromil a já, blbá a dezorientovaná, jsem čekala „konec“ – aniž bych si pod tím slovem uměla něco konkrétního představit. Zpětně na to období hledím hlavně jako na vlastní nedospělost. Zároveň v sobě ale, přiznávám, nosím naštvání na všechny bludičky, které mi cestu téměř až do blázince osvěcovaly a ještě na tom profitovaly.
Trvalo mi několik měsíců odstřihnout se, překonat vlastní počítačové rituály a namísto internetových žump zamířit ke kvalitním zdrojům informací na internetu i (a především) mimo něj. Prakticky jsem opustila česky psané weby a zjistila, jak brutálně nepůvodní někteří čeští gurus jsou. A jak ohromná prasárna je ukrást někomu text, který zdarma pustil do elektronických vln, neuměle jej přeložit a ověsit klíčem „zaplať a dostaneš trochu světla.“
Při oslavách jara ale není třeba nadávat na zimu.
Ta dobrá zpráva a důvod, proč jsem k počítači dnes zasedla, spočívá v něčem jiném. V pomalém drolení jednoho osudového impéria. Jednoho hnízda bludiček. Hlavní indicií pro mě není ani tak brekot jeho majitele nad nedostatkem platících oveček (ten přichází v pravidelných intervalech už kolik let) či klesající křivky návštěvnosti (ty souvisí spíš s tím, že Osud je moderní asi jako zvonáče a uživatelé dnes jsou naročnější). Tím hlavním znakem pro mě osobně je ukončení předplatného jednoho z mých známých, který patřil mezi nejplamennější obhájce toho pofiderního místa, a také další pokles akčnosti osudové komunity. Nedávno jsem o tom přemýšlela a došla jsem k závěru, že předplatitelé Osudu jsou snad nejpasivnější uzavřená internetová komunita, co znám. Připomínají mi jedno morče, které jsem měla – to vylezlo, když jsem jej dostatečně dlouho a dostatečně intenzivně volala, písklo a zase se zahrabalo.
Osud.cz je pro mě sbírkou mnoha špatných prvků současnosti. Cenzurou počínaje, přes zpoplatňování cizích děl, a jediným správným politickým a duchovním názorem konče. Držel se dlouho. Teď už jen bezmocně kope. Pan majitel vyhrožuje postihy ze strany Systému častěji než ten nejhorší Big Brother. A teď už je to jen k smíchu.
Děkuji všem, kteří jej smetli svou vlastní revolucí vědomí. A vyzývám ostatní – připojte se. Zajdem pak na cukrovou vatu.
Věděla jsem, že k tomu musí na jaře dojít. Oddalovala jsem to, jak jen to šlo. Ale ta chvíle včera přišla a byla neodbytná. Vzala jsem kadeřnické nůžky, vylezla ven do vichřice a zbavila se několika centimetrů vzpomínek. Nechat rozfoukat svou vlastní historii po lukách a hájích je opojnější, než se zdá. Doporučuji :-).
Následující text je souhrnem subjektivních postřehů a může obsahovat spoilery.
Asi nejsem sama, kdo si všiml expanze exopolitického tématu v popkultuře posledních let. Jen za posledních několik měsíců jsem zaregistrovala čtyři velké kasovní trháky, jejichž pointa na existenci mimozemšťanů stojí: remake Den, kdy se zastavila Země, District 9, Avatar a Čtvrtý druh. Na Slovensku se film promítá už od 21. ledna, oficiální česká premiéra se koná zítra. Rozhodla jsem se napsat k němu pár slov.
Děj filmu
Doktorka Abigail Tyler nedávno za záhadných okolností ovdověla. Rozhodla se však dokončit manželem započatou studii o podivných událostech v jejich městě – Nome na Aljašce. Brzy se však ukazuje, že dostat se na stopu panáčkům z vesmíru je zatraceně nebezpečný byznys. Pacienti doktorky Tyler, kteří od dětství vídávají na svém okně bílou sovu, jeden po druhém odcházejí za dramatických okolností ze světa a její vlastní rodina se stane terčem agresivních E.T.s.
Čtvrtý duh aspiruje na to, být velkým trhákem. Kromě hororového vzrušení a populárního vesmírného tématu totiž přináší i to, po čem dnešní divák tolik prahne – vzbuzuje dojem, že se opírá o realitu. Na začátku filmu nám to tvrdí krásná, krásná, krásná Milla Jovovich, ubezpečuje nás o tom režisér Olatunde Osunsanmi a v neposlední řadě je snímek vystavěn na sestříhání údajně reálných audio a video záznamů z psychiatrické praxe doktorky Tyler a záběrů s filmařskou licencí. Sama doktorka se ve filmu objeví a kromě toho, že se nápadně podobá tomu, co si většina lidí pod pojmem "mimozemšťan" představuje, má dodat celému snímku na důvěryhodnosti a svou přítomností z něj udělat spíš něco jako pravdivou reportáž o nevysvětlitelných událostech z těch nejmrazivějších částí Spojených států.
Zpět k mimozemské tradici
Mimozemšťané, jak jsou představeni ve Čtvrtém druhu, budou fanouškům scifi dobře známi. Nikdy nejsou vidět celí, ale už „soví animace,“ která je součástí reklam na film, napovídá, že půjde o velkooké bělohlavé příšerky. Mnohokrát ve snímku zazní jejich údajné hlasy – silné a hluboké – které diváka přenesou zpět ke Goaldům, starým dobrým padouchům v seriálu Hvězdná brána. Hovoří sumersky, jedním z nejstarších z pozemských jazyků, a vytvářejí tak ono populární pojítko mezi lidskou kulturou na Zemi a dalekým vesmírem.
Staromódní je i jejich poslání. Umějí sice projít zdí, záhadně odpojit alarmy a vytvářet teleportační tunely, ale přesto nemají nic lepšího na práci, než pozorovat vybrané oběti skrze okno, unášet je, dělat na nich pokusy a ještě jim nechávat jizvy po experimentech. Nic moc. Na frak tak dostává představa o éterických mimozemských bytostech majících pouze světelná poslání zvěstovat nám dobré zprávy o naší vesmírné rodině.
Zajímavou drobností pro numerology je čas, kdy mimozemšťané obvykle vyruší lidi z jejich spánku. Je to 3:33 v noci. Nejsem na tyhle věci odborník, ale vzpomínám si, že jsem mnohokrát slyšela (například v souvislosti s nechvalně proslulým případem Emily Rose), že třetí hodinu v noci si údajně vybírá ke svým nepravostem ďábel, aby se tak vysmál svaté trojici a času tři hodiny odpoledne. Takže se zřejmě mimozemští návštěvníci pokoušejí dotáhnout tuhle symboliku do dokonalosti.
Věřte nevěřte
Předně bych chtěla říct, že považuji pseudodokumenty za legitimní filmový žánr. Celkem se mi líbil Blair Witch Project, snesla jsem i Paranormal Activity. U Čtvrtého druhu ale člověk zaváhá. Přece jen – co ty „reálné záběry“? A copak by nám Milla Jovovich lhala? Je to smutné, ale je to tak. Na základě toho, co vypátrali američtí filmoví fanoušci, kteří snímek mohli zhlédnout už před několika měsíci, je Čtvrtý druh jen nafouknutá bublina. A především – jde o fikci.
Filmaři dotáhli svůj hoax tak daleko, že dokonce dali vzniknout několika internetovým odkazům, na nichž se šlo po vložení klíčových slov progooglovat a které „potvrzovaly“ ve filmu uváděné informace. Rovněž neuváděli do seznamu herců ty osoby, které se objevily v „reálných“ částech snímku a pokusili se tak napodobit průkopníky pseudodokumentu, tvůrce Blair Witch, kteří nechali uvést u všech tří hlavních postav snímku status „pohřešovaný“ i na americké filmové databázi imdb.com.
V listopadu minulého roku, tedy krátce po premiéře filmu, se společnost Universal Pictures dokonce prostřednictvím mimosoudní dohody vyrovnala s Aljašským tiskovým klubem. Ten obdržel 20,000 dolarů jako omluvu za to, že se v rámci propagace filmu zfalšovaly některé zprávy o případu doktorky Tyler a byly vydány jeho jménem.
Nome, Alaska
Městečko Nome, které je pro svou polohu skutečně dost odříznuto od civilizace, zaznamenalo krátce po uvedení snímku obrovskou vlnu zájmu. Jako všechny podobné situace, má i tato pro místní lidi svou pozitivní i negativní stránku. Bezpochyby na místě posílil turistický ruch a nechal řadu místních podniků rapidně zvýšit tržby. Na druhou stranu se však z Nome stala celebrita se vším tím nepříjemným, co k tomu patří. Zejména trpí ti majitelé pevných linek v Nome, kteří nechali své číslo uvést ve veřejných telefonních seznamech a kteří jsou od premiéry filmu dnem i nocí obtěžováni hovory od těch, co si chtějí promluvit přímo s někým z „místa činu.“ Filmaři si také Nome zidealizovali k obrazu svému - viz snímky níže. Na prvním je "filmový" a na druhém "skutečný" Nome.
Pokud jde o vysoký počet návštěv FBI, jde pravděpodobně o částečně pravdivou informaci, kterou lze opět vysvětlit specifičností města Nome. Jednak – je to ostrůvek v divočině. Obklopen věčně mrazivými lesy, skálami a vodou. Kromě toho, že není problém si v takových podmínkách způsobit vážné zranění, hlásí všechna malá a odlehlá města tradičně vysoký počet pohřešovaných osob. Druhým problémem podobných míst je malé množství slunečního svitu, které ve všech severských oblastech vede k depresím, nadstandardně rozšířenému alkoholismu a k vyššímu počtu sebevražd.
Úspěšný podvod
Podobně je to nejspíš i s celou tou slávou ohledně „reálných záběrů“ pořízených v rámci psychiatrické praxe doktorky Tyler. Ačkoliv jsem se původně chtěla vyvarovat jednoznačných závěrů, v současnosti lze už na základě dostupných informací téměř s jistotou tvrdit, že byly zfalšovány – tedy pokud jde v souvislosti s filmovou produkcí vůbec o nějakém falšování mluvit. Přesto však v mnoha recenzích narazíme na magickou formulku „vychází ze skutečné události“ či na řeči o „skutečných dokumentárních záběrech.“ Pochybuji, silně pochybuji.
Je ale vidět, že u publika tyhle věci stále bodují. Ačkoliv se těsně před premiérou objevovaly názory, že půjde o propadák, už několik týdnů od uvedení se ukázalo, že se Čtvrtý druh zařadí po bok sérii nedávných kasovních trháků. Celkem reálně podle mě hrozí, že svou bombastickou kampaní zastíní o mnoho lepší „mimozemský“ snímek – před několika měsíci vydaný District 9 (http://ztracene.blogspot.com/2009/11/district-9.html).
Režisér Olatunde Osunsanmi natočil před Čtvrtým druhem jen jeden celovečerní film. Jmenuje se Smrtící temnota a všechno nasvědčuje tomu, že jde o mimořádný brak. Čtvrtý druh je sice docela solidně zvládnutá filmařská práce, ale nebýt masivní kampaně, zřejmě ničím nezaujme. Úspěch Čtvrtého druhu lze proto chápat jako usvědčení nás, publika, z toho, že prahneme po motivu „nebezpečí z vesmíru“ a s radostí se necháme krmit vším, co o sobě řekne, že se opírá o skutečnost. Dokážu si představit, že mnohé nadšence do mimozemských civilizací (nemluvě o těch, kteří se domnívají, že jsou s nimi v kontaktu) film urazí.
Hodně jsem nad Čtvrtým druhem přemýšlela. Ne ani tak proto, že by samotná projekce ve mně zanechala tak silné dojmy, ale spíš z toho důvodu, že mi stále vrtá hlavou, proč se tak rádi necháváme děsit představou, že se někdo (podle jazyku náš dávný příbuzný) rozhodne překonat vzdálenosti světelných let, jen aby nám mohl koukat do oken, aby nás týral bezúčelnými experimenty a unášel naše blízké. Nemáme pro tyhle konstrukce jiné zdroje informací, než jsou ty v naší hlavě. A asi právě proto jsem z množství nadšených a o reálnosti Čtvrtého druhu přesvědčených fanoušků trochu nervózní.
Někdy si musím trochu oddechnout od velkých témat a vydat se do světa přízemností. Přesně to jsem udělala včera. Dopadlo to tak, že při prohlížení nových krásností z oblasti high fashion jsem narazila na překrásnou řadu (nejen) kabelek s originálními vílími motivy. Jemnohmota zřejmě dobývá i přehlídková mola :-). Autorem je James Jean (nar. 1979) - americký ilustrátor taiwanského původu, který kromě toho, že kreslí komixy, zdobí zdi postmoderním graffiti a sbírá ocenění za svou práci, se v nedávné době pustil i do módního byznysu.
Jako mnoha jiných, i mě se dotkly události na Haiti posledních dní. Na rozdíl od většiny ostatních jsem celou událost pojala i jako menší sociologický průzkum. Stačí Google a několik klíčových slov. Bráno čistě statisticky – reakce lidí je ohromná!
Kromě několika tradičních blbů, které tu raději ani nebudu linkovat, abych se nepřipojila na jejich energii, se meditací / modliteb / myšlenek za Haiti účastní neuvěřitelné množství lidí. Přichází to pro mě navíc v době, kdy jsem se lépe naučila cítit energetické toky, a když se připojím (a to nejen v domluvené časy), málem mě ta záplava smete. Proudí to ze všech stran, je to krásné a nesmírně povzbudivé. Vřele doporučuji všem začínajícím. Té čtyřproudové dálnice světla si nejde nevšimnout.
Přiznám se, že jsem to dneska ukázkově obulela. Zvlášť poté, co se na internetu začaly od zkušených zahraničních i českých lightworkerů šířit informace o tom, že co je posláno, to je na místě určení přijato.
Nevím a nemůžu vědět, jak to všechno dopadne. Nevím, zda se postižené místo má šanci zvednout po takové zkušenosti. Vím ale, že to, co se stalo (a stále děje) dodává nejen mně novou víru v člověka.
Už jsem tady několikrát psala, že vnímám "kanálování" jako kontroverzní a nedokonale důvěryhodný zdroj informací. Dnes jsem ale narazila (na webu, na který vede ten žlutý banner co mám po levé liště blogu) na krásné povídání, se kterým vzácně souzním a ze kterého mám radost. O několik částí z něj se podělím. Pochází od vzácné dámy, která si říká Shala Mata.
Vstoupili jsme do roku 2010 a znovu za sebou zanechali to staré, jak jsme již učinili tolikrát předtím. Ale z nějakého důvodu jsme to jako nové nevnímali, nebo ano? Více než v jakékoliv jiné době v naší historii kráčíme mezi dvěma energetickými světy – světy 3D a 5D. Mezi energií neexistuje oddělení, žádný začátek a konec. Jsme frekvenční bytosti. Frekvencemi vnímáme, slyšíme, chutnáme, milujeme. Naše emoce jsou klíči nebo kódy odemykajícími poklid v našich frekvencích, což zase uvádí naše srdce mnohem více do souladu s naším harmonickým podpisem či modrotiskem.
Jako pracovníci světla a hvězdná setba hledáme harmonii a rovnováhu ve svých srdcích. Naše posvátné srdce udržuje energii poklidu jako maják, jenž nás zve, abychom vstoupili do větší části svého světla. Jsme obrovské světelné bytosti, a když jsme se rozhodly zažít tuto podivuhodnou 3D zkušenost, promítly jsme do svého fyzického těla pouze malou část onoho světla. Průběžně jsme školeni touto větší částí sebe sama, prostřednictvím svých 5D učitelů a hvězdných rodin, abychom rozvíjeli své telepatické komunikační dovednosti a vytvořily most mezi naší 3Da 5D energií.
Během měsíce ledna pocítíme, že se tento poklid postupně rozevírá, aby obklopil naši emocionální pohodu. Největším darem bude porozumění, že každý den je novým začátkem v našich životech i životě planety. Nové začátky a příležitosti existují v okamžicích mezi našimi plánovanými cíly a diáři. V tichu každého rána je ukryt nový začátek stejně jako v každém večeru. Každý náš nádech vytváří nový život v našich buňkách. Každý okamžik je nový a to, jak emocionálně vnímáme, je naším metrem při zjišťování, jestli lpíme na minulosti nebo promítáme do budoucnosti.
Rok 2010 nás výmluvným způsobem naučí, že si sami vybíráme, jak se budeme cítit, naše myšlenky se budou projevovat v realitě mnohem rychleji než kdy dříve. Naše slova budou mít větší sílu a naše schopnost opravdu průzračné komunikace ve všech našich vztazích bude výzvou a inspirací našemu budoucímu mistrovství. Naše přesvědčení jsou pouze myšlenkami, které si opakovaně myslíme, až se stanou vzorcem. Mnoho z nich spočívá na úrovni podvědomí a naše ego může často pravdu překroutit. Rok 2010 se vypořádá s našimi přesvědčeními z hlubin ega a je jasnou a nezbytnou součástí procesu našeho vývoje.
NUMEROLOGIE Numerologický rozbor čísla 2010 nám nabízí velký náhled do nadcházejícího roku. 2010 = 3. Rok čísla 3 je chápán v zásadě jako rok optimismu a větší tvořivosti. Již přítomné vyšší frekvence podpoří naši intuici a vizi, a zesílený optimismus nám pomůže, až budeme čelit výzvám změny – což bude taktéž hlavní významná součást roku 2010. Naše představivost ve 3D je mostem k našim 5D myšlenkám. Využití tvůrčí představivosti k projevení pozitivních emocí velice napomůže vytvoření mostu mezi dvěma světy, mezi nimiž přecházíme. Též nám to pomůže si uchovat odstup od dramat kolektivu, až se k povrchu vyvalí husté vibrace.
PODPORA NEBES Jako to už bývá, nebeská vyrovnání roku 2010 se ukáží být schopnými a posílí spouštěče specifických numerických dat a bran.
15. leden – novoluní v kombinaci se slibným zatměním slunce – nabízí hlubší ponor do energie poklidu, kde nám pocit odhození starých záležitostí bude připadat příjemný a náhlý. Vše ucítí, že dochází k pohybu.
30. ledna – úplněk – tento první úplněk roku 2010 zdůrazní náš emocionální stav a nabídne bezstarostný pocit.
V tom, co je známo jako naše budoucnost, existuje mnoho vláken teoretických možností. Čas není lineární, nýbrž kruhovitý – naše minulost, přítomnost a budoucnost se točí v soustředných kruzích cyklem či iluzí času. Jsou odhaleny nové formáty a posloupnosti událostí, které se teprve zrodí. Na počátku každého roku existuje mnoho předpovědí založených na potenciálu energie v daném okamžiku. To, co emocionálně pociťujeme, zabarvuje naše myšlenky, slova, činy, a to zase přikrmuje potenciální energii manifestace. Rok 2010 zdokonalí otázku – co skutečně chcete a jaký z toho máte pocit?
Během měsíce ledna, zatímco se náš harmonický podpis vylaďuje na novou frekvenci roku 2010, odhalí náš kosmický modrotisk více světla vyšších dimenzí a vědění tam uloženého. Nebuďte nešťastní, pokud vnímáte staré pocity nebo myšlenky, rodíme se či vynořujeme na hlubší úrovni svého hologramu. Naše fyzické, mentální, emocionální a duchovní tělo budou potřebovat čas na integraci a rekalibraci. Jestliže se cítíte přetíženi, vzpomeňte si, že ve vašem posvátném srdci existuje nekonečné jezero klidu, jež vám nabízí onu bezpečnou, láskyplnou energii, jíž vás vaše Já z vyšších dimenzí omývá s každým úderem srdce.
Příspěvky
